Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1549/2014

26 Cdo 1549/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně M. H., zastoupené Mgr. Renatou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Příbrami I, Prokopská 11, proti žalovanému V. S., zastoupenému Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Nuslích, Oldřichova 299/23, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013, č. j. -156, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, č. j. -61, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku

„družstevní byt sestávající se z jednoho pokoje a příslušenství v 11. patře domu P.“

(dále jen „předmětný byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. června 2012, č. j. -90, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 19. února 2013, č. j.26 Cdo 3324/2012-118, zamítavý rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté odvolací soud rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 19. listopadu 2013, č. j. -156, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně opětovně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení ( , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 /čl. II bod 2. / – dále opět jen „ “). Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů není dovolání podle citovaného ustanovení přípustné.

Vzhledem k obsahu dovolání nelze především ztratit ze zřetele, že podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze podle rozhodné právní úpravy nyní pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ( a 3 ) však dovolatelka v dovolání právě takové nezpůsobilé dovolací důvody rovněž uplatnila, přičemž jejich prostřednictvím odvolacímu soudu jednak vytkla vady při provádění dokazování a jednak se pokusila zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázky vydržení členského podílu v bytovém družstvu. V souvislosti s posléze uvedeným nelze ani přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle a 3 dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů ( věta za středníkem , ).

Právní otázku, zda na základě zjištěného (nezpochybnitelného – viz výklad shora) skutkového stavu právní předchůdkyně žalovaného Jana Stachová byla v dobré víře a vydržela členský podíl v bytovém družstvu, vyřešil nyní odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Již ve zrušujícím rozhodnutí dovolací soud s odkazem na ustálenou soudní praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 10. května 2012, sp. zn. a z 23. května 2012, sp. zn. ) uvedl, že členská práva a povinnosti člena družstva (členský podíl) lze vydržet jako věc movitou; z toho logicky vyplývá, že vydržecí doba činila tři roky (viz , , v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“). V soudní praxi není pochyb o tom, že vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Již v rozsudku ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. , uveřejněném na str. 587 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží ( obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva. Při posouzení otázky, zda byl držitel „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří“, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 1999, sp. zn. , uveřejněný na str. 158 v sešitě č. 5 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy). Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. června 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 573 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 2000, sp. zn. , a ze dne 19. června 2001, sp. zn. , a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 283 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Takovým titulem (právním důvodem) se může v případě vydržení vlastnického práva rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. července 2006, sp. zn. ). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1067 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Již v usnesení ze dne 31. října 2006, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že k tomu, aby mohlo dojít k vydržení členského podílu, je nezbytné (krom jiného), aby se držitel chopil všech práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, tj. jak individuálních práv a povinností určených stanovami a vztahujících se ke konkrétnímu bytu (včetně práva nájmu bytu), tak práv, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. Obecně řečeno, pouze tehdy, když se držitel chopí členského podílu v družstvu jako celku (popř. takové jeho části, která zakládá plnohodnotný členský poměr), lze uvažovat o tom, že by mohl členský podíl v družstvu vydržet. Plnohodnotný členský poměr v bytovém družstvu přitom – z povahy věci – nemůže založit držba (pouze) práv, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru, nedojde-li zároveň k chopení se držby individuálních práv a povinností určených stanovami (a nájemní smlouvou) a vztahujících se ke konkrétnímu bytu, s výjimkou členského podílu tzv. nebydlících členů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. května 2012, sp. zn. ze dne 23. května 2012, sp. zn. ).

Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud usoudil, že právní předchůdkyně žalovaného členský podíl vydržela, neboť byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí svědčí vlastnické právo k členskému podílu jako celku, a stala se tak držitelkou celého členského podílu, je z hlediska dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci a jeho obsahové konkretizace jeho rozsudek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Za této situace není dovolání přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 25. června 2014

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu