Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 249/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce O. Z., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, č. j. - 73, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 9. 2012, č. j. – 42, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 90.000,- Kč s příslušenstvím, na poskytnutí omluvy žalobci ze strany žalované a na konstatování nepřiměřené délky řízení. Uvedených nároků se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení (o žalobě proti rozhodnutí vydanému ve správním soudnictví) vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , u Nejvyššího správního soudu a u Ústavního soudu.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 ), dále jen „“, odmítl jako nepřípustné.

Nejvyšší soud již v minulosti mnohokrát zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ; rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz). Dovolací soud při přezkumu přiměřenosti formy či výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v nebo 3 , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „“), přičemž poskytnutým zadostiučiněním se zabývá až tehdy, bylo-li by vzhledem k aplikaci těchto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřené, což není, s ohledem na nízký význam předmětu posuzovaného řízení, žalobcův případ.

V otázce, zda soudy mohly nepřiznat žalobci zadostiučinění v penězích, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve smyslu ustanovení , když na základě konkrétních okolností posuzovaného případu odůvodnil, že postačuje konstatování porušení práva (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, zejm. jeho část V., a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. , ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. , a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. ).

Na vyřešení otázek týkajících se výpočtu částky přiměřeného zadostiučinění v penězích a aplikace kritérií uvedených v při výpočtu zadostiučinění napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud přiznal žalovanému zadostiučinění formou konstatování porušení práva a k výpočtu částky zadostiučinění v penězích vůbec nepřistoupil. Uvedené otázky nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalobce dále namítal, že dle judikatury Nejvyššího soudu je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv jen k době, kdy docházelo k průtahům, a že nelze přičítat k tíži účastníka, pokud využívá opravných prostředků. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že odvolací soud k celkové délce řízení přihlédl a využívání opravných prostředků žalobci k tíži nekladl, žalobce tedy napadá právní závěry, ke kterým odvolací soud v napadeném rozhodnutí nedospěl. Uvedené námitky žalobce se proto míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem a nemohou přípustnost dovolání založit (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Jestliže žalobce namítá, že žalovaná při předběžném projednání nároku nekonstatovala porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení, jedná se o námitku do skutkových zjištění, která není způsobilým dovolacím důvodem ( ).

Žalobce v dovolání uvádí, že odvolací soud zcela nesprávně a odchylně od judikatury posoudil kritérium postupu orgánů veřejné moci, když v posuzovaném řízení byla rozhodnutí soudu prvního stupně Nejvyšším správním soudem rušena pro nezákonnost, což odvolací soud bagatelizoval jako „odlišné právní názory“. Žalobce však neuvádí, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , dostupným z nalus.usoud.cz). Žalobce pro uvedenou otázku nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ), jeho dovolání tak v části obsahující uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Jelikož žalobce podal dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, bylo rovněž odmítnuto, neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání do výroku o nákladech řízení, a dovolání tak postrádá povinnou náležitost (srov. ustanovení ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. června 2014

JUDr. Pavel S i m o n

předseda senátu