Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 196/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Pravomocným usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. , b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení v § 30 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného J. V.

Toto usnesení s e z r u š u j e v celém rozsahu.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. , byl obviněný J. V. uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst.1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaným 36 útoky a odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu 5 roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Zároveň byl uložen trest zákazu pobytu na území okresu Teplice na 4 roky a bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze 6. 12. 1999, sp. zn. , mimo jiné rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Po projednání věci Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. , uznal obviněného V. vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaným 35 útoky a odsoudil jej opět k trestu odnětí svobody na 5 roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou a zároveň uložil trest zákazu pobytu v okrese T. na 4 roky. Dále rozhodl o náhradě škody.

Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 2. 2001, sp. zn. , rozsudek soudu prvého stupně opět zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. , které nabylo právní moci dne 10. 4. 2001, bylo podle § 30 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že předseda senátu JUDr. M. Č. a přísedící A. K. a I. J. jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. . V odůvodnění usnesení je uvedeno, že v průběhu dokazování si členové senátu podle svého vyjádření na věc vytvořili vyhraněný názor, který by se mohl negativně promítnout do objektivního hodnocení důkazů a v konečném důsledku tak vyvolat pochybnosti o objektivitě soudního rozhodnutí. Vyjádření podjatosti v takovémto případě pak je vyjádřením vnitřních pocitů jak předsedy senátu, tak přísedících, které pak daly najevo své stanovisko i tím, že původní rozhodnutí ve věci by nezměnily, a to i přes případný rozdílný názor na věc, vyjádřený předsedou senátu.

Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě uvedené v § 272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného J. V. Vytkl v ní porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. ř.

Ve stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti České republiky na to, že postup Okresního soudu v Teplicích nemá oporu v platné právní úpravě a je nesprávný. Samotná skutečnost, že senát si v průběhu dokazování na projednávanou trestní věc vytvořil již vyhraněný názor, nemůže jej zbavit povinnosti hodnotit všechny, tedy i nově opatřené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud tedy soud druhého stupně ve svém rozhodnutí vytýká soudu nalézacímu pochybení při hodnocení důkazů, nelze z tohoto vyvozovat závěr o podjatosti soudu, neboť nadřízený soud nemůže mimo jiné soudu prvého stupně nařizovat, k jakým závěrům má po provedení důkazů dospět. Závazný pokyn opatření důkazů nezakládá důvod, pro který by byl senát soudu prvého stupně vyloučen z projednání a rozhodnutí věci. Shora uvedené usnesení tak ve svých důsledcích porušuje platnou zásadu zakotvenou vd v v tom smyslu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. K tomu přistupuje i hledisko procesní ekonomie a rychlosti řízení. V případě přidělení věci jinému senátu by totiž bylo nutno celé hlavní líčení opakovat, a to včetně předvolání celé řady svědků.

Závěrem v podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona ve vytýkaném směru a dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen byl.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce a přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Zákon tedy v uvedeném ustanovení uvádí taxativně pouze tři důvody vyloučení soudce, a to pro poměr k projednávané věci, poměr k daným osobám a konečně poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení.

Z odůvodnění napadeného usnesení o vyloučení soudce a přísedících vyplývá, že všichni spatřují důvody svého vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř. v tom, že si na věc vytvořili vyhraněný názor, který by se mohl negativně promítnout do objektivního hodnocení důkazů a vyvolat pochybnosti o objektivitě soudního rozhodnutí.

Takovýto postup však podle názoru Nejvyššího soudu není správný. Vyhraněný názor na hodnocení důkazů nelze považovat za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř., když u ostatních zde uvedených důvodů vyloučení je zřejmé, že na ně vyhraněný názor v hodnocení důkazů jednoznačně nedopadá. Poměr k projednávané věci může spočívat např. v tom, že soudce sám nebo osoba mu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností nebo byli jejími svědky. Z dikce zákona i z povahy problému tedy vyplývá, že projednávanou věcí nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v hodnocení důkazu a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se hodnocení důkazů. Připuštění tohoto důvodu vyloučení orgánu činného v trestním řízení není možné ani v obecné rovině, protože odlišnost názoru na hodnocení důkazů není v činnosti těchto orgánů ničím výjimečným. Na tuto situaci trestní řád pamatuje, pokud jde o činnost soudů, např. v ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř., kde se výslovně uvádí, že soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázaná právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Právním názorem je i názor na otázky procesního práva, tedy i názor na hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud však nesmí ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazně pokyny, nýbrž může soud I. stupně upozornit, v kterých směrech má být řízení doplněno a čím je třeba se znovu zabývat. Trestní řád tedy přímo předpokládá, aby věc rozhodoval i soudce či přísedící, jehož názor na hodnocení důkazů je odlišný od názoru odvolacího soudu, a to bez ohledu na to, zda se s názorem odvolacího soudu ztotožní. Odvolací soud podle § 262 tr. ř. může též nařídit, aby věc po zrušení byla projednána a rozhodnuta soudem prvního stupně v jiném složení senátu. Také z této skutečnosti je zřejmé, že odlišný názor na hodnocení důkazů jako důvod vyloučení soudce neobstojí.

Z výše podaného je zřejmé, že usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. , byl porušen zákon v ustanovení tr. ř., jak podle tr. ř. vyslovil Nejvyšší soud. Zákon byl porušen v neprospěch obviněného J. V., neboť byl napadeným rozhodnutím odňat svému zákonnému soudci v rozporu s d. Bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud následně zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Okresního soudu v Teplicích, přičemž k postupu podle § 270 odst. 1 či § 271 odst. 1 tr. ř. nebylo důvodu.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. září 2001

Předseda senátu:

JUDr. Jiří P á c a l