Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2036/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně PRESBETON Nova, s.r.o., se sídlem Olomouc - Chválkovice, U panelárny 594/6C, PSČ 779 00, IČO 47152532, zastoupené JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova 2596/211, proti žalované BAUHAUS k.s. se sídlem Brno – Štýřice, Strážní 852/7, PSČ 639 00, IČO 49435388, zastoupené JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ponávka 2, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soud v Olomouci ze dne 14. března 2013, č. j. -418, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. března 2013, č. j. -418, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2012, č. j. -377, v napadené části výroku I., jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1 000 000 Kč, a ve výroku III.; výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. tak, že žalobu na zaplacení 1 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 2. 2008 do zaplacení zamítl; výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení za předchozí řízení ve výši 221 239 Kč a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Žalovaná podala proti výroku I. uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, jehož přípustnost odůvodnila ustanovením (dále jen „“) s tím, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to pokud jde o splnění podmínky pro vznik nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění, o peněžitou formu tohoto zadostiučinění a jeho výši. Namítá rovněž nesprávné právní posouzení vznesené námitky promlčení uplatněného nároku z titulu přiměřeného zadostiučinění. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud nesprávně zhodnotil význam skutkových okolností tvrzených žalobkyní, napadá skutková zjištění soudu ohledně hmotné i nehmotné újmy žalobkyně, jež měla spočívat v narušení obchodního vztahu s obchodním řetězcem HORNBACH, porušením pověsti žalobkyně či úbytku zákazníků žalobkyně. Zároveň se domnívá, že intenzita údajného zásahu žalované do práv žalobkyně nebyla ze strany odvolacího soudu přezkoumatelně odůvodněna. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že žalobu ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč zamítne, popřípadě rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zruší a věc vrátí odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 29. října 2013, č. j. -452, dovolání žalované podle ustanovení věty první odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil ve smyslu tím, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ) a že pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Ústavní soud citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nálezem ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. , zrušil. V odůvodnění nálezu Ústavní soud uvedl, že jakkoliv jde v případě věty prvé o výjimku z ustanovení a , neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí (srov. Jaromír Jirsa a spol.: Občanské soudní řízení, soudcovský komentář podle stavu k 31. 7. 2013, komentář k , str. 1651), odůvodnění napadeného usnesení požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti rozhodně nesplňuje, neboť pouhé obecné konstatování Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tedy toliko odkaz na text příslušného ustanovení ), je nedostatečné a současně nepřezkoumatelné. Dále uvedl, že odůvodnění napadeného usnesení sestává pouze z jedné významově nesrozumitelné věty, tato věta je zjevně neúplná, když se v ní uvádí, že dovolání "jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat", a následně chybí významově očekávatelná další část věty (která by byla uvozená dalším spojovacím výrazem "jednak"), a pak již jen následuje závěr, že v dovolacím řízení nelze pokračovat. Ústavní soud se proto ztotožnil s názorem žalované, jako stěžovatelky, že z takto podaného odůvodnění nelze postavit najisto, v čem konkrétně Nejvyšší soud naplnění předpokladů pro svůj postup, tj. pro odmítnutí dovolání, spatřoval.

Nejvyšší soud při novém projednání dovolání žalované opětovně dospěl k závěru, že podle ustanovení věty první je na místě dovolaní žalované odmítnout, neboť neobsahuje-li vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ), a že pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nutno konstatovat, že podle ustanovení musí být v dovolání vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle Pouhý argument, že odvolací soud nesprávně posoudil nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění, včetně jeho výše, navíc založený na vlastních skutkových závěrech dovolatelky, které se ze spisu nepodávají, nemůže být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Navíc, co se týče uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu , že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pak je třeba konstatovat, že důvodně nemůže být tento dovolací důvod uplatněn, jestliže dovolatel zpochybňuje právní posouzení věci a přitom vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Je namístě též uvést, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, a též další rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz).

Pokud Nejvyšší soud v odůvodnění svého předešlého rozhodnutí o dovolání uvedl větu „Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. března 2013, č. j. -418, podle ustanovení věty první odmítl, neboť jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.“, pak v tomto odůvodnění došlo ke zřejmé nesprávnosti při vyhotovení rozhodnutí, kdy do rozhodnutí nebyla zaznamenaná změna konceptu rozhodnutí o vypuštění slova „jednak“.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. srpna 2014

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu