Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2132/2016

ROZSUDEK

a) J. Š., b) R. S.,

P. S.

, podnikateli se sídlem v Neratovicích, Na Výsluní 1152, PSČ 277 11, identifikační číslo osoby 10234829, zastoupenému JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husitská 70/24, o zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. -192, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. -192, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 1. 2015, č. j. -162, se zrušují a věc sevrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se podanou žalobou domáhali zaplacení žalované částky představující náhradu škody, která jim měla vzniknout snížením hodnoty jejich rodinného domu v důsledku vad díla provedeného žalovaným jako zhotovitelem na základě smlouvy o dílo uzavřené s žalobci jako objednateli dne 19. 6. 2007.

Rozsudkem ze dne 19. 1. 2015, č. j. -162, soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Žalobci podali proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.

Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Žalobci jako objednatelé a žalovaný jako zhotovitel uzavřeli dne 19. 6. 2007 smlouvu o dílo podle obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák“), jejímž předmětem byly tesařské a pokrývačské práce na stavbě střechy rodinného domu žalobců. Účastníci se dohodli, že práce započnou v červenci 2007 a skončí v srpnu 2007; po ústní dohodě účastníků byl termín dokončení posunut na říjen – listopad 2007. Žalobci v únoru 2009 zaslali žalovanému dopis datovaný 28. 1. 2009, v němž uvedli, že od shora uvedené smlouvy odstupují pro její podstatné porušení žalovaným spočívající v nedodržení termínu dokončení díla.

Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že pokud žalobci odstoupili od smlouvy více než rok poté, co se podle jejich tvrzení dostal žalovaný s plněním do prodlení, nelze dospět k závěru, že bez zbytečného odkladu oznámili žalovanému, že považují jeho prodlení za podstatné porušení smluvní povinnosti podle § 345 odst. 1 obch. zák. Žalobci podle odvolacího soudu netvrdili ani neprokázali, že stanovili žalovanému lhůtu pro dodatečné plnění podle § 345 odst. 3 obch. zák. Žalobci však rovněž netvrdili ani neprokázali, že žalovanému poskytli dodatečnou přiměřenou lhůtu k dokončení díla podle § 346 odst. 1 obch. zák., proto podle odvolacího soudu nemohli od smlouvy s žalovaným platně odstoupit a smlouva uzavřená mezi účastníky odstoupením žalobců nezanikla. K platnému odstoupení od smlouvy nemohlo dojít ani podle § 550 obch. zák., neboť žalobci netvrdili, ani v řízení nebylo prokázáno, že by žalovanému vytkli konkrétní vady a stanovili mu lhůtu k jejich odstranění.

Odvolací soud rovněž konstatoval, že nedošlo k předání a převzetí díla. Činnost žalovaného na domě žalobce byla ukončena (přerušena) poté, co žalobci ze stavby vykázali pracovníka žalovaného s tím, že se již nemá vracet. Tím žalobci znemožnili dokončení a předání díla. Protože dílo nebylo převzato ani předáno a nedošlo ani k platnému odstoupení od smlouvy, závazkový vztah založený předmětnou smlouvou o dílo mezi účastníky dosud trvá.

Dále odvolací soud uvedl, že pokud se žalobci podanou žalobou domáhali náhrady škody spočívající v nedostatcích, jež vykazuje střecha jejich rodinného domu (krytina vibruje a hučí, konce oplechování jsou ostré, komíny křivé, ve žlabech jsou otvory, žlaby jsou krátké, svody nejsou svislé a jsou pouze zatmeleny, oplechování je bez přesahů, některé svody jsou zmáčknuty, okraje jsou bez vyztužení drážkami, přichycení svodů ke zdivu je vadné), jedná se o nedostatky, které jsou vadami díla. Žalobci mohli uplatnit práva z odpovědnosti za tyto vady (a požadovat jejich odstranění, slevu z ceny díla apod.), což však neučinili – k prokázání důvodnosti svých nároků z titulu odpovědnosti za vady neuvedli žádná tvrzení ani nenavrhli důkazy. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu postupoval správně, jestliže nárok žalobců z titulu odpovědnosti za vady nezkoumal (žalobci ohledně něj neunesli břemeno tvrzení ani břemeno důkazní) a zabýval se jejich nárokem z titulu náhrady škody.

Žalobci spatřovali škodu ve znehodnocení domu, tedy v rozdílu mezi hodnotou domu s bezvadnou střechou a střechou, jak ji zhotovil žalovaný. Ze znaleckého posudku, jenž byl vypracován v řízení před soudem prvního stupně, podle odvolacího soudu vyplývá, že částka představující tento rozdíl, je tvořena náklady, které by bylo nutno vynaložit na odstranění vad, jež dle znalce střecha vykazuje. Odvolací soud proto konstatoval, že i tohoto nároku se žalobci mohli domoci uplatněním práv z odpovědnosti za vady (mohli požadovat buď bezplatné odstranění tvrzených vad anebo slevu z ceny díla, která by představovala náklady na opravu prokázaných vad), a nejedná se proto vzhledem k § 440 odst. 2 obch. zák. o nárok na náhradu škody. Žaloba proto v tomto ohledu není důvodná.

Ohledně tvrzení žalobců, že v důsledku vadně provedené střechy jim vzniká škoda na fasádě, po které stéká dešťová voda a narušuje ji, odvolací soud uzavřel, že tento nárok sice je nárokem na náhradu škody (pokud by bylo prokázáno, že okapy i okapové svody jsou provedeny vadně, srážková voda z nich uniká na fasádu a tím dochází k jejímu poškozování, vznikala by v důsledku protiprávního úkonu – vadně provedených okapů škoda na věci žalobců, jež nebyla předmětem díla – fasádě domu), tvrzení žalobců k rozsahu škody vzniklé na fasádě však byla podle odvolacího soudu nedostatečná. Soud prvního stupně žalobce podle a 3 správně poučil o nutnosti doplnit skutková tvrzení ohledně vzniku a rozsahu škody, ti však svá tvrzení nedoplnili a nenavrhli k nim důkazy. Ani ohledně tohoto nároku tedy žalobci neunesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a proto nebylo žalobě vyhověno.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku napadli žalobci společným dovoláním, jehož přípustnost podle (dále též jen „ “) spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedli nesprávné právní posouzení věci podle

Podle dovolatelů odvolací soud pochybil, pokud posoudil jejich žalobní nárok jako uplatnění práv z vad díla. Uplatnění práva z vad je možné až po předání a převzetí díla, ke kterému však nedošlo. Na základě předmětné smlouvy jim proto nemohl z vad díla vzniknout žádný nárok. V této souvislosti dovolatelé odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. . Odvolací soud měl žalobou uplatněný nárok posuzovat podle ustanovení o náhradě škody, a to na stavbě jako celku, neboť dovolatelé jej uplatnili jako nárok na náhradu škody na věci, kterou je celý jejich rodinný dům, i když předmětem díla byla jen část domu. Vadné provedení střechy má totiž negativní dopad i na zbývající části jejich domu. Pokud tak odvolací soud neučinil, postupoval v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. .

Dovolatelé nesouhlasili ani se závěrem odvolacího soudu, že jejich odstoupení od smlouvy o dílo je neplatné. Dovolatelé měli jako spotřebitelé podle právo odstoupit od smlouvy o dílo kdykoli i bez uvedení důvodu. Toto jejich právo nemohlo být omezeno ujednáním obsaženým ve smlouvě o dílo, neboť obch. zák. takové omezení práv spotřebitele vylučuje. Za nesprávný považují dovolatelé rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že objednatel má právo odstoupit od smlouvy jen ihned po marném uplynutí sjednaného termínu předání díla. V případě platného odstoupení od smlouvy o dílo by se podle dovolatelů pro posouzení jejich nároků uplatnila speciální právní úprava obsažená v obch. zák. Dovolatelé by měli nárok na vrácení veškerého jimi dosud poskytnutého plnění a byli by povinni uhradit žalovanému částku, o níž se činností žalovaného zvýšila hodnota celého jejich rodinného domu (odvolatelé odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. ). Od výše škody podle znaleckého posudku by se však výše takového nároku nelišila – nároky by jen měly jiný právní základ.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí.

Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Při řešení otázky vzniku práv z odpovědnosti za vady díla a otázky odstoupení od smlouvy o dílo se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání je tedy přípustné podle a je i důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. ), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (srov. větu první ). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolateli [dovolací důvod podle ].

Podle § 554 odst. 1 obch. zák. zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem. Je-li místem předání jiné místo, než je uvedené v odstavcích 2 a 4, vyzve zhotovitel objednatele k převzetí díla.

K otázce vzniku práva z odpovědnosti za vady díla před jeho provedením se Nejvyšší soud vyjádřil již v dovolateli citovaném rozsudku ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. , v němž uvedl, že „o vadách díla ve smyslu § 560 a násl. obch. zák. lze hovořit pouze v případě provedeného díla.“ Uzavřel-li odvolací soud, že k provedení díla nedošlo (dílo nebylo předáno a převzato) a že závazky ze smlouvy o dílo trvají, pak pochybil, posuzoval-li žalobní nárok též z titulu uplatnění práv z odpovědnosti za vady. Nebylo-li totiž dílo provedeno, nemohlo být ani provedeno vadně, neboť obsah závazku se podle § 324 odst. 3 obch. zák. nemohl změnit způsobem, který odpovídá nárokům z vadného plnění. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. , či v rozsudku ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. , a nemá důvod se od něj odchýlit ani v nyní projednávané věci.

Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.

Podle § 262 odst. 1 obch. zák. strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.

Podle § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle a na její společné závazky se použijí ustanovení .

K povaze a aplikaci § 262 odst. 4 obch. zák. se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. , či ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. , v nichž vysvětlil, že toto ustanovení není určeno k ochraně určitých typů smluv, ale k ochraně té strany obchodně závazkového vztahu, která není podnikatelem. Pro posouzení, zda se na určitý právní vztah použije § 262 odst. 4 obch. zák., tedy není rozhodný typ smlouvy, která tento právní vztah založila, ale postavení smluvních stran, konkrétně zda je některá ze smluvních stran nepodnikatelem, a to bez ohledu na to, zda se tento právní vztah řídí úpravou obsaženou v obchodním zákoníku ze zákona podle jeho § 261 nebo podle dohody smluvních stran podle obch. zák. V rozsudku ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. , Nejvyšší soud vyložil, že „obsah , části věty první za středníkem, obch. zák. nelze interpretovat tak, že by snad připouštěl použití všech ustanovení lišících se od těch v zákoníku obchodním. Vždy je zapotřebí v konkrétní situaci pečlivě vážit, která že norma směřuje ke skutečné ochraně nepodnikatele, přičemž ji není namístě zaměňovat s tou, jež se pro slabší stranu v daný okamžik zdá jednoduše mírnější.“ Výkladem , části věty první za středníkem, obch. zák. tedy nelze dospět k závěru, že odůvodňuje aplikaci jakéhokoli ustanovení, jež by mohlo být pro spotřebitele výhodnější. Takový závěr je nutno odmítnout již jen proto, že by vnášel do právních vztahů zásadní nejistotu a znamenal by též výrazný zásah do zásady rovnosti účastníků těchto vztahů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. ).

Odvolací soud se však tím, zda dovolatelé předmětnou smlouvu o dílo uzavřeli jako podnikatelé či jako osoby, které podnikateli nejsou, vůbec nezabýval. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (stejně jako z rozsudku soudu prvního stupně) se ani nepodává, z jakých skutkových zjištění vyšel a jakými právními úvahami se řídil, když účastníky uzavřenou smlouvy o dílo posoudil podle ustanovení § 536 a násl. obch. zák. Odvolací soud se omezil na konstatování, že „účastníci si při uzavření smlouvy o dílo sjednali režim obchodního zákoníku.“ Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že v předmětné smlouvě o dílo jsou dovolatelé označeni toliko jménem, příjmením a bydlištěm a že předmětné dílo bylo prováděno na jejich rodinném domě. Závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny předpoklady odstoupení od smlouvy podle , a obch. zák., je proto neúplný, a tudíž nesprávný, neboť odvolací soud pominul zvážit aplikaci obch. zák. a posoudit použití úpravy odstoupení od smlouvy v .

Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle byl dovolateli uplatněn právem. Vzhledem ke shora uvedenému shledal dovolací soud bezpředmětným zabývat se námitkami dovolatelů, které se týkají právní kvalifikace a rozsahu jejich žalobního nároku a aplikace obch. zák.

Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v , a b) a , ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. druhou větu ), bez nařízení jednání ( věta první ) zrušil rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (včetně závislých výroků); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( a 2 ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( část první věty za středníkem ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 9. 2016

JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda senátu