Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Tvo 13/2014

11 Tvo 13/2014-22

U S N E S E N Í

Ra. V.

, a

Ro. V.

, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. , a rozhodl takto:

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

s e

stížnosti obviněných Ra. V. a Ro. V.

z a m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , byli obvinění Ra. V. a Ro. V. uznáni vinnými jednak zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, spáchaným ve spolupachatelství, podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, který spáchali ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 tr. zákoníku, a jednak zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině, spáchaným ve spolupachatelství, podle § 361 odst. 1, alinea druhá tr. zákoníku, za což jim byly uloženy tresty odnětí svobody, Ra. V. v trvání 11 let a Ro. V. v trvání 10 let a 6 měsíců. Proti tomuto rozsudku podali obvinění, další spoluobvinění a státní zástupce odvolání, která byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci.

Dne 11. 4. 2014 byla Vrchnímu soudu v Olomouci doručena námitka podjatosti vůči soudcům senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci ve smyslu ustanovení § 30 tr. ř. vznesená obviněným Ra. V. a návrh na vyloučení soudců senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci ve smyslu ustanovení § 30 tr. ř., podaný obviněným Ro. V.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. , bylo podle § 31 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že z vykonávání úkonů trestního řízení nejsou ve smyslu § 30 odst. 2 tr. ř. vyloučeni předseda senátu JUDr. Stanislav Urbanec a soudci JUDr. Renáta Sobalová a Mgr. Roman Raab v trestní věci obviněných Ra. a Ro. V., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. .

Proti tomuto usnesení podali oba obvinění stížnost. Obviněný Ra. V. ve své stížnosti zejména zdůrazňuje, že se vrchní soud vůbec nezabýval námitkou podjatosti vznesenou odkazem na ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Soudci senátu 4 To se dle stěžovatele při hodnocení, zda mají oba obvinění zůstat ve vazbě, jednoznačně zabývali otázkou jejich viny, kterou presumovali dříve než o ní rozhodovali, z čehož vyvozuje závěr o podjatosti soudců tohoto senátu a uvádí, že z toho důvodu mělo být rozhodnuto o jejich vyloučení z rozhodování o odvolání. Obviněný je toho názoru, že došlo k ovlivnění jmenovaných soudců do té míry, že nelze nepochybovat o jejich nepodjatosti pro zvláštní poměr k věci, což dále upřesnil tak, že jeho námitka podjatosti nespočívá v osobní zaujatosti soudců, ale v tom, že v řízení chyběla objektivní nestrannost. V stížnosti pak dále cituje jednotlivé pasáže z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a upozorňuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , a na skutečnost, že o odvolání obviněných a státního zástupce rozhodoval senát 4 To, tedy ten samý, který rozhodoval o stížnostech ve věcech vazby (příkladmo uvedl usnesení č. j. -12443 a -13370). Následně odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) týkající se nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ze které vyvozuje, že při posuzování existence oprávněného důvodu pro pochybnosti o nestrannosti soudce se zvažuje také stanovisko obviněného a že určujícím je, zda lze obavy dotyčné osoby považovat za objektivně odůvodněné. Popisuje také dvojí test nestrannosti soudce, z něhož judikatura ESLP vychází, a zásadu nezávislosti a nestrannosti soudce. Zdůrazňuje, že důvodem vyloučení je ve smyslu § 30 tr. ř. možnost pouhé pochybnosti o nestrannosti rozhodování soudce, přičemž zákonným kritériem vyloučení je to, jak se navenek, tj. z hlediska veřejnosti a z hlediska stran řízení soudce jeví, nikoli skutečnost, zda soudce je či není podjatý. K tomu dále odkazuje také na judikaturu Ústavního soudu. Obviněný má dále za to, že pokud se senát vyjadřuje k otázce zřejmého podezření z trestné činnosti, a tudíž ve svém důsledku rozdíl mezi otázkami, které musí posuzovat při rozhodování o vazbě a při rozhodování o věci samé, je jen velmi malý, zakládá to jednoznačně pochybnost o jeho podjatosti. Na základě výše uvedených skutečností obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a rozhodl, že členové senátu 4 To jsou v projednávané trestní věci vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení.

Obviněný Ro. V. je toho názoru, že napadené usnesení neobsahuje náležitosti řádného odůvodnění usnesení podle ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Ve své stížnosti především namítá, že z odůvodnění napadeného usnesení není s ohledem na stručnost právního posouzení věci patrné, z čeho vrchní soud své závěry co do neexistence pochybností o podjatosti soudců dovozuje, což dle jeho názoru zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí a porušení základních ústavně garantovaných práv obviněného. Soud se v napadeném usnesení dle jeho názoru nikterak nevypořádal s argumenty obhajoby, přičemž navíc úplně překrucuje skutkovou stránku věci. Názor vrchního soudu proto obviněný považuje za zavádějící a chybný a konstatuje, že se tento soud nikterak neřídí pravidly, která ve svém odůvodnění vzal za svá, když vinu odsouzeného v odůvodnění svých rozhodnutí o stížnostech proti vazbě naprosto sporně hodnotí. Stěžovatel dále cituje jednotlivé části odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne 1. 12. 2011, č. j. -11746, rozhodnutí ze dne 18. 4. 2012, č. j. -12443, rozhodnutí ze dne 13. 9. 2012, č. j. -13370, rozhodnutí ze dne 9. 12. 2013, č. j. -15945. Podrobně také rozebírá ustanovení čl. 6 Úmluvy a zejména ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř. a jejich účel. Má za to, že bez ohledu na skutečnost, zda k rozhodování soudu o vazbě došlo ve fázi řízení přípravného nebo ve fázi řízení před soudem, zakládá tento úkon důvod pro vyloučení soudce pro pochybnost o jeho podjatosti naprosto jednoznačně a že tr. ř. ustanovením § 30 odst. 2, věta druhá, vytváří zjevnou nerovnováhu v právech obviněného, když na jednu stranu soudcovskou nezávislost a nepodjatost garantuje automatickým vyloučením soudce rozhodoval-li ve stádiu přípravného řízení, ale na druhou stranu totéž z důvodu nemožnosti užití analogie legis vylučuje pro případ rozhodování ve stadiu řízení před soudem, ačkoli charakter tohoto rozhodování a jeho dopad na osobu obviněného je totožný. Tuto nerovnost by dle stěžovatele měl soud sám na základě vlastní aktivity kompenzovat prostřednictvím aplikace § 30 odst. 1 tr. ř. Obviněný dále navrhuje, aby soud podal ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení § 30 odst. 2, věta druhá, tr. ř. Rovněž poukázal na judikaturu ESLP, na dvojí test nestrannosti soudce a na judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatel tedy shledává zřejmé pochybnosti o podjatosti u soudců, kteří rozhodovali o stížnostech proti usnesení o vazbě, ve kterých se zcela jednoznačně vyjadřují k otázce existence jeho viny a tuto berou jako nepochybnou, přičemž poukazuje na velmi nepatrný rozdíl mezi otázkami, které soudci musí posuzovat při rozhodování o vazbě a rozhodování ve věci samé. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že předseda senátu JUDr. Stanislav Urbanec a soudci JUDr. Renáta Sobalová a Mgr. Petr Raab byli v posuzované trestní věci vyloučeni.

Z obsahu spisu lze zjistit, že v době rozhodování Nejvyššího soudu bylo již rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu odvolacího, ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. , rozhodnuto tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. na podkladě odvolání státního zástupce, obviněného Ra. V. a spoluobviněných T. Š., E. U., D. G. a J. H. se napadený rozsudek částečně zrušuje, a to ve výroku o trestech ve vztahu k obviněným Ra. a Ro. V. a čtyřem spoluobviněným. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině vrchní soud nově rozhodl tak, že podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 108 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody obviněnému Ra. V. v trvání 13 let a obviněnému Ro. V. v trvání 10 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl obviněnému Ra. V. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a obviněnému Ro. V. podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku byl uložen trest propadnutí celého majetku. Současně jim byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti obviněnému Ra. V. v trvání 10 let a obviněnému Ro. V. v trvání 9 let. Podle § 256 tr. ř. byli jako nedůvodné zamítnuty odvolání obviněného Ro. V. a spoluobviněného R. Z. Tím Vrchní soud v Olomouci trestní stíhání obviněných pravomocně ukončil (§ 12 odst. 10 tr. ř.).

Nejvyšší soud z podnětu podaných stížností přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti nejsou důvodné.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.

Podle § 30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn. Podle § 30 odst. 4 tr. ř. je konečně z řízení o přezkumu příkazu z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování.

V souvislosti s důvodem vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. nutno konstatovat, že z dikce zákona i z povahy věci vyplývá, že projednávanou věcí je třeba rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěných objektivně. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 196/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. ).

V souladu s ustálenou judikaturou může poměr k projednávané věci spočívat např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci), orgán činný v trestním řízní se vyjádřil v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně správnosti rozsudku soudu prvního stupně, nebo vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože v takových případech se nejedná o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 196/2001).

Dle teorie trestního práva platí, že za poměr k osobám je ve smyslu § 30 tr. ř. považován poměr příbuzenský, švagrovský, poměr druha a družky, popř. vztah úzce osobně přátelský či naopak osobně nepřátelský (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. C. H. Beck, 2013, s. 376). Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), tedy bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském.

S ohledem na rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnými namítané skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by v posuzované věci byla naplněna některá z okolností uvedených v § 30 tr. ř., která by odůvodnila závěr o podjatosti členů senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci. Předně je třeba naprosto vyloučit možnost uplatnění důvodu vyloučení podle § 30 odst. 3, 4 tr. ř., neboť v projednávané věci se nejedná ani o situaci, kdy by u soudu vyššího stupně rozhodoval soudce nebo přísedící, který se účastnil rozhodování u soudu nižšího stupně nebo naopak, ani o přezkum příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. K důvodu vyloučení soudců z vykonávání úkonů trestního řízení podle ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř. nutno konstatovat, že kromě situace, kdy byl soudce v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo zmocněnec, vztahuje se možnost vyloučení na soudce, který rozhodoval v přípravném řízení v následujících případech: nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla posléze podána obžaloba, v takovém případě je vyloučen z vykonávání úkonů tohoto trestního řízení po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu. Z textu této části ustanovení je zřejmé, že jde o výčet taxativní, který je svou povahou definitivní a nelze jej žádným způsobem rozšiřovat. Z toho důvodu je použití analogie v tomto případě vyloučeno. Nevyžaduje se zde přitom na rozdíl od § 30 odst. 1 tr. ř. skutečná existence pochybností o nestrannosti soudce, neboť možnost jejich existence se zde pro vymezené případy presumuje. Vydání rozhodnutí o vazbě obviněných mimo přípravné řízení, tedy až v řízení před soudem, však v tomto taxativním výčtu uvedeno není, nelze proto s ohledem na výše uvedený zákaz analogie v projednávané věci shledat ani důvod vyloučení podle tr. ř. K tomu lze zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci ( y). Proto s ohledem na tento ústavní rámec lze rozhodnout o výjimce z uvedené ústavní zásady toliko na podkladě výslovného zmocnění obsaženého v zákoně, a nikoli analogickým postupem např. podle obdobného použití ustanovení věty druhé tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. ). Skutečnost, že soudce rozhodoval o vazbě obviněného po podání obžaloby, tedy není důvodem pro vyloučení tohoto soudce z vykonávání úkonů daného trestního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. ).

V úvahu tedy dále přichází již pouze důvody vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř., jehož podmínky jsou podrobněji rozebrány výše. Nutno uvést, že existenci výše charakterizovaného osobního vztahu členů senátu 4 To k obviněným nebo k jejich obhájcům v předmětné trestní věci nic nenasvědčuje, tento důvod ostatně nebyl obviněnými ani namítán. Obvinění však ve své stížnosti neuvedli ani žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by u soudců ve věci rozhodujících byl dán takový poměr k projednávané věci, který má na mysli ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Na základě podaných stížností tak nelze dospět k závěru, že byl senát pod předsednictvím JUDr. Stanislava Urbance, který rozhodoval o odvoláních obviněných vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Stěžejní argument obviněných, že tento senát rozhodoval rovněž o jejich stížnostech proti usnesení o vazbě, nezakládá žádný z důvodů vymezených v ustanovení § 30 tr. ř. neboť podjatost soudců ve věci rozhodujících nelze vyvozovat pouze ze skutečnosti, že tito soudci rozhodovali rovněž o stížnostech proti usnesení o vazbě obviněných. Tato skutečnost sama o sobě není způsobilá založit důvod vyloučení soudce uvedený v § 30 odst. 1 tr. ř. ani žádný jiný důvod uvedený v ustanovení § 30 tr. ř. Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem obou obviněných, že pochybnost o podjatosti je u soudce, který rozhodoval o stížnostech proti usnesením o vazbě oprávněně odvoditelná jen na základě toho, že v rozhodování ve věci samé soudce hodnotí stejné důkazy, neboť takto charakterizovaný poměr k projednávané věci je zcela abstraktního charakteru a naprosto postrádá jeho konkrétní podobu a osobní charakter, který je pro konstatování pochybností o nepodjatosti soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. nezbytný. Obvinění ve svých stížnostech neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly existenci jakéhokoli poměru soudců k projednávanému skutku nebo k faktickým okolnostem s ním souvisejícím, když veškerá jejich argumentace směřuje pouze k právnímu hodnocení důkazů a posouzení existence důvodného podezření ze spáchání trestné činnosti při rozhodování o vazbě obviněných. Existenci takového poměru soudců k projednávané věci, který by zakládal pochybnosti, že ve věci nemůže nestranně rozhodovat, tedy dle Nejvyššího soudu v projednávané věci nic nenasvědčuje.

Jak již bylo výše uvedeno, za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. nelze považovat takovýto poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, případně z odůvodnění předchozích rozhodnutí, se kterými obviněný není spokojen. Nejvyšší soud rovněž neshledal ani rozpor napadených rozhodnutí s obviněnými citovanými rozhodnutími ESLP a Ústavního soudu, když neshledal žádné pochybnosti o nepodjatosti členů senátu 4 To a obavy obviněného nepokládá za objektivně odůvodněné.

Námitky obou dovolatelů jsou tedy zaměřeny spíše proti právní úpravě trestního řádu, než proti napadenému soudnímu rozhodnutí a jemu předcházejícímu řízení, což dokládá také skutečnost, že obviněný Ro. V. ve své stížnosti vyjádřil pochybnosti o souladu ustanovení , věta druhá, tr. ř. s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně pak s d a Úmluvy a navrhl Nejvyššímu soudu, aby dle ustanovení podal ústavnímu soudu návrh na zrušení tohoto ustanovení. K tomu Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvádí, že se s názorem obviněného o rozporu daného ustanovení s Ústavním pořádkem České republiky neztotožňuje a nemá tedy důvod k obviněným navrhovanému postupu.

K té části stížností obou obviněných, ve které citují jednotlivé pasáže z rozhodnutí vrchního soudu o jejich vazbě, ze kterých oba obvinění vyvozují závěr, že se tento soud zcela jednoznačně vyjadřuje k otázce viny obviněných, s vinou obviněných přímo počítá a bere ji jako nepochybnou, Nejvyšší soud poukazuje na rozpory v požadavcích obviněných, kdy tito na jednu stranu svými námitkami zpochybňujícími jednotlivé důkazy i postup, skutková zjištění a právní závěry krajského soudu a svými odkazy na podané odvolání v rozsahu přesahujícím přezkum důvodnosti dalšího trvání vazby opakovaně vrchní soud vybízeli k tomu, aby se těmito námitkami obou obviněných zabýval, a následně vrchnímu soudu vytýkají, že se těmito skutečnostmi nezabýval, a na straně druhé mu vytýkají, že se v odůvodnění svých rozhodnutí vyjadřuje k otázce jejich viny. Ani jedné z těchto námitek přitom nelze přisvědčit a vyvozovat z nich jakákoli pochybení vrchního soudu, neboť postupoval zcela správně a v souladu se zákonem, když ve svých rozhodnutích v souladu s požadavky ustanovení § 67 odst. 2 tr. ř. kromě zjišťování existence vazebních důvodů posuzoval, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný a zda s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Zcela správně se přitom vrchní soud odmítl zabývat námitkami obviněných, přesahujícími rozsah jeho přezkumu, a vyjadřovat se k nim, neboť v opačném případě by předjímal závěry odvolacího soudu a v rozporu se zákonem by tak suploval jeho přezkumnou činnost (k tomu blíže srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. ).

Pro úplnost je nutno uvést, že z citovaných pasáží rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, uvedených ve stížnostech obou obviněných, nadto vytržených z kontextu celého rozhodnutí, nikterak nevyplývá závěr, že by vrchní soud hodnotil otázku viny obviněných a existenci jejich viny presumoval nebo ji dokonce bral jako nepochybnou. Veškeré své závěry zmíněný vrchní soud uvádí v rovině pravděpodobnostní, o čemž svědčí zejména výrazy, že zmíněné jednání „

mělo být

“ (tedy nikoli bylo) pácháno sofistikovaným a promyšleným způsobem (str. 6 rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2012, č. j. -12443), že je to dáno právě oním velmi specifickým, promyšleným a vysoce organizovaným způsobem, kterým se oba obžalovaní „

měli dopouštět

“ (tedy nikoli dopouštěli) a extrémně vysoké škody, kterou „

měli svým jednáním způsobit

“ (nikoli způsobili), (str. 6/7 rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2012, č. j. -12443). I v dalších citovaných rozhodnutích užívá obratů jako „

způsob, kterým se měl obžalovaný, ve spolupachatelství s dalšími osobami, vytýkané trestné činnosti dopouštět

“, „

charakter trestné činnosti, pro kterou jsou oba obžalovaní i nadále stíháni

“ a další. Z takto koncipovaných vět nelze žádným jejich logickým výkladem dospět k závěru, že by se jednalo o kategorické konstatování viny obviněných, když je z nich zcela zřejmá rovina pravděpodobnostní, kdy vrchní soud ve snaze posoudit důvodnost trestního stíhání v souladu s § 67 odst. 2 tr. ř. pouze hodnotí naplnění kritérií v tomto ustanovení uvedených, aniž by dále nad rámec svého přezkumu hodnotil dosavadní skutková zjištění, právní kvalifikaci činu, přípustnost jednotlivých důkazů a další obdobné skutečnosti.

V souvislosti s námitkou obou obviněných, že napadené usnesení neobsahuje náležitosti řádného odůvodnění usnesení podle ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř., když vrchní soud neuvádí skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají a úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména právní úvahy, na jejichž podkladě prokázané skutečnosti posuzoval, je třeba konstatovat, že ačkoliv odůvodnění napadeného usnesení nelze z hlediska výše uvedených požadavků shledat za precizní, nemění to nic na věcné správnosti napadeného usnesení, s jehož závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje. Vrchní soud alespoň v obecné rovině svůj závěr odůvodnil, přičemž z tohoto odůvodnění je zřejmé, podle jakých ustanovení zákona své rozhodnutí posuzoval a jaké právní úvahy ho k tomuto rozhodnutí vedly, když uvádí, že námitky obviněných zjevně směřují do možnosti ovlivnění náhledu členů senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci na věc s ohledem na skutečnost, že opakovaně rozhodovali o dalším ponechání obou obviněných ve vazbě a dále odůvodnil, proč jejich námitku nelze podřadit pod důvod vyloučení uvedený v § 30 odst. 2 tr. ř., k němuž námitky obou obviněných dle závěrů vrchního soudu směřovaly. Přitom se zabýval též námitkou obviněných ohledně vyjadřování se k otázce viny v rozhodnutích o vazbě obviněných, čímž je nenechal nevypořádanými. Nejvyšší soud proto neshledal v odůvodnění napadeného rozhodnutí taková pochybení, která by v posuzovaném případě svědčila o nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí nebo dokonce o libovůli soudního rozhodování, a zakládala tak rozpor s principem práva na spravedlivý proces.

Z výše uvedených důvodů se stížnosti obviněných Ra. V. a Ro. V. nemohly setkat s úspěchem a nezbylo, než tyto stížnosti jako nedůvodné zamítnout.

P o u č e n í :

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. června 2014

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík