Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2540/2012

23Cdo 2540/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Ing. R. K., zastoupeného JUDr. Václavem Vyhlídkou, advokátem, se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113/11, proti žalované Syrovátka Vácha s.r.o., se sídlem v Soběslavi, Wilsonova 827/III, PSČ 392 01, IČO 26046903, zastoupené JUDr. Alešem Janů, advokátem, se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, o bezplatné odstranění vad díla, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 16. února 2012, č. j. -177, takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. ledna 2011, č. j. -96, zrušil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 6. října 2010, č. j. -73, kterým tento soud jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku bezplatně odstranit vady dodávky a montáže keramických obkladů a dlažeb v osmi sociálních zařízeních v rodinném domě žalobce v obci H., spočívající ve vydrolování spárování dlažby a uvolňování dlažby (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok pod bodem III.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že žalovaná na základě smlouvy o dílo č. 04/2004 uzavřené účastníky dne 31. května 2004 podle ustanovení a násl. , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák“) provedla pro žalobce dodávku a montáž keramických obkladů a dlažeb v osmi sociálních zařízeních v rodinném domě žalobce v obci H. s dodávkou lepidla a spárovací hmoty, přičemž žalobci poskytla záruku v délce 60ti měsíců ode dne převzetí díla, k němuž došlo protokolem ze dne 25. června 2004. Dopisem ze dne 3. dubna 2009 žalobce u žalované reklamoval vadu díla spočívající ve vydrolování spár a uvolňování dlažby a vyzval ji k jejímu odstranění do 20. května 2009. Dopisem ze dne 18. května 2009 žalovaná reklamaci odmítla s tím, že podklad pro dlažbu vykazuje pohyb, neboť zřejmě nebyl navržen pro zatížení způsobené zvětšeným pohybem osob. Podle znaleckého posudku znalce Ing. Jiřího Founě je základní příčinou vydrolování spár a uvolňování dlažby špatný technologický postup, přičemž podklad výrazně nesplňuje doporučení výrobce Cetris desek, při zatížení dochází k pohybu.

Odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalovaná neodmítla dlažbu na podklad připravený žalobcem položit, ačkoliv jako osoba vybavená potřebnými odbornými znalostmi mohla nevhodnost povahy této části stavby, na kterém své dílo prováděla, při vynaložení odborné péče zjistit (§ 551 odst. 1 obch. zák.), za předmětné vady odpovídá podle ustanovení § 551 odst. 3 obch. zák.

Nesprávným však shledal odvolací soud právní názor soudu prvního stupně, že stačí, pokud žalobce uplatnil vadu v průběhu záruční doby. S poukazem na ustanovení § 562 odst. 2 písm. c) obch. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. , vyložil, že v citovaném zákonném ustanovení jsou zakotveny lhůty dvě. Objednatel je povinen oznámit vady díla bez zbytečného odkladu poté, kdy je mohl zjistit při vynaložení odborné péče (subjektivní lhůta), maximálně možnou lhůtou je pak doba 2 let, resp. u staveb 5 let, pokud mezi účastníky není sjednána jiná záruční doba. Jelikož se soud prvního stupně v důsledku svého nesprávného právního názoru nezabýval otázkou, zda žalobce odpovědnost za vady uplatnil bez zbytečného odkladu poté, kdy ji mohl při vynaložení odborné péče zjistit, když ani účastníci k této otázce žádné důkazy nenavrhli, uložil odvolací soud soudu prvního stupně, aby účastníky poučil podle ustanovení , 3 o nutnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností potřebných k objasnění otázky včasného oznámení vad díla žalobcem a k nim navrhnout důkazy.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 7. září 2011, č. j. -150, žalobu zamítl (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky (výrok pod bodem II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok pod bodem III.).

Odvolací soud napadeným rozsudkem ze dne 16. února 2012, č. j. -177, tento, v pořadí druhý, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II.).

Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že žalobce nemovitost, v níž žalovaná dílo prováděla, provozoval jako penzion nejpozději od roku 2007, že mu předmětné vady musely být zřejmé už na podzim roku 2007, že se musely plně projevit nejpozději na podzim roku 2008 a že žalobce žalované vady oznámil nejdříve v březnu roku 2009. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že aplikace ustanovení § 428 odst. 3 obch. zák. na zjištěný skutkový stav není možná, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná dodala žalobci vědomě vadné dílo. K námitce žalobce vytýkající soudu prvního stupně, že nepostupoval podle ustanovení obch. zák. a nepoužil pro žalobce příznivější úpravu reklamace vad díla obsaženou v zákoně č. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), odvolací soud uvedl, že předmětem posuzovaného sporu není právní vztah mezi dodavatelem a spotřebitelem ani žádný typ spotřebitelské či jiné smlouvy, jež je v ustanovení obch. zák. kogentně vymezena, neboť účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, v níž režim tohoto smluvního vztahu podřídili obchodnímu zákoníku.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (výslovně sice proti oběma výrokům, podle obsahu však toliko proti výroku pod bodem I. o věci samé) podal žalobce dovolání ze dne 16. května 2012, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení odst. l písm. b) , namítaje, že napadeným rozsudkem byl potvrzen druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a důvody z ustanovení , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje jednak v tom, že odvolací soud na právní vztahy mezi účastníky neaplikoval postupem podle ustanovení obch. zák. příznivější úpravu , ačkoliv je dovolatel fyzickou osobou, a dále v tom, že odvolací soud nepoužil ustanovení obch. zák., ačkoliv vady díla byly způsobeny vadnou montáží, tedy skutečností, o níž žalovaná musela vědět.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání ze dne 12. července 2012 argumentuje ve prospěch názoru, že ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. se na tento případ nevztahuje, neboť se nejedná o spotřebitelskou smlouvu. Žalovaná upozorňuje, že námitku, že účastníky uzavřená smlouva je smlouvou spotřebitelskou, žalobce poprvé uplatnil ž v odvolacím řízení. K posouzení této námitky chybělo jakékoliv skutkové zjištění a navrhovat nové důkazy nebylo podle ustanovení možné a žalobce je ani nenavrhoval. Žalobce podle žalované dovozuje nepřímý úmysl žalované dílo zhotovit vadně bez jakýchkoliv důkazů.

Žalovaná navrhuje, aby dovolaní žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto a žalované byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „ “), neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán dne 16. února 2012, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno ( , 4 ), ve lhůtě stanovené , a že je podle ustanovení , přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je z hlediska jejich obsahového vymezení vázán.

Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, že na právní vztah mezi účastníky nelze aplikovat ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. proto, že uzavřeli smlouvu o dílo, která není jako typ smlouvy v tomto kogentním ustanovení vymezena.

Podle ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.

Podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.

Podle ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle a na její společné závazky se použijí ustanovení .

Se závěrem odvolacího soudu, že na smlouvu o dílo nelze aplikovat ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák., neboť není jako smluvní typ v tomto ustanovení vymezena, souhlasit nelze.

Ustanovení obch. zák. není určeno k ochraně určitých typů smluv, jak se mylně domnívá odvolací soud (smlouvy zde vyjmenované vyjadřují vztah úpravy obchodního zákoníku, a zvláštních zákonů směřujících k ochraně spotřebitelů), ale k ochraně té strany obchodně závazkového vztahu, která není podnikatelem. Pro posouzení, zda se na určitý právní vztah použije ustanovení obch. zák., tedy není rozhodný typ smlouvy, která tento právní vztah založila, ale charakter smluvních stran, konkrétně to, zda je některá ze smluvních stran nepodnikatelem, a to bez ohledu na to, zda se tento právní vztah řídí úpravou obsaženou v obchodním zákoníku ze zákona podle jeho ustanovení nebo podle dohody smluvních stran ( obch. zák.).

Odvolací soud se však tím, zda žalobce předmětnou smlouvu o dílo ze dne 31. května 2004 uzavřel jako podnikatel či jako osoba, která podnikatelem není, vůbec nezabýval. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (stejně jako z rozsudku soudu prvního stupně) se ani nepodává, z jakých skutkových zjištění vyšel a jakými právními úvahami se odvolací soud (soud prvního stupně) řídil, když účastníky uzavřenou smlouvu o dílo ze dne 31. května 2004 posoudil podle ustanovení § 536 a násl. obch. zák., tedy zda se jednalo o relativní obchod ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. (zda účastníci uvedenou smlouvu uzavřeli jako podnikatelé a tato se týkala jejich podnikatelské činnosti) nebo obchod fakultativní ve smyslu ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. (zda účastníci uzavřeli takovou písemnou dohodu, z jejíhož obsahu vyplývá jednoznačná vůle smluvních stran, že se jejich celý závazkový vztah bude řídit obchodním zákoníkem). Odvolací soud se omezil na konstatování, že „účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, v níž režim tohoto smluvního vztahu podřídili obchodnímu zákoníku“, aniž by vyložil, jak k tomuto závěru dospěl.

Jakkoliv je z obsahu spisu zřejmé, že dovolatel posuzovanou výhradu poprvé uplatnil až v odvolacím řízení, z napadeného rozsudku odvolacího soudu je zjevné, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) měl k dispozici skutkové okolnosti zjištěné z provedeného dokazování i ty, které vyšly v řízení najevo, v rozsahu dostatečném pro to, aby se touto námitkou zabýval, nejedná se tedy o tzv. nepřípustnou novotu ve smyslu ustanovení Nelze totiž přehlédnout, že již v žalobě se žalobce označil jménem, příjmením a bydlištěm, že v rámci svých žalobních tvrzení uvedl, že předmětné dílo bylo prováděno v jeho rodinném domě, a že se žalovaná proti žalobě bránila mj. tvrzením, že byla žalobcem informována, že objekt, v němž bylo dílo prováděno, bude využíván pro bytové účely, nikoliv jako penzion. Dále měl soud k dispozici písemnou smlouvu o dílo, údaje z veřejné části živnostenského rejstříku týkající se podnikání žalobce a zjištění učiněná z rozsáhlého dokazování ohledně provozování penzionu v předmětném objektu.

Právní posouzení týkající se podřazení právního vztahu mezi účastníky režimu obchodního zákoníku je tedy neúplné, a právní posouzení týkající se aplikace jeho ustanovení je navíc nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení byl proto dovolatelem uplatněn právem.

S ohledem na shora uvedený závěr shledal dovolací soud bezpředmětným zabývat se další námitkou dovolatele obsaženou v dovolání týkající se aplikace ustanovení § 428 odst. 3 obch. zák., přičemž neshledal, že by řízení trpělo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti ( druhá věta ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), rozsudek odvolacího soudu zrušil a vzhledem k tomu, že důvody, pro něž bylo zrušeno toto rozhodnutí, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( část věty za středníkem, odst. 3 ).

Na soudu prvního stupně tedy především bude, aby posoudil, zda se mezi účastníky tohoto řízení jedná o obchodně závazkový vztah ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. (vztah mezi podnikateli související s jejich podnikatelskou činností), obchodně závazkový vztah založený dohodou o volbě práva ve smyslu ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. nebo závazkový vztah občanskoprávní.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2014

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu