Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1574/2014

30 Cdo 1574/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněné Správy služeb hlavního města Prahy,příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 8, Kundratka 1951/19, identifikační číslo osoby 70 88 96 60, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, proti povinnému L. F., zastoupenému JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1599/13, pro částku 140.050 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soud pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 15. února 2013, č. j. -86, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 5. února 2012, č. j. -17, jímž obvodní soud nařídil exekuci k vymožení pohledávky ve shora uvedené výši s příslušenstvím. S odvolací námitkou povinného, že mají-li oba účastníci sídlo, resp. bydliště v P., neměl být provedením exekuce pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu v Chebu, jelikož tím narůstají náklady exekuce, se městský soud vypořádal závěrem, že „soud nemůže exekutora určit dle své libovůle, a to ani v případě, že by byl o to oprávněným požádán, což znamená, že návrh povinného, aby v souzené věci byl ustanoven exekutor jiný, než jehož pověření navrhla oprávněná, je bez právního významu a odvolací námitka povinného je tak nepřípadná.“

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „ , odst. 3 “, tedy – nesprávně – z ve znění účinném do 31. prosince 2012 (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „tato“ /neuvádí však, která/ právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak), povinný namítá, že „dosavadní právní posouzení závažným způsobem poškozuje jeho zájem a právo.“ Odvolacímu soudu vytýká, že se zabýval pouze otázkou, zda původní rozhodnutí, na jehož základě je exekuce nařízena, je vykonatelné, a zda soud splnil svou povinnost ustanovit exekutora, a dále namítá, že se odvolací soud nezabýval jeho argumentem, že „exekutor je určen ze vzdáleného místa působnosti obou účastníků řízení, takže náklady takto vzniklé, v budoucnu nesporně určené k úhradě povinnému, značně vzrostou.“

Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného, případně jeho zamítnutí jako „zcela bezdůvodného.“

Dovolací soud, jenž vzhledem k článku II., bodu 7., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a části první, článku II, bodu 2. , o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013, se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle první věty ustanovení dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 237a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

V usnesení z 25. září 2013, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014 Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu , jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. ).

Z uvedeného plyne, že k založení přípustnosti dovolání nepostačí, aby – jak se mylně domnívá povinný – dovolací soud měl posoudit určitou právní otázku jinak než (v napadeném rozhodnutí) soud odvolací, nýbrž aby tutéž právní otázku posoudil jinak než v některém ze svých předchozích rozhodnutí (srov. dikci ustanovení in fine „má-li být dovolacím soudemvyřešená právní otázka posouzena jinak“). Tento případ (jeden ze čtyř uvedených ve výčtu ustanovení ) přípustnosti dovolání tedy přichází v úvahu jen tehdy, má-li být změněna dosavadní ustálená rozhodovací praxe (judikatura) Nejvyššího soudu.

Protože v souzené věci dovolatel zjevně vycházel z nesprávného názoru, že k založení přípustnosti dovolání postačí požadavek, aby dovolací soud měl určitou právní otázku posoudit jinak než soud odvolací (pročež ani nevysvětlil, od kterého svého řešení otázky /v souzené věci procesního/ práva se má podle jeho mínění dovolací soud odchýlit),Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení věty první odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. května 2014

JUDr. Vladimír M i k u š e k

předseda senátu