Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1340/2014

22 Cdo 1340/2014

U S N E S E N Í

Š. S.

J. B.

, zastoupenému JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze, Legerova 44, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2013, č. j. -301, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 21 054,- Kč

do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jaroslavy Ježkové.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. prosince 2012, č. j. -177, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k bytové jednotce nacházející se v budově, umístěné na pozemku parc. č. 1978, v katastrálním území a obci K., spoluvlastnickému podílu na společných částech tohoto domu a pozemku o velikosti 12900/94460, se všemi součástmi a příslušenstvím (dále jen ,,předmětné nemovitosti“). Ve výroku II. přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně. Ve výroku III. žalobkyni uložil povinnost žalovanému zaplatit na vypořádacím podílu částku ve výši 1 100 000,- Kč. Ve výrocích IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. září 2013, č. j. -301, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že jen formulačně upravil výroky I., II. a III. a změnil výrok IV. o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost má být založena tím, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, je nepřesvědčivé a absentuje v něm řešení otázek podstatných pro posouzení věci.

Dovolatel upozornil na to, že reálné rozdělení věci je primárním způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví, které má přednost před ostatními způsoby vypořádání. Namítl, že znalecký posudek vypracovaný v řízení se otázkou rozdělení předmětných nemovitostí zabýval pouze okrajově. Odvolací soud dospěl k chybnému závěru, že reálné rozdělení věci není dobře možné, neboť by muselo být učiněno za objektivně vysokých nákladů. Poukázal na to, že v řízení uvedl, že by se výlučně sám v plné míře podílel na veškerých nákladech spojených s rozdělením věci. Zpochybnil hodnotu nákladů na rozdělení předmětného bytu na dvě bytové jednotky, ke které znalec ve znaleckém posudku dospěl a která činila 1 100 000,- Kč. Má za to, že celou rekonstrukci by bylo možné provést za podstatně nižší částku. Znalecký posudek je podle jeho názoru nepřezkoumatelný. Dále namítl, že soudy nepostupovaly v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, pokud jde o zjištění solventnosti účastníků v souvislosti se zaplacením vypořádacího podílu. Podle něj žalobkyně tuto solventnost neprokázala, nezávazný příslib poskytnutí finančních prostředků od třetí osoby podle jeho názoru nestačí. Dovolatel také napadl výrok o náhradě nákladů řízení s tím, že řízení o zrušení o vypořádání podílového spoluvlastnictví patří mezi řízení označované v teorii jako iudicium duplex, neboť je každý ze spoluvlastníků oprávněn podat žalobu za zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. V uvedeném řízení navíc soud není vázán návrhy účastníků řízení na způsob vypořádání. Proto také judikatura dovolacího soudu uvádí, že v tomto sporu není návrh žalovaného na jiný způsob vypořádání vzájemným návrhem, nýbrž součástí procesní obrany žalovaného. V tomto řízení tedy nelze nikdy hovořit o úspěchu či neúspěchu ve věci, neboť žalobce předem neví, jaký způsob vypořádání soud zvolí. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - , 2, 3 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k uplatnění nároku na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a pravomocnému rozhodnutí o něm došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. září 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „ “).

Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání není přípustné.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení , ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz

).

Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatelky – dovolací soud odchýlit (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz

).

Dovolatel sice v dovolání zdůrazňuje, že přípustnost dovolání má být založena skutečností, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, přesto však je z obsahu dovolání zřejmé, že zčásti vytýká odvolacímu soudu postup, jímž se odchýlil od judikatury dovolacího soudu a zčásti má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku, která v judikatuře dovolacího soudu nebyla řešena.

Dovolatel především odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil možnost reálného dělení předmětné bytové jednotky z hlediska nákladů potřebných na její rozdělení a ochoty podílových spoluvlastníků nést náklady na takové rozdělení.

Odvolací soud vyšel ze závěrů znaleckého posudku, podle kterého výše nákladů na rekonstrukční a adaptační práce spojené s rozdělením předmětné bytové jednotky představují částku 1 100 000,- Kč. Jestliže dovolatel v dovolání výši těchto nákladů zpochybňuje s poukazem na nesprávnost znaleckého posudku, je v této části jeho dovolání nepřípustnou kritikou skutkových zjištění nalézacích soudů a hodnocením důkazů, neboť podle dovolatele měly soudy vzít za prokázáno, že výše těchto nákladů činí toliko 26 970,- Kč.

Obsah této výhrady směřuje k tomu, že nalézací soudy měly dospět k závěru, že výše nákladů na rozdělení bytové jednotky nebrání vypořádání spoluvlastnictví rozdělením této společné věci.

Dovolací soud v usnesení ze dne 1. června 2010, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8610, vyložil, že pokud část podílových spoluvlastníků požaduje reálné rozdělení věci, a proto je ochotna hradit převážnou část nákladů na rozdělení věci, není možné učinit závěr, že po účastnících nelze požadovat vynaložení nákladů spojených s rozdělením věci; v takovém případě je věc dělitelná, i když náklady jsou, posuzováno podle obvyklých měřítek, v nepoměru s cenou nově vzniklých nemovitostí. V rozporu se zákonem by byl naopak postup, kdyby soud odmítl přihlédnout k ochotě jedné ze stran nést vyšší náklady na rozdělení věci než druhá strana a nemovitost přikázal druhé straně (k tomuto závěru se dovolací soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. května 2012, sp. zn. , uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz

).

Dovolatel namítá, že výše nákladů na rozdělení bytové jednotky nebránila v daném případě vypořádání rozdělením věci, neboť byl ochoten se podílet na úhradě takových nákladů. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se však tato ochota žalovaného vztahovala pouze k úhradě nákladů ve výši 26 970,- Kč, tj. k takové výši, kterou měl žalovaný za odpovídající výši nákladů na rozdělení věci, nikoliv však k výši nákladů, kterou vzal za prokázanou odvolací soud (1 100 000,- Kč).

Nadto dovolací soud poukazuje na skutečnost, že odvolací soud nepřistoupil k rozdělení bytové jednotky též s argumentací vycházející z toho, že by rozdělením bytové jednotky došlo k výrazné devalvaci její hodnoty, neboť důsledkem rozdělení by bylo znehodnocení stávajícího dispozičního řešení a možného generačního využití. Tento závěr učinil ve vztahu k úvaze, že by bytová jednotka nebyla dělitelná, i kdyby byl některý ze spoluvlastníků ochoten hradit náklady v plné výši.

S tímto důvodem nedělitelnosti bytové jednotky pak dovolatel žádným způsobem nepolemizuje a již z tohoto důvodu závěr odvolacího soudu o nedělitelnosti obstojí.

Dovolatel dále namítá, že nalézací soud nepostupovaly v souladu s judikaturou, jestliže nezkoumaly schopnost spoluvlastníka zaplatit ostatním spoluvlastníkům náhradu za jejich spoluvlastnický podíl.

Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 30. října 2008, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 7, str. 264, vysvětlil, že předpoklad „nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků“ stanovený pro prodej věci v podílovém spoluvlastnictví a rozdělení výtěžku podle podílů, je naplněn, jestliže jeden nebo více spoluvlastníků sice přikázání věci do svého vlastnictví navrhují, avšak nejsou schopni zbývajícímu spoluvlastníkovi (spoluvlastníkům) přiměřenou náhradu zaplatit (ke shodnému názoru se dovolací soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo1344/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz

).

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně je schopna „vypořádací podíl“ ve výši 1 100 000,- Kč zaplatit. Jestliže dovolatel tento závěr v dovolání zpochybňuje, jde opětovně o nepřípustnou kritiku skutkových zjištění nalézacích soudů, prostřednictvím které přípustnost dovolání založit nelze. Nad rámec odůvodnění pak dovolací soud dodává, že sám dovolatel v dovolání potvrzuje, že platební povinnost žalobkyně vůči němu, stanovená rozhodnutími nalézacích soudů, byla splněna.

Ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení pak dovolatel namítá, že se judikatura dosud nevyjádřila k právní otázce, nakolik lze v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví aplikovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení pravidlo založené na procesním úspěchu či neúspěchu jednotlivých účastníků, neboť podle dovolatele nelze hovořit o „úspěchu či neúspěchu ve věci“.

Ani posouzení této otázky přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud postupoval ve shodě s judikaturou dovolacího soudu.

Uvedenou otázkou se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. , v němž vysvětlil přístup soudů k rozhodování o náhradě nákladů řízení:

„Podle – 3 účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

Podle nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.

Nejvyšší soud SSR v rozboru a zhodnoteniu rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanovisku občianskoprávneho kolégia republiky ze dne 8. března 1973, Cpj 8/72, uveřejněného pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle , přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.

K principu, podle kterého je plný procesní úspěch v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dán tam, kde soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem navrženým žalobcem, se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. března 1980, sp. zn. , uveřejněném ve výběru civilní judikatury, 1980.

Uvedená východiska akceptovala i aktuální judikatura Ústavního soudu České republiky v usnesení ze dne 15. července 2009, sp. zn. , uveřejněném na internetových stránkách nalus.usoud.cz, závěrem, podle kterého jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také.“

Jestliže se žalobkyně domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a přikázání společné věci do svého výlučného vlastnictví, zatímco žalovaný navrhoval vypořádání spoluvlastnictví rozdělením společné věci, je závěr nalézacích soudů o splnění podmínek postupu podle správný.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. června 2014

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu