Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3545/2013

U S N E S E N Í

Ing. L. M., Ph.D.

R. B.

, zastoupenému JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně Mostní č. 5552, pro 2.550.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání oprávněného a povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. dubna 2012, č. j. -150, takto:

I. Dovolání povinného proti usnesení krajského soudu v části, kterou bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuce nařízená usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. října 2010, č. j. -33, se pro jistinu ve výši 2.550.000,- Kč zastavuje,

se odmítá.

II. Dovolání oprávněného

se zamítá.

III. Usnesení krajského soudu

se

v části, kterou bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. října 2010, č. j. -33, o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce pro náklady exekuce,

zrušuje

a věc

se

vrací

Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Na návrh oprávněného (doručený soudu dne 29. 9. 2010) Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 5. 10. 2010, č. j. -33, nařídil podle rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 1. 2009, č. j. -656, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 22. 7. 2010, č. j. -881 (dále též jen „exekuční titul“), kterým bylo mimo jiné zrušeno podílové spoluvlastnictví k domu č. p. 586 na pozemku st. č. 703 v katastrálním území L. (dále též jen „nemovitost“), k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 2.550.000,- Kč, pro náklady oprávněného a náklady exekuce, jejichž výše bude určena soudním exekutorem, exekuci na majetek povinného a pověřil jejím provedením soudního exekutora JUDr. Ivo Dědka, Exekutorský úřad Zlín, se sídlem ve Zlíně 1, Lešetín č. IV/707.

Povinný v podání ze dne 3. 11. 2010 nazvaném „odvolání“, které soud posoudil podle jeho obsahu jako návrh na zastavení exekuce, uvedl, že „exekuční titul nabyl právní moci dne 30. 8. 2010 a téhož dne podal povinný návrh na přijetí částky 2.550.000,- Kč do úschovy soudu za účelem splnění dluhu a peníze následně do úschovy složil, (…) neboť oprávněný povinnému dosud nesdělil, na který účet mohou být peníze složeny a ani neuvedl jiný způsob, kterým by povinný mohl svoji povinnost splnit a naopak již při vyhlášení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2010 povinnému, resp. jeho právní zástupkyni sdělil, že s rozhodnutími soudů I. a II. stupně nesouhlasí a podá dovolání a „že oprávněný podal návrh na exekuci přesto, že proti exekučnímu titulu podal dovolání s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti“.

Oprávněný se zastavením exekuce nesouhlasil, protože povinný se s ním žádným způsobem nepokusil dohodnout na způsobu plnění dluhu, i když byl s oprávněným naposledy v roce 2009 v dlouhodobém bankovním styku, a v srpnu i září 2010 se povinný společně s oprávněným v nemovitosti výjimečně zdržoval, a proto měl možnost se informovat o způsobu plnění dluhu. Z uvedeného důvodu zpochybnil i důvodnost složení vymáhané částky povinným do soudní úschovy.

Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 19. 9. 2011, č. j. -92, návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, že důvod k zastavení exekuce podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „“, není dán, protože „ustanovení přesně uvádí důvody, kdy dlužník může splnit závazek, a to složením plnění do úřední úschovy. Tyto důvody však nebyly povinným dostatečně tvrzeny a ani prokázány. Jestliže žádný z taxativně uvedených důvodů není dán, platí, že ke splnění dluhu nedošlo“.

K odvolání povinného Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 19. 4. 2012, č. j. -150, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci pro jistinu ve výši 2.550.000,- Kč zastavil; ohledně návrhu povinného na zastavení exekuce pro náklady exekuce napadené rozhodnutí potvrdil. Dospěl k závěru, že „ve smyslu ustanovení předmětný závazek povinného k úhradě vypořádacího podílu představuje tzv. „výběrný dluh“, jenž s ohledem na absenci sjednaného místa plnění, jelikož se jednalo o rozsudek soudu konstitutivní povahy, měl být splněn v místě bydliště povinného jako dlužníka. Oprávněný jako věřitel byl tedy dle právní úpravy povinen si plnění vyzvednout v době splatnosti u povinného jako dlužníka, a to bez nutnosti předchozí výzvy či žádosti. Nevybrání tohoto plnění v určeném místě (bydlišti povinného) založilo ve smyslu ustanovení prodlení oprávněného jako věřitele, nikoliv pak prodlení dlužníka“. Z uvedeného důvodu povinným složení vymáhané částky do soudní úschovy mělo za následek zánik pohledávky, což je důvod pro zastavení exekuce podle , ale nikoliv též i pro náklady řízení, protože povinný složil vymáhanou částku do úschovy dne 4. 11. 2010, „avšak až po té, co již oprávněný podal důvodně na základě vykonatelného exekučního titulu návrh na nařízení exekuce a exekuce byla tudíž nařízena důvodně“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali dovolání oprávněný i povinný.

Povinný namítl, že si oprávněný dluh nevyzvedl v místě jeho bydliště podle ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Protože se oprávněný dostal do prodlení s vyzvednutím dluhu, dne 4. 11. 2010 složil peněžní prostředky do soudní úschovy, čímž pohledávka oprávněného zanikla. Z uvedeného důvodu návrh oprávněného na nařízení exekuce (z důvodu prodlení na jeho straně) nebyl podán důvodně. Dovozuje, že „pokud byl oprávněný, jako věřitel v prodlení a i přesto zahájil vedení exekuce, aniž by si u povinného dluh vyzvedl, pak se jedná o náklady, které si oprávněný jako věřitel v prodlení s plněním svých povinností zavinil sám a také je zavinil povinnému a tedy dle ust. , o exekutorech a exekuční činnosti ve znění pozdějších předpisů by je tedy měl oprávněný hradit exekutorovi, povinnému a své si zaplatit sám“. Napadenému rozhodnutí dále vytýká, že je „vnitřně rozporné“, neboť „na jednu stranu soud dospěl k závěru, že úschova povinného byla důvodná, avšak na druhou stranu uzavřel, že jsou důvodné i náklady exekuce ve prospěch oprávněného. Pokud byla úschova důvodná (…), pak nelze v daném případě dojít k závěru, že by mohl být materiálně důvodný návrh na nařízení exekuce a tedy, že by náklady exekučního řízení měl nést povinný“. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněný namítl, že podle exekučního titulu „měl povinný na vypořádání podílu zaplatit žalobci [tj. oprávněnému] částku 2.550.000,- Kč do tří dnů od právní moci. Jelikož nebylo místo plnění v tomto konstitutivním rozsudku explicitně stanoveno a nebylo dohodnuto ani smluvně mezi stranami, je k jeho určení nezbytné aplikovat příslušnou právní úpravu, kterou je nepochybně , o omezení plateb v hotovosti (…) Podle je poskytovatel platby, jejíž výše překračuje částku 350.000,- Kč (dále jen „“) povinen provést platbu bezhotovostně; to neplatí, jde-li o platbu, která musí být podle zvláštního právního předpisu provedena v hotovosti. Žádný právní předpis nestanoví, že úhrada vypořádacího podílu na nemovitosti musí být placena v hotovosti. A contrario je nepochybné, že povinný byl povinen uhradit částku ve výši 2.550.000,- Kč do 3 dnů na bankovní účet oprávněného, byť tato povinnost není výslovně v předmětném výroku rozsudku stanovena“. Z uvedeného dovozuje, „že bylo povinností dlužníka obstarat si číslo účtu věřitele, což povinný neučinil dotazem na oprávněného ani písemně ani telefonicky“. Uzavírá „že dluh povinného je dluhem donosným, oprávněný se tak nedostavením do místa bydliště dlužníka nemohl dostat do prodlení ve smyslu obč. zák. a nemohl tedy nastat ani důvod pro složení peněžní částky do úřední úschovy dle obč. zák. (tj. prodlení věřitele), na jejímž základě by došlo k splnění závazku dlužníka“. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Povinný ve vyjádření k dovolání oprávněného zopakoval argumenty uvedené ve svém dovolání a dále namítl, že oprávněný, který, ač nemovitost užíval i po zrušení podílového spoluvlastnictví a na výzvu k vyklizení reagoval, tím, že podal návrh na nařízení exekuce, jednal v rozporu s dobrými mravy.

Oprávněný ve vyjádření k dovolání povinného namítl nepřípustnost takového dovolání, neboť obsahově brojí pouze do výroku o nákladech řízení; též zopakoval důvody jím podaného dovolání a navrhl, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl, popř. aby jej zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláními je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu

byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnými osobami (účastníky řízení) a že k doplnění dovolání povinného podáním ze dne 15. 5. 2013 nelze přihlédnout, neboť v něm uplatnil v rozporu s ustanovením nové dovolací důvody po uplynutí dovolací lhůty, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci zastavení exekuce, jsou obsaženy v ustanovení , a v a 3

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení exekuce [, a ], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení exekuce jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [, a ], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení exekuce, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení , a a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí ve věci zastavení exekuce po právní stránce zásadní význam [, a ].

Povinný dovoláním - uvažováno podle jeho obsahu (srov. ) - napadá usnesení odvolacího soudu i ve výroku, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (srov. věta první ), nelze dovozovat, že by dovolání s předpokládanými účinky mohl podat kterýkoli z nich. Z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku totiž plyne, že oprávnění je podat svědčí toliko účastníku, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno a kterému byla tímto rozhodnutím způsobena na jeho právech určitá újma, již lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12/2000 pod č. 138).

Protože povinný není osobou, jíž napadeným rozhodnutím nebylo vyhověno (k jeho návrhu byla exekuce částečně zastavena), není z uvedeného důvodu k podání dovolání proti rozhodnutí o zastavení exekuce oprávněn. Proto Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení věty první a proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, kterou bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, odmítl.

Dovolání oprávněného proti usnesení odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok usnesení soudu prvního stupně tak, že „exekuce nařízená usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 10. 2010, č. j. -33, se pro jistinu ve výši 2.550.000,- Kč zastavuje“, je přípustné podle ustanovení , a

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání oprávněného není opodstatněné.

Pro rozhodnutí této právní věci je určující, zda povinnost povinného zaplatit oprávněnému podle exekučního titulu vypořádací podíl po zrušení podílového spoluvlastnictví 2.550.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí, je dluhem „donosným či výběrným“.

Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnického práva je rozhodnutím konstitutivní povahy, které má nejen procesní, ale i hmotněprávní důsledky, spočívající ve vzniku, změně nebo zániku subjektivních práv a právních povinností. V tomto smyslu je právní skutečností. Liší se tak od deklaratorních rozhodnutí, která mají jen procesní důsledky. Z uvedeného vyplývá, že i na tato rozhodnutí (i přes to, že ukládají jedné ze stran povinnost k plnění, které je vykonatelné), je nutno aplikovat ve vztahu k zániku povinnosti splněním ustanovení § 559 a násl. obč. zák. ve spojení s ustanovením § 520 a § 522 obč. zák. Jestliže v exekučním titulu nebylo určeno místo plnění, podle ustanovení § 567 odst. 1 věta druhá obč. zák. plní se dluh v místě bydliště či sídla dlužníka (tzv.

dluh „výběrný”), věřitel je proto povinen převzít plnění v místě bydliště či sídla dlužníka. Neučiní-li tak, nemůže se dlužník dostat do prodlení s plněním své povinnosti a do prodlení se dostává podle ustanovení § 522 věty první obč. zák. věřitel a dlužník je oprávněn z tohoto důvodu splnit svůj dluh do soudní úschovy s účinky zániku závazku (srov. § 568 obč. zák. věta první); k předpokladům splnění dluhu složením do soudní úschovy srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 50/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. a ), že povinnému bylo uloženo zaplatit dluh do tří dnů od právní moci exekučního titulu; exekuční titul nabyl právní moci dne 30. 8. 2010. Protože se oprávněný k vyzvednutí plnění do místa bydliště povinného ve lhůtě určené k plnění nedostavil a ani povinnému nesdělil jiný způsob plnění (např. číslo bankovního účtu), povinný vymáhanou částku složil dne 4. 11. 2010 do soudní úschovy, která byla přijata usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 11. 2010, č. j. -11.

Oprávněný se do místa bydliště povinného k „výběru“ dluhu nedostavil; povinný se z uvedeného důvodu nemohl dostat do prodlení se splněním svého závazku, a to i přesto, že uplynula lhůta k plnění povinnosti povinného uložená mu exekučním titulem. Jelikož exekuce byla pravomocně nařízena a povinnému hrozilo postižení jeho majetku (nedůvodně), splnil dluh složením do soudní úschovy (oprávněně). Za této situace zanikla pohledávka oprávněného splněním dluhu povinného mimo exekuční řízení a odvolací soud proto správně exekuci (ohledně částky 2.550.000,- Kč) podle ustanovení zastavil.

Tvrzení oprávněného, že nemohl v hotovosti převzít vymáhanou částku (i kdyby se dostavil do místa bydliště povinného) z důvodu zákonného limitu pro hotovostní platební transakce podle ustanovení a 2 o omezení plateb v hotovosti a o změně , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12. 2010, neobstojí, protože jen na jeho straně bylo minimálně se pokusit povinného kontaktovat s úmyslem mu sdělit alespoň údaje o možném zaplacení dluhu bankovním převodem, což však, jak vyplývá z tvrzení oprávněného, neučinil. Protože usnesení odvolacího soudu je správné v části, kterou bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuce na majetek povinného pro částku 2.550.000,- Kč se zastavuje, a protože nebylo zjištěno a ani dovolateli tvrzeno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení , a b) a nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání oprávněného podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

Oprávněným vznesená námitka, že dovolání povinného není přípustné, protože podle obsahu napadá výrok o nákladech řízení, nemá význam, neboť subsidiární nákladový výrok dovolací soud přezkoumává ve smyslu ustanovení

Jestliže se věřitel sám dostane do prodlení, nemůže podat důvodný návrh na vynucení splnění povinnosti dlužníka, protože sám způsobil, že povinný nemohl uloženou povinnost splnit. Byla-li i přesto exekuce nařízena (v této věci pravomocně) projeví se to v rozhodnutí o nákladech celého exekučního řízení při jejím zastavení postupem podle ustanovení Jinak řečeno, při zastavení exekuce z důvodu zániku závazku dlužníka jeho splněním mimo exekuční řízení a současně při závěru, že povinný nemohl plnit pro prodlení věřitele, nemůže povinný nést náklady takto nařízené exekuce. Závěr odvolacího soudu, že oprávněný podal návrh na exekuci důvodně, protože povinný splnil svoji povinnost až po podání návrhu na exekuci (složením vymáhané částky u soudu dne 4. 11. 2010), tak není správný.

Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení odvolacího soudu v části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil ( části věty za středníkem ), a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení ( věta první ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (srov. ) a to za použití stávající judikatury Nejvyššího soudu (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. června 2014

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu