Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 22/2014

23 Cdo 22/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně HOCHTIEF CZ a. s., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 46678468, proti žalované Aulík Fišer architekti, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Na Václavce 3307/3a, identifikační číslo osoby 25086073, zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o 1,022.728,80 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2013, č. j. -65, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením, v pořadí druhým, ze dne 22. ledna 2013, č. j. -47, zastavil řízení co do uložení povinnosti žalované zaplatit částku 1,000.000,- Kč (bod I. výroku), co do uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 22.728,80 Kč řízení přerušil do právní moci rozhodnutí, jímž bude skončeno řízení probíhající u zdejšího soudu pod sp. zn. (bod II. výroku), a co do uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1,000.000,- Kč návrh na přerušení řízení do právní moci rozhodnutí, jímž bude skončeno řízení probíhající u zdejšího soudu pod sp. zn. , zamítl (bod III. výroku).

Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhala úhrady žalobní částky 1,022.728,80 Kč ze smlouvy o dílo ze dne 29. dubna 2002 č. 3018006750/1802/7021AA/2002, jejímž předmětem byla dodávka projektové dokumentace.

Soud prvního stupně při posuzování podmínek řízení dle ustanovení ze spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. zjistil, že dne 1. června 2010 bylo zahájeno řízení o úhradu částky ve výši 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, kde ve stejném procesním postavení vystupují shodní účastníci jako je tomu v daném řízení a zároveň žalobní nárok vyplývá ze stejných skutkových tvrzení žalobkyně, jako nárok uplatňovaný žalobkyní v předmětném řízení. Uvedl, že obě žaloby jsou svým obsahem prakticky totožné. Žalobkyně svůj nárok vždy dovozuje z toho, že část díla (projektu) byla provedena co do výpočtu únosnosti stropů a nevhodné struktury navržené skladby stropní konstrukce nesprávně, v důsledku čehož po dokončení díla dochází k trhlinám a průsakům stropu. Toto žalobkyně u žalované reklamovala v záruční době. Podle znaleckého posudku znalce Ing. Daniela Makovičky Dr.Sc. pak požadovala slevu za vadu díla. Ve svém doplnění žalobních tvrzení ve spise sp. zn. ze dne 20. září 2012 žalobkyně požadovala plnění na žalované i z důvodu faktur společnosti REKOPLAST s.v.d., která provedla injektáže prasklin díla dle uzavřené smlouvy s žalobkyní a vyúčtovala je žalobkyni fakturami v celkové částce 991.571,64 Kč včetně DPH. Celkem v důsledku vad díla žalované a povinnosti žalobkyně odstranit vady budovy vynaložila žalobkyně částku 1,215.321,64 Kč. Žalovanou částku 1,000.000,- Kč v souvisejícím sporu však dosud nerozšířila. Stejnými skutečnostmi i fakturami společnosti REKOPLAST s.v.d. přitom argumentuje žalobkyně i v předmětném sporu .

Soud prvního stupně uzavřel, že v obou řízeních jde o tentýž nárok týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob a proto předmětné řízení zastavil co do částky 1,000.000,- Kč. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, např. na rozsudek ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. , usnesení ze dne 25. března 2002, sp. zn. , ze dne 28. května 1998, sp. zn. , rozsudek ze dne 24. března 1999, sp. zn. . Konstatoval, že žalobkyně má zcela shodná skutková tvrzení i důkazní návrhy v obou sporech (v daném i v souvisejícím), přičemž částku 1,000.000,- Kč a 1,022.728,80 Kč žádá jednou z titulu odpovědnosti za vady, jednou jako náhradu způsobené škody.

Pokud jde o zbývající částku 22.728,80 Kč, řízení do doby skončení řízení pod sp. zn. přerušil.

Co se týče návrhu na přerušení řízení ohledně částky 1,000.000,- Kč, soud jej zamítl s odůvodněním zastavení řízení o této částce z důvodu překážky litispendence.

K odvolání žalobkyně proti výroku pod bodem I. a III. odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně v bodu I. výroku změnil tak, že řízení co do uložení povinnosti zaplatit žalobkyni 1,000.000,- Kč nezastavil, v bodu III. výroku je změnil tak, že řízení co do uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1,000.000,- Kč přerušil do právní moci rozhodnutí vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod II. výroku).

Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že nároky uplatněné žalobkyní v řízení vedených pod sp. zn. 25 a 37 nejsou totožné, byť je spor veden mezi shodnými účastníky a i některá skutková tvrzení jsou shodná, a proto nejde o překážku věci zahájené. Měl za to, že v případě sporu vedeném pod sp. zn. 25 jde o tzv. následnou škodu, vzniklou, dle tvrzení žalobkyně, v důsledku vadné projektové dokumentace, již pro ni na základě mezi nimi uzavřené smlouvy o dílo zpracovala žalovaná. Naproti tomu ve sporu vedeném pod sp. zn. 37 se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 1,000.000,- Kč jako slevy z ceny díla, spočívajícího ve vadném zpracování projektové dokumentace pro provedení stavby, jež pro žalobkyni jako objednatelku zpracovala žalovaná jako zhotovitelka.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ).

Dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud posoudil překážku litispendence. Je toho mínění, že žalobkyně fakticky požaduje totéž plnění dvakrát, poprvé z důvodu slevy z ceny díla a podruhé z titulu nároku na náhradu škody. Jediný rozdíl spatřuje v právní kvalifikaci nároku žalobkyní. Argumentace odvolacího soudu přitom spočívá právě v tom, že rozlišuje dvě různé právní kvalifikace žalobkyně téhož skutku, aniž by se zabýval tím, zda skutková tvrzení žalobkyně jsou totožná. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. , s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR.

V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se řízení co do uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 1,000.000,- Kč zastavuje, nebo aby napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně tak, že napadené usnesení odvolacího soudu považuje za správné.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle , , ve znění novely provedené , která nabyla účinnosti 1. ledna 2013, neboť dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému po tomto datu (č. II bod 1 ).

Podle ustanovení platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně přípustné není.

Dovolatelka nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Takovou otázkou není ani dovolatelčina polemika, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. , nedospěl k závěru, že „žalobkyně fakticky požaduje totéž plnění dvakrát, poprvé z důvodu slevy z ceny díla a podruhé z titulu nároku na náhradu škody“.

Ze zjištění odvolacího soudu vyplývá, že v případě sporu vedeného pod spisovou značkou 25 jde o tzv. následnou škodu, která žalobkyni měla vzniknout v důsledku vadné projektové dokumentace, spočívající v nákladech na opravu stropních konstrukcí stavby. V řízení vedeném pod sp. zn. 37 pak je uplatňován nárok na slevu z ceny díla, nejsou uplatňovány náklady na odstraňování škod způsobených vadným dílem.

Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle rozsudku ze dne 27. května 2009, sp. zn. , totožnost řízení je dána totožností jejich předmětu a totožnosti účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právě relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá. O tom, zda jde o totožnost nároku, rozhoduje jednak totožnost procesních stran a dále souhlasnost žalobního petitu shodně skutkově odůvodňovaného. V projednávané věci základ, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobkyně nárok zakládá, i uplatněný nárok, jsou odlišné.

Rozhodnutí odvolacího soudu pak není ani v rozporu s dovolatelkou označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. , podle něhož právní kvalifikace nároku, i když je v žalobě uvedena, není pro soud závazná a soud je při rozhodování vázán vylíčením skutkových okolností v žalobě a následně zjištěným skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2014

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.

předseda senátu