Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1966/2014

32 Cdo 1966/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Kariéra spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 184/2396, identifikační číslo osoby 62583531, zastoupené Mgr. Pavlem Batěkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, PSČ 186 00, proti žalované UPC Česká republika, s. r. o.,se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Závišova 502/5, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 00562262, o zaplacení částky 287.342,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2013, č. j. -106, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „ “).

Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. dubna 2013, č. j. -73, ve výroku o věci samé pod bodem I, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které „mají být dovolacím soudem posouzeny v souladu s jeho dosavadní judikaturou jinak“, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. , „ve spojení“ s rozsudkem ze dne 20. května 2010, sp. zn. , a na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena.

Jak Nejvyšší soud podrobně vysvětlil již v usneseních ze dne 10. dubna 2014, sp. zn. , a ze dne 28. dubna 2014, sp. zn. , vydaných ve sporech mezi týmiž účastníky, prostřednictvím předložených otázek, které podle mínění dovolatelky judikatura dosud neřešila, totiž „zda lze tzv. dofakturaci posoudit jako vyúčtování smluvní pokuty dle ustanovení nebo jako doúčtování ceny služby při naplnění rozvazovací podmínky slevy podle ustanovení obč. zák. za použití interpretačního pravidla podle ustanovení obchodního zákoníku“ a „zda při nesjednání lhůty splatnosti faktury lze uplatnit nejasně a neurčitě sjednanou smluvní pokutu nebo rozvazovací podmínku slevy“, dovolatelka nevymezuje žádnou otázku hmotného ani procesního práva, která by mohla být v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, nýbrž toliko zpochybňuje výsledky, k nimž odvolací soud dospěl při právním posouzení věci na základě skutkového stavu v ní zjištěného, zejména při výkladu a posouzení smlouvy uzavřené mezi účastníky. Takto položené otázky kritéria stanovená v nesplňují.

Otázkou hmotného práva v intencích ustanovení je toliko dovolatelkou vymezená otázka, „zda je či není nutné dokončit kontraktační proces v jiné než písemné formě doručením akceptace oferentovi“, tato otázka však oproti jejímu očekávání již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se při jejím řešení v souzené věci od ní neodchýlil. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu totiž v rozsudku ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 39/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu ustanovení může být dohodou stran určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi).

Argument, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny „v souladu s jeho dosavadní judikaturou jinak“, neodpovídá žádnému z důvodů přípustnosti dovolání taxativně stanovených v Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. (jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), vysvětlil, že dovolací námitka, podle níž „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Ani zde ostatně dovolatelka nevymezuje, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva má jít (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rámci vymezení důvodů dovolání dovolatelka mimo jiné argumentuje, že v jiných sporech mezi týmiž účastníky bylo totéž ujednání posouzeno jako smluvní pokuta, přičemž poukazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 28. listopadu 2013). V tom by bylo možno nalézt jak označení příslušného důvodu dovolání (totiž odklon napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), tak otázku, kterou má dovolatelka na mysli. Přípustnost dovolání však tato argumentace nezakládá. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usneseních ze dne 10. dubna 2014, sp. zn. , a ze dne 28. dubna 2014, sp. zn. , není výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), řešením otázky hmotného práva v intencích , jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. Takové odchýlení od judikatury však v souzené věci dovolatelka odvolacímu soudu nevytýká, a i kdyby tak učinila, šlo by o výtku neopodstatněnou, jež by přípustnost dovolání nezaložila. Odvolací soud postupoval v duchu příslušných judikatorních závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, a nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a vypořádal se mimo jiné náležitě též s motivačním charakterem ujednání o rozvazovací podmínce (srov. argumenty dovolatelky k tzv. finanční sankci).

Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. (jenž mimochodem nebyl při jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 15. ledna 2014 přijat k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), zmínil názor o správnosti posouzení sporného ujednání odvolacím soudem jako ujednání o smluvní pokutě toliko jako obiter dictum; tato otázka nebyla dovoláním zpochybněna (podávala je žalovaná, která byla přes uvedený závěr v odvolacím řízení neúspěšná), nebyla tedy otevřena dovolacímu přezkumu.

V rozsudku ze dne 20. května 2010, sp. zn. , na nějž dovolatelka bez bližšího zdůvodnění též odkazuje, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda tzv. rezervační poplatek, jak byl sjednán v oné věci, je smluvní pokutou, a zabýval se platností jeho sjednání. Ani v tomto rozhodnutí nelze nalézt řešení právní otázky, na němž by spočívalo též napadené rozhodnutí a od něhož by se odvolací soud v souzené věci odchýlil.

Způsobem, jímž se vypořádal s platností ujednání o rozvazovací podmínce, se odvolací soud oproti přesvědčení dovolatelky neodchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. (uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 1998, pod číslem 1). Podrobně popsal úvahy, jejichž prostřednictvím dospěl k závěru o tom, že lze přesně dovodit, kdy byly faktury vystavené žalobkyní splatné, přičemž (byť to výslovně nezdůraznil) postupoval v intencích apelu Ústavního soudu zdůrazněného v nálezu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. , aby soudy tam, kde je takový výklad možný, daly přednost té z variant výkladu, jež nevede k závěru o neplatnosti smlouvy (srov. shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 2011, sp. zn. , in www.nalus.cz, týkající se jednoho ze zmíněných sporů žalobkyně).

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výrocích o nákladech řízení, aniž však oproti požadavku na obligatorní náležitosti dovolání stanovené v uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V tomto rozsahu dovolání trpí vadami, jež nebyly po dobu trvání lhůty k dovolání odstraněny ( věta první ) a pro něž nelze v řízení pokračovat.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalobkyni tak náleží mimosmluvní odměna v částce 9.460,- Kč podle ustanovení věty první, , bodu 6, a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna 2014, neboť úkon byl učiněn 7. dubna 2014 (srov. čl. II ), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle , ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle , tj. 2.049,60 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 11.809,60 Kč je dovolatelka povinna žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta ( ve spojení s ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 30. června 2014

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu