Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 520/2013

U S N E S E N Í

a) Ing. J. K.,

bytem P., S. 89, a

b) A. P.,

bytem Ch. 49, zastoupených Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, za účasti

1. I. D.,

bytem Ch., V. H. 994,

2. M. H.,

bytem M. 178,

3. A. Š.,

bytem P., P. 237,

4. J. K.,

bytem J. 87,

5. A. B.,

bytem Ch. 32,

6. T. K.,

dříve K., bytem P., N. B. 1043,

7. J. K.,

bytem P., N. B. 1043,

8. A. K.,

bytem P., N. B. 1043,

9. České republiky – Státního pozemkového úřadu

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a

10. Zemědělského – obchodního družstva Býšť,

IČ: 001 27 124, se sídlem v Býšti, o určení vlastnictví oprávněné osoby,

vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové

– pobočka v Pardubicích ze dne 20. března 2012, č. j. -392, takto:

I. V řízení

bude pokračováno

jako s 9. účastníkem s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.

II. Dovolání

se odmítá

.

III. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se podanou žalobou domáhali nahrazení správního rozhodnutí (Ministerstva zemědělství – Okresního pozemkového úřadu Pardubice; dále též jen „pozemkového úřadu“), a to tak, aby soud určil, že žalobci jsou společně s účastníky 1. až 8. podílovými spoluvlastníky v žalobě specifikovaného pozemku, jelikož byly naplněny všechny podmínky pro vydání pozemku podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), a jeho vydání nebrání ani překážka podle zákona o půdě, neboť pozemek nelze považovat za zastavěný.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. května 2011, č. j. -312, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby určil, že jsou společně s účastníky 1. až 8. vlastníky pozemku (dle bývalého pozemkového katastru části stavební parcely číslo 41 a části pozemkové parcely číslo 1285/2), v katastru nemovitostí vedené stavební parcely č. 41/4 o výměře 194 m2, která se nachází v k. ú. a obci Ch. (výrok I.), a rozhodl o nákladech účastníků (výrok II.) i státu (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně měl za prokázané, že rozhodnutím Okresního úřadu Pardubice, referátu okresního pozemkového úřadu č. 4331, ze dne 14. 1. 2002, č. j. PÚ – 1980/99, bylo určeno, že žalobci, J. K. a účastníci 1. až 5. nejsou přes prokázaný restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. a), l) zákona o půdě vlastníky zmíněného pozemku, který nelze vydat z důvodu, že byl ke dni účinnosti zákona o půdě zastavěn (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě). Dále měl soud za zjištěné, že z části parcely PK č. 41 a části parcely PK č. 1285/2 vznikla parcela v katastru nemovitostí zapsaná jako stavební parcela č. 41/4 o výměře 194 m2 (dále jen „předmětný pozemek“ nebo „sporný pozemek“), na níž se nachází stavba č. p. 229 (užívaná jako kadeřnictví a hasičská zbrojnice), která byla na sporném pozemku nově vystavěna během roku 1969, a to na základě povolení ze dne 29. 5. 1967 vydaného komisí pro výstavbu a zvelebení obce, avšak stavební denník ani kolaudační rozhodnutí se nedochovaly. Soud měl v neposlední řadě za prokázané, že stavebním úřadem pro obec Ch. byl v dané době ONV v Pardubicích a zmíněná komise pro výstavbu proto byla toliko oprávněna vydávat rozhodnutí o přípustnosti drobné stavby a souhlas se stavebními úpravami. Stavba č. p. 229 pak není přístavbou ani přestavbou nemovitosti původní, ba ani drobnou stavbou.

Soud prvního stupně věc projednal podle části páté , (dále jen „ “). Dovodil přitom, že žalobci a účastníci 1. až 8. jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona o půdě, jež restituční nárok uplatnily ve lhůtě podle téhož zákona. Jelikož stavba č. p. 229 je stavbou novou a nejedná se o přestavbu či přístavbu stavby patřící k původní zemědělské usedlosti, která by stavebními úpravami neztratila svůj původní stavebně technický charakter, ani o stavbu movitou, dočasnou, jednoduchou či drobnou, a ani o stavbu, jež by nebránila zemědělskému či lesnímu využití pozemku, jde o stavbu, která vydání pozemku ve smyslu zákona o půdě brání. Vzhledem k vznesené námitce, že se jedná o „černou stavbu“, která nemůže vydání sporného pozemku bránit, soud dodal, že rozhodnutí komise pro výstavbu a zvelebení obce při MNV ve Ch. ze dne 29. 5. 1967 nemohlo nahradit rozhodnutí o přípustnosti stavby (které mělo být vydáno před započetím stavby) a povolení uvedení do trvalého provozu (po jejím dokončení), k jejichž vydání byl oprávněn pouze ONV v P., avšak z absence obou posledně citovaných rozhodnutí nelze ani dovozovat, že stavba byla provedena bez příslušného rozhodnutí, přičemž soud zejména přihlédl ke značnému časovému odstupu od provedení stavby a ke změně společenských podmínek s tím, že nebylo tvrzeno ani předloženo jakékoli zamítavé stanovisko příslušného orgánu k zamýšlené stavbě. Nadto je pojem stavby nutno vykládat jako výsledek stavební činnosti, přičemž pro posouzení stavby jako věci z občanskoprávního hlediska je zcela nerozhodné, svědčilo-li jejímu stavebníkovi také příslušné stavební povolení. Soud proto považoval předmětný pozemek za zastavěný ve smyslu zákona o půdě, a to rovněž s přihlédnutím k tomu, že přes opakované snahy nevydal Městský úřad v H., odbor životního prostředí a stavebního úřadu, rozhodnutí o odstranění stavby č. p. 229.

K odvolání žalobců přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž je rozsudkem ze dne 20. března 2012, č. j. -392, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně, i s jeho právním posouzením věci, tj. že vydání sporného pozemku brání ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jelikož byl po jeho převzetí státem zastavěn novou stavbou (nikoliv movitou, dočasnou, jednoduchou či drobnou) neumožňující zemědělské nebo lesní využití. Odvolací soud přitakal i závěru, že šlo o stavbu povolenou, byť se nedochovalo rozhodnutí o přípustnosti stavby, přičemž stejně jako soud prvního stupně přihlédl především ke značnému časovému odstupu od zřízení stavby, nepřímým důkazům a chování účastníků daného právního vztahu. Nadto zdůraznil, že institut překážek vydání nemovitosti ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě představuje výjimku z účelu restitucí, jejímž důvodem je působení konkrétního veřejného zájmu a práv třetích subjektů, jež v konkrétním případě převáží nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků. Poukázal na to, že budova č. p. 229 na sporném pozemku je ve vlastnictví obce (nikoli povinné osoby či státu) a je užívána také k veřejně prospěšnému účelu – požární zbrojnice. I kdyby tak soud rozhodl o vydání sporného pozemku, zůstala by na něm stavba ve vlastnictví třetí osoby (obce) a vlastníci pozemku by ani poté neměli právní prostředky k odstranění této stavby (předchozí pokusy žalobců v tomto směru byly zcela neúspěšné), přičemž právě popsaná situace by přinesla pouze další problematické právní vztahy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Co do přípustnosti dovolání odkázali na ustanovení (dále jen „ “), co do důvodů mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Otázku zásadního právního významu spatřují v tom, zda-li stavba, která byla postavena na základě nezávazného stanoviska místní samosprávy (místního národního výboru) bez řádného stavebního povolení, brání vydání pozemku, na němž se stavba nachází, oprávněným osobám ve smyslu zákona o půdě, přičemž na tuto otázku odpovídají záporně. Za chybný považují závěr soudů, že na stavbu č. p. 229 je třeba pohlížet jako na stavbu řádně povolenou, neboť nemá oporu v provedeném dokazování. Zopakovali, že stavba byla provedena toliko na základě povolení ze dne 29. 5. 1967 vydaného komisí pro výstavbu a zvelebení obce, avšak bez rozhodnutí o přípustnosti stavby, následného rozhodnutí o povolení trvalého užívání a bez řádné stavební dokumentace ověřené ve stavebním řízení. Přitom zdůraznili, že překážku vydání zastavěného pozemku po účinnosti novely zákona o půdě provedené zakládá pouze existence stavby, která byla zahájena na základě řádně vydaného stavebního povolení. Odvolacímu soudu rovněž vytkli, že závěr o existenci stavebního povolení dovozuje z neprokázaných skutkových okolností a bez jakékoli opory v provedeném dokazování, přičemž jeho závěry si vzájemně odporují, když uvádí, že stavba byla provedena toliko jen na základě povolení ze dne 29. 5. 1967, což ovšem stačí pro posouzení stavby jako stavby povolené. Jelikož se podle nich jedná o stavbu nepovolenou („černou“), nelze ani právně relevantním způsobem řešit otázku, zda jde o stavbu drobnou či dočasnou, která by případně nebránila vydání sporného pozemku. Ze shora uvedených důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ostatní účastníci řízení se k dovolání nevyjádřili.

V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, zrušen ( ), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad ( ). Nejvyšší soud proto podle a 3 rozhodl, že v řízení bude pokračováno jako s 9. účastníkem s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v , tedy především, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu dovolatelé uplatňují) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.

V projednávané věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že vydání sporného pozemku oprávněným osobám brání ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť předmětný pozemek je zastavěn novou stavbou č. p. 229, přičemž vzhledem ke všem okolnostem případu jde o stavbu povolenou.

Závěr odvolacího soudu, že stavba č. p. 229 umístěná na předmětném pozemku je stavbou povolenou, je zřetelně závěrem skutkovým, nikoliv právním (jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů, nikoliv o aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav). Zpochybňují-li tudíž žalobci právě tento závěr odvolacího soudu, a to prostřednictvím námitek o neexistenci rozhodnutí o přípustnosti stavby i povolení uvedení do trvalého užívání, a z toho následně dovozují, že se jedná o stavbu nepovolenou („černou“), jde o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nikoliv s právním posouzením věci, ačkoliv dovolací důvod podle žalobcům k dispozici není (srov. ). Dovolací důvod podle je možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již jinak - podle a b) - přípustné, je-li však přípustnost dovolání teprve zvažována podle , nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. ).

Nad rámec uvedeného se přesto jeví jako vhodné uvést, že existenci určitého rozhodnutí (v projednávané věci rozhodnutí o přípustnosti stavby, příp. povolení uvedení do trvalého provozu) není nutné prokázat vždy předložením takového rozhodnutí, ale lze ji prokázat i jinak, a to také důkazy nepřímými, což platí zvláště za situace, kdy má jít o rozhodnutí staré několik desítek let (přiměřeně k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2006, sp. zn. ). Jestliže soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily, že plány výstavby požární zbrojnice byly projednány na schůzi komise pro výstavbu a zvelebení obce dne 19. 5. 1967, její rozhodnutí bylo zaznamenáno na plánu stavby (opatřeno kulatým razítkem MNV ve Ch.), po dokončení začala být stavba využívána hasiči a koncem 70. let i jako kadeřnictví (na základě hospodářské, později nájemní smlouvy), nelze konstatovat, že by uvedená skutková zjištění neměla v provedených důkazech oporu (žalobci konkrétní námitky v tomto směru ani nevznášejí). Zásadě volného hodnocení důkazů ( ) pak neodporuje ani úvaha soudu, dle níž se sice příslušné rozhodnutí stavebního úřadu nedochovalo, avšak vzhledem ke všem okolnostem případu lze usuzovat, že takové rozhodnutí vydáno bylo. Závěru odvolacího soudu, že stavba č. p. 229 je stavbou povolenou, proto nelze ničeho vytknout, přičemž v případech jako je tento si je třeba vždy uvědomit a přihlédnout k tomu, že svízelnost posuzování shora předestřené situace je podmíněna časově danými okolnostmi stavební a jiné praxe nedemokratického režimu v letech 1948 – 1989, který často nijak nelpěl na dodržování vlastních norem, tedy praxe, v jejímž důsledku – někdejší ledabylé dokumentace – by mohla být založena nejistota vlastníků příp. uživatelů takovýchto staveb.

Nepodařilo-li se tedy žalobcům shora uvedenými námitkami zpochybnit závěr odvolacího soudu, dle nějž stavba č. p. 229 vystavěná na sporném pozemku je stavbou povolenou, obstojí i závěr, že tato stavba zakládá překážku vydání předmětného pozemku osobám oprávněným ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

S ohledem na výše uvedené pak nelze než závěry odvolacího soudu shledat zcela souladné s příslušnými ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle , pročež Nejvyšší soud dovolání podle a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žádnému z účastníků, jež by na jejich náhradu měli v zásadě právo, náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 5. srpna 2013JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.předseda senátu