Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 2/2014; 29 ICdo 3/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce COMMEMAX spol. s r. o., se sídlem v Praze 4 - Krči, Štúrova 1701/55, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 61505323, zastoupeného JUDr. Robertem Matasem, advokátem, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Spálená 92/21, PSČ 110 00, proti žalovanému A. M., zastoupenému Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Ostrovní 126/30, PSČ 110 00, o popření přihlášené pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Labská terasa s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 4 - Krči, U Krčského nádraží 2044/40a, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27914321, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2013, č. j. , -44 () a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. , -48 (), takto:

I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2013, č. j. , -44 (), se mění takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2013, č. j. -18, se mění tak, že žaloba se odmítá. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. , -48 (), se zrušuje. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů částku 6.352,50 Kč, k rukám zástupkyně žalovaného. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 31. ledna 2013, č. j. MSPH 188 ICm 219/2013-6, odmítl podle , o úpadku a způsobech jeho řešení (), žalobu, jíž žalobce (jako přihlášený věřitel) v insolvenčním řízení dlužníka Labská terasa s. r. o. v likvidaci uplatnil popření pohledávek žalovaného (rovněž přihlášeného věřitele) a rozhodl o nákladech řízení.

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1/ Dne 7. prosince 2012 žalobce (jako přihlášený věřitel) popřel pohledávky žalovaného ve výši 2.338.979,- Kč, 173.840,- Kč a 47.100,- Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. .

2/ Dne 13. prosince 2012 se konalo přezkumné jednání.

3/ Lhůta ke složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu uplynula (marně) dne 28. prosince 2012 a žalobce nedoložil, že povinnost složit jistotu nemá.

K odvolání žalobce insolvenční soud usnesením ze dne 12. února 2013, č. j. MSPH 188 ICm 219/2013-18, podle , (dále též jen „“), změnil své usnesení ze dne 31. ledna 2013 tak, že žaloba se neodmítá.

Insolvenční soud přihlédl k tomu, že žalobce – byť opožděně – dne 8. února 2013 uhradil jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10.000,- Kč a přisvědčil jeho argumentaci, že i opožděným zaplacením „zálohy“ byl splněn účel ustanovení . Doplnil, že je namístě postupovat analogicky k případu pozdní úhrady soudního poplatku, pro který platí, že byl-li poplatek zaplacen ve lhůtě určené k odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, soud usnesení o zastavení řízení zruší. Na tomto základě insolvenční soud dospěl k závěru, že podanému odvolání žalobce je možno v plném rozsahu vyhovět.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 9. dubna 2013, č. j. , -44 (), změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. února 2013 tak, že se „nemění usnesení Městského soudu v Praze č. j. -6 ze dne 31. ledna 2013 o odmítnutí žaloby“.

Odvolací soud předně zdůraznil, že v umožňuje popření přihlášené pohledávky věřitelem, stanoví však pro to přesná pravidla, která jsou závazná, a od nichž se nelze odchýlit. Podle se k popření pohledávky přihlášeným věřitelem přihlíží, jen obsahuje-li všechny náležitosti a postup podle se nepoužije. Podle odstavce 3 v takovém případě soud vždy popření pohledávky odmítne. I z tohoto ustanovení podle odvolacího soudu vyplývá, že v souvislosti s popřením pohledávky přihlášeným věřitelem soud nemá žádnou poučovací povinnost a není povinen vyzývat popírajícího věřitele k odstranění vad jeho popěrného úkonu, ani jej poučovat o tom, jak je má doplnit.

Mezi další zákonné náležitosti popření pohledávky, které je současně žalobou na její popření, podle odvolacího soudu patří i složení jistoty ve výši 10.000,- Kč popírajícím věřitelem do 15 dnů od skončení přezkumného jednání. Nesloží-li v této lhůtě žalobce jistotu, postupuje insolvenční soud bez dalšího podle a žalobu, kterou přihlášený věřitel uplatnil popření pohledávky, odmítne. Odvolací soud zdůraznil, že to platí bez jakýchkoliv výjimek, zákon prodloužení lhůty k zaplacení jistoty neumožňuje, stejně jako je neumožňuje , který institut složení jistoty upravuje v .

Odvolací soud dále dovodil, že analogie s dodatečným zaplacením soudního poplatku není případná, neboť povinnost platit soudní poplatek je upravena ve speciálním zákonu (o soudních poplatcích), a nikoliv v insolvenčním zákonu nebo v , přičemž v nepřipouští pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřené použití jiného zákona než právě .

Usnesením ze dne 17. dubna 2013, č. j. , -48 (), potvrdil Vrchní soud v Praze usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. ledna 2013.

V důvodech tohoto rozhodnutí odvolací soud uvedl, že za situace, kdy změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. února 2013, je nezbytné, aby rozhodl o odvolání, které podal žalobce proti prvnímu rozhodnutí insolvenčního soudu. Ve shodě s důvody, pro které změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. února 2013, tedy potvrdil usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí žaloby ze dne 31. ledna 2013 jako věcně správné.

Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 9. dubna 2013, i proti usnesení odvolacího soudu ze dne 17. dubna 2013, podal žalobce dovolání, jímž požaduje jejich změnu tak, že se potvrzuje usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. února 2013 a usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. ledna 2013 se mění tak, že se žaloba neodmítá. Namítá, že obě usnesení odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení věci a k vymezení přípustnosti dovolání uvádí, že rozhodnutí spočívají na vyřešení otázky procesního práva (výkladu ustanovení a 5 ), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena.

Dovolatel konkrétně namítá, že odvolací soud vyřešil otázku „pozdního“ složení jistoty na náklady incidenčního sporu za přiměřeného použití ustanovení přísně formalisticky, bez ohledu na účel jistoty a na zásady a cíle insolvenčního řízení. Připouští sice, že jistota je „obligatorním úkonem, tzn. že popírající věřitel je povinen ji složit vždy, avšak samotné složení jistoty není zákonnou náležitostí (tj. součástí) podání – procesního úkonu popření pohledávky, ale děje se až následně v případě tzv. formálně bezvadného úkonu popření“. Z uvedeného dovolatel dovozuje, že nelze srovnávat ustanovení (odvolacím soudem v dané souvislosti nesprávně vyložené) a ustanovení téhož zákona, neboť jejich smysl, účel a zařazení v insolvenčním zákonu jsou rozdílné. Stejně tak považuje za nesprávné přiměřené použití ustanovení , neboť to se váže jen k .

Podle dovolatele lze naplnit smysl jistoty, a tedy dosáhnout účelu, pro který je tato povinnost stanovena (osvědčit existenci finančních prostředků ke krytí nákladů incidenčního sporu), až do doby pravomocného odmítnutí žaloby. Potud dovolatel odkazuje na důvodovou zprávu k novele ustanovení (provedené ), na názor prezentovaný v článku Jaromíra Císaře a Hany Páskové Jistoty dle . Bulletin advokacie 4/2013, s. 23 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012, sp. zn. , které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Dovolatel dále uvádí, že z ustanovení nevyplývá, jakým způsobem, na jaký účet a pod jakým variabilním symbolem má věřitel jistotu zaplatit, proto bylo povinností insolvenčního soudu dovolatele „aspoň ústně při přezkumném jednání“ poučit o povinnosti složit jistotu na náklady incidenčního sporu. Za poučení o povinnosti platit jistotu lze pak považovat až usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí žaloby ze dne 31. ledna 2013, na jehož základě si dovolatel opatřil potřebné informace, jistotu uhradil hotově do pokladny insolvenčního soudu a zaplacení jistoty ve lhůtě do 15 dnů od tohoto poučení proto považuje za včasné.

S ohledem na datum vydání napadených usnesení Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání podle ve znění účinném do 31. prosince 2013.

Podle ustanovení (ve znění účinném do 31. prosince 2013) pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení , nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Dovolání je přípustné dle pro řešení otázky dovolatelem předestřené (v tomto ohledu není /v době podání dovolání nebyla/ rozhodovací praxe dovolacího soudu dosud ustálena).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení je věřitel oprávněn písemně popřít pohledávku jiného věřitele. Popření pohledávky musí mít stejné náležitosti jako žaloba podle a musí z něj být patrno, zda se popírá pravost, výše nebo pořadí pohledávky. Popření pohledávky lze učinit pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna (odstavec 1). K popření pohledávky přihlášeným věřitelem se přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce; se nepoužije. Po uplynutí této lhůty již nelze měnit uplatněný důvod popření. K popření pohledávky učiněnému ve formě, která v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce vyžaduje jeho písemné doplnění, předložení jeho originálu, případně předložení písemného podání shodného znění, se nepřihlíží (odstavec 2). Dospěje-li insolvenční soud k závěru, že k popření pohledávky přihlášeným věřitelem se nepřihlíží, odmítne je rozhodnutím, které může vydat jen do skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce (odstavec 3). Jestliže insolvenční soud popření pohledávky neodmítne, považuje se podání, jímž přihlášený věřitel popřel pohledávku, od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nejdříve však po uplynutí 10 dnů od skončení přezkumného jednání, za žalobu, kterou tento věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil (odstavec 5).

Dle přihlášený věřitel, který popřel pohledávku, je povinen složit do 15 dnů po skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce u insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10 000 Kč. Nebylo-li v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce ještě rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, neskončí tato lhůta dříve než uplynutím 10 dnů od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odstavec 3). Insolvenční soud může uložit přihlášenému věřiteli, který popřel pohledávku, aby v incidenčním sporu složil i jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla věřiteli popřené pohledávky nedůvodným popřením pohledávky. Učiní tak jen na návrh věřitele popřené pohledávky, který doloží, že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí. Jestliže však podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení lze očekávat, že popření pohledávky bude důvodné, insolvenční soud návrh věřitele popřené pohledávky na složení této jistoty zamítne. Přiměřeně se dále použijí ustanovení o jistotě u předběžného opatření (odstavec 4). Nebude-li jistota podle odstavců 3 a 4 složena, nebo nedoloží-li přihlášený věřitel insolvenčnímu soudu, že povinnost složit jistotu podle zákona nemá, insolvenční soud žalobu, kterou přihlášený věřitel uplatnil popření pohledávky, odmítne (odstavec 5). Povinnost složit jistotu podle odstavců 3 a 4 nemá přihlášený věřitel, který ve lhůtě stanovené ke složení jistoty osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit a že je tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma. Přihlášený věřitel dále nemá povinnost složit jistotu po dobu, po kterou jeho popření nemá vliv na zjištění popřené pohledávky (odstavec 6).

V této podobě, pro věc rozhodné, platí výše citovaná ustanovení od 31. března 2011, kdy nabyl účinností , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení (), ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů.

Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že typově shodnou věcí se zabýval (rovněž v rámci výkladu ustanovení a 5 ) v usnesení ze dne 24. července 2014, sen. zn. , na něž v podrobnostech odkazuje.

Tam na dané téma uzavřel, že:

1/ Po novele provedené s účinností od 31. března 2011 nově připouští možnost věřitelů popírat pohledávky jiných věřitelů a zcela specificky (na rozdíl od úpravy popěrného práva věřitelů v zákoně č. , o konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“) upravuje podmínky, za nichž může věřitel dosáhnout toho, že pohledávka jiného věřitele nebude v insolvenčním řízení uspokojena. Za tím účelem zákon stanoví lhůtu k popěrnému úkonu věřitele, náležitosti popěrného úkonu (co do formy a obsahu), důsledky nesplnění těchto zákonných požadavků a rozhodování o nich, účinky popěrného úkonu věřitele i jeho postavení a procesní povinnosti v incidenčním sporu vyvolaném jeho popěrným úkonem (viz zejména ustanovení , ve znění , jakož i ustanovení , , , až 6 a ). K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

2/ Při výkladu ustanovení a 3 Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. listopadu 2012, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 21/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že smyslem této úpravy bylo v případech vadného nebo opožděného popření umožnit okamžitou reakci insolvenčního soudu způsobem, jenž (vzhledem k vadám popření nebo k jeho opožděnosti) co nejméně poškodí věřitele popřené pohledávky a jenž nebude (při opožděném popření zbytečně) přinášet ani další administrativní zátěž popírajícímu věřiteli a insolvenčnímu soudu spojenou s vlastní transformací popření v incidenční žalobu.

3/ V souladu s tím by měla být vykládána i ustanovení , která upravují postup v incidenčním sporu vyvolaném popěrným úkonem věřitele. Úprava popěrného práva věřitelů, vtělená do , vychází z koncepce, že zákon sice přiznává věřitelům právo popírat pohledávky jiných věřitelů, avšak – s ohledem na zkušenosti z aplikace dřívější úpravy úpadkového práva v zákoně o konkursu a vyrovnání – účinky těchto popěrných úkonů a možnost domoci se vyloučení uspokojení pohledávek jiných věřitelů v rámci insolvenčního řízení podmiňuje splněním striktně nastavených podmínek, přičemž jednou z nich (bez níž není možné věcně projednat žalobu na popření pohledávky, v níž se transformoval popěrný úkon věřitele), je i to, že popírající věřitel ve stanovené lhůtě složí jistotu na náklady řízení incidenčního sporu. K opožděnému složení jistoty se nepřihlíží.

K usnesení sen. zn. se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 24. července 2014, sen. zn. , v němž doplnil, že výše jistoty na náklady řízení incidenčního sporu i počátek běhu lhůty k jejímu složení jsou stanoveny zákonem v rámci úpravy popěrného práva věřitelů. Povinnost složit jistotu (a počátek běhu lhůty) se neodvíjí od poskytnutí poučení či jakékoliv výzvy insolvenčním soudem popírajícímu věřiteli.

Napadené usnesení je s těmito závěry, od nichž se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v této věci, v souladu.

Poukazoval-li dovolatel na podporu své argumentace na usnesení sp. zn. , v němž Nejvyšší soud posuzoval splnění podmínek pro zastavení exekučního řízení pro nesložení zálohy na náklady exekučního řízení dle ustanovení , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. října 2009, přehlíží, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. především usnesení ze dne 27. června 2013, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 97/2013“) platí, že mezery v úpadkové úpravě nelze nahrazovat přiměřenou aplikací práva exekučního, které je coby způsob individuálního prosazení práv dlužníkových věřitelů vybudováno na zcela jiných principech, než jsou ty, jimiž se řídí právo úpadkové. Ve smyslu ustanovení (ve znění účinném do 31. prosince 2013) je tedy přiměřená aplikace ustanovení o výkonu rozhodnutí zcela vyloučena. Ustanovení exekučního práva jsou (přiměřeně) uplatnitelná v insolvenčním řízení, jen pokud na ně odkáže. S účinností od 1. ledna 2014, po novele provedené (důvodová zpráva k vládnímu návrhu této novely je v R 97/2013 rovněž zmíněna), pak řečené výslovně zakotvuje (v části věty za středníkem).

Dovolateli se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost výkladu ustanovení a 5 , na němž spočívají napadená rozhodnutí odvolacího soudu.

U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Podle ustanovení usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nebo usnesení, z něhož nenabyla dosud práva osoba jiná než odvolatel, nebo usnesení, kterým bylo uloženo pořádkové opatření (), nebo usnesení o odmítnutí žaloby, popřípadě jiného návrhu na zahájení řízení (, , , ), nebo usnesení o odmítnutí odvolání (), nebo rozhodnutí vydané podle části šesté anebo usnesení o předběžném opatření podle , může k odvolání změnit přímo soud prvního stupně, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví.

Nejvyšší soud na tomto místě předesílá, že posuzoval-li odvolací soud podmínky pro možnost vydání „autoremedurního“ rozhodnutí podle ustanovení , pak přehlédl, že speciální úprava tohoto postupu pro insolvenční řízení (vylučující aplikaci ) se nepoužije pro incidenční spory (srov. část věty před středníkem ). Pro tato řízení je autoremedura přípustná za použití přiměřené aplikace dle .

Ustanovení umožňuje soudu prvního stupně, aby v zájmu hospodárnosti a rychlosti řízení za určitých podmínek sám rozhodl o odvolání proti rozhodnutí, které vydal. Aplikace tohoto usnesení je podmíněna tím, že napadeným rozhodnutím je některé z rozhodnutí, které je vypočteno v ustanovení Další podmínkou pak je, že odvolání lze zcela vyhovět. Byť to z textu ustanovení přímo nevyplývá, není pochyb o tom, že vyhoví-li soud prvního stupně odvolání a své rozhodnutí změní, představuje jeho rozhodnutí dle znovu rozhodnutí soudu prvního stupně, které lze napadnout odvoláním (k tomu srov. shodně k výkladu Drápal, L., Bureš, J. a kol.: II. až 376, s. 1680). „Autoremedurní“ rozhodnutí tak nahrazuje „původní“ (první) prvostupňové rozhodnutí.

V posuzované věci odvolací soud uvedenou povahu „autoremedurního“ rozhodnutí nerespektoval, čímž řízení zatížil vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Předně je zřejmé, že vzhledem k tomu, že původní rozhodnutí insolvenčního soudu bylo nahrazeno rozhodnutím insolvenčního soudu dle (a tím bylo odklizeno), nebyl žádný důvod k tomu, aby odvolací soud „znovu“ rozhodoval o odvolání žalobce proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. ledna 2013.

Odvolací soud konečně pochybil i při formulaci výroku svého rozhodnutí ze dne 9. dubna 2013. Dospěl-li k závěru, že odvolání žalovaného proti usnesení insolvenčního soudu dle , jímž insolvenční soud k odvolání žalobce změnil své původní rozhodnutí o odmítnutí žaloby, je důvodné, neboť žaloba měla být vskutku odmítnuta pro nesložení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu, nemohl napadené usnesení změnit tak, že se nemění usnesení o odmítnutí žaloby. Správně měl napadené autoremedurní rozhodnutí změnit tak, že se žaloba odmítá.

Nejvyšší soud proto podle a (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) změnil usnesení odvolacího soudu ze dne 9. dubna 2013, č. j. , -44 (), tak, že usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. února 2013 se mění tak, že se žaloba odmítá.

Současně Nejvyšší soud dle zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 17. dubna 2013, č. j. , -48 ().

Protože tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se řízení o incidenční žalobě končí, rozhodl Nejvyšší i o nákladech řízení před soudy nižších stupňů ( věty první, a 2, a části věty před středníkem ). Žaloba byla odmítnuta, žalovanému proto vzniklo právo na náhradu nákladů řízení.

Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (příprava a převzetí zastoupení), která podle ustanovení bodu 5., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 3.100,- Kč, z mimosmluvní odměny ve výši jedné poloviny této částky, tj. 1.550,- Kč za jeden úkon právní služby (sepis odvolání proti usnesení, které nebylo rozhodnutím „ve věci samé“) podle ustanovení advokátního tarifu, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši 600,- Kč ( advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( ). Celkem činí přiznaná náhrada nákladů řízení žalovanému částku 6.352,50 Kč.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a Dovolatel nebyl s podaným dovoláním úspěšný (nedomohl se změny napadených rozhodnutí odvolacího soudu ve svůj prospěch), avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

K určení výše odměny za zastupování podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. srpna 2014

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu