Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 20/2014

28 Cdo 20/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zbraslavské náměstí 458, proti žalované A. Š., zastoupené JUDr. Branislavem Renkerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 5, o zaplacení částky 379.293,07 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 27. listopadu 2012, č. j. -166, takto:I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 18. 5. 2012, č. j. -125, uložil žalované zaplatit žalobci částku 23.775,85 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobce opíral svůj nárok o tvrzení, že v srpnu 2008 poskytl K. Š., v době rozhodování okresního soudu již zemřelému, v souvislosti s jednáním o společném obchodu částku 500.000,- Kč s tím, že jej K. Š. požádal, aby sumu poukázal na účet žalované coby jeho manželky. Jelikož se sjednávaný obchod nerealizoval, vyzval žalobce K. Š. k vrácení poukázané částky; ten však žalobci navrátil pouze část poskytnutých prostředků. Soud vzal za zjištěné, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů K. Š. a žalované bylo v roce 1992 zrušeno rozhodnutím soudu, pročež žalovaná mohla být pasivně věcně legitimována toliko z titulu bezdůvodného obohacení podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Žalovaná soudu prokázala, že částku 500.000,- Kč poukázanou na její účet žalobcem v průběhu několika dní po připsání z účtu vybrala a předala K. Š., s výjimkou částky 23.775,85 Kč, jež zůstala na jejím účtu. Žalovaná podle svého tvrzení posledně zmíněné prostředky K. Š. předala z vlastní hotovosti, což se jí však prokázat nepodařilo; soud jí proto uložil vydat žalobci onu zbývající částku s příslušenstvím coby předmět bezdůvodného obohacení a ve zbytku žalobu zamítl.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudek okresního soudu přezkoumal a rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2012, č. j. -166. Odvolací soud změnil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 23.775,85 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), ve výroku II. odvoláním napadený rozsudek potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výrok III.). Soud přisvědčil žalobci v tom, že kdyby se v dané věci jednalo o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu, byla by dána pasivní věcná legitimace žalované v celém rozsahu. S ohledem na zjištěný skutkový stav však odvolací soud věc kvalifikoval jako plnění z právního důvodu, který odpadl, jelikož žalobce K. Š. poskytl částku za účelem uskutečnění podnikatelské aktivity, o níž spolu jednali. Pasivní věcná legitimace v takovém případě svědčí tomu, kdo byl účastníkem právního vztahu, v jehož rámci bylo plněno. Tím byl ovšem toliko K. Š., jelikož jen jemu žalobce poskytl peněžní částku, zatímco skutečnost, že finanční prostředky byly poukázány na účet žalované, je bez právního významu. Bylo proto namístě žalobu zamítnout v celém rozsahu.

Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu , (dále jen „ “), dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na zodpovězení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Odvolací soud dle dovolatele založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, když dovodil pasivní věcnou legitimaci z bezdůvodného obohacení výlučně na straně K. Š., a nikoli žalované, na jejíž účet byly žalobcem poukázány finanční prostředky. Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle nějž bylo žalobcem poskytnuto plnění, jehož právní důvod odpadl teprve následně. Z okolností případu totiž dle dovolatele neplyne, že by došlo k uzavření smlouvy coby právního důvodu, na jehož základě mělo být plněno, jelikož na straně K. Š. od počátku nebyla dána vůle k uzavření smlouvy o poskytnutí peněžní částky, nýbrž pouze snaha o vylákání finančních prostředků na žalobci. Vzhledem k absenci vůle jedné ze stran mezi K. Š. a žalobcem nemohla vzniknout smlouva, tudíž ani plnění mezi nimi poskytnuté nemohlo být plněním z právního důvodu, který odpadl, ale plněním bez právního důvodu. Adresátem plnění byla přitom žalovaná, která je tak povinna bezdůvodné obohacení žalobci vydat. Dovolatel proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek ve výroku II. a III. změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobci přizná náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku, a namítla, že dovolatel tvrdí nové skutečnosti, jež nevyplývají ze spisu. Žalovaná dále zdůraznila, že okolnosti vzniku a předmět obchodního vztahu mezi žalobcem a K. Š., stejně jako důvody, které vedly k zániku tohoto právního vztahu, byly v rámci dokazování objasněny, přičemž existence právního důvodu pro plnění poskytnuté žalobcem je evidentní. Podle žalované je svěření peněz na nákup věcí, který se neuskutečnil, jako tomu bylo v přezkoumávané kauze, nutno posoudit z hlediska bezdůvodného obohacení coby případ, kdy právní důvod původně mezi žalobcem a K. Š. existoval, avšak dodatečně odpadl. Žalovaná, která na tomto právním vztahu nebyla účastna, nemůže být v dané věci pasivně věcně legitimována. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje Nejvyššímu soudu, aby dovolání odmítl, eventuálně zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení

Dovolatel napadl toliko výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve svém zamítavém výroku II., jakož i výrok III. o nákladech řízení. Dovolání proto nemůže být přípustné podle , jelikož výrok II. napadeného rozsudku není výrokem měnícím, ani podle , poněvadž k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně nedošlo po zrušení předchozího rozhodnutí tohoto soudu soudem odvolacím.

V úvahu připadá toliko přípustnost dovolání podle , jež je dána, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží.

Posuzované dovolání však ani na základě za přípustné mít nelze, neboť jeho obsahem je převážně polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Dovolací soud může posuzovat pouze takové právní otázky, které dovolatel označí ( , věta první, ); v předmětném dovolání nicméně žádná otázka, kterou by bylo možné kvalifikovat jako právní otázku zásadního významu, nastíněna není. Dovolatel nikterak neobjasňuje, v čem spočívá jím namítaná otázka hmotného práva, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, nýbrž toliko zpochybňuje existenci vůle K. Š. k uzavření jakékoli smlouvy se žalobcem, potažmo smlouvy, na jejímž základě měl žalobce K. Š. poskytnout plnění. Má-li ovšem přípustnost dovolání vyplývat ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, nelze přihlížet k námitkám zpochybňujícím skutková zjištění soudů nižších stupňů. Takové námitky spadají pod dovolací důvod podle , jenž však lze uplatnit toliko tehdy, je-li již dovolání přípustné podle nebo b) Naopak, jestliže má být přípustnost dovolání založena podle , je dovolací soud vázán závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu a nepřísluší mu je přezkoumávat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. ).

Navíc je třeba podotknout, že argumentace předestřená dovolatelem se opírá o mylnou právní premisu, podle níž nedošlo-li mezi dvěma osobami k uzavření smlouvy, nemohlo být plnění poskytnuté jednou osobou osobě druhé plněním z právního důvodu, který posléze odpadl. Judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě zastává stanovisko, že se na základě vyvratitelné domněnky ustanovení § 498 obč. zák. na plnění, jež má být předmětem budoucího závazku, avšak je poskytnuto v souvislosti s uvažovanou smlouvou ještě před jejím uzavřením, hledí jako na zálohu. Takové plnění se považuje za důvodné, a to až do okamžiku, kdy je tomu, kdo plnění poskytl, zřejmé, že smlouva uzavřena nebude. Nárok na vrácení takto poskytnutého plnění je pak právně kvalifikován jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který dodatečně odpadl (srov. mj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. ). Ani dovolatelem tvrzená absence náležitě uzavřené smlouvy by proto bez dalšího nevedla k závěru, že žalované plnění bylo K. Š. poskytnuto bez právního důvodu. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nemohl než dovolání dle , věty první, ve spojení s jako nepřípustné odmítnout.

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů pak není přípustné, jelikož takové výroky mají podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu povahu usnesení, jimiž se nerozhoduje o věci samé ve smyslu , i když jsou vtěleny do rozsudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. ). Poněvadž přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí nevyplývá ani z , a , musel dovolací soud dovolání i v tomto rozsahu odmítnout coby nepřípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., vyčíslil podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Dle , bodu 6. a advokátního tarifu činí sazba odměny vypočítaná podle částky peněžitého plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným výrokem II. rozsudku odvolacího soudu, za jeden úkon právní služby (podání vyjádření k dovolání) 9.820,- Kč. Společně s paušální náhradou hotových nákladů vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby podle advokátního tarifu ve výši 300,- Kč a navýšením o daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ( a 3 ) má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.245,20 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. června 2014

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu