Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3786/2013

28

Cdo 3786/2013

ROZSUDEK

K. C.,

zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované

České republice - Ministerstvu financí,

se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 2.364.070 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2013, č. j. -176, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2013, č. j. -176, v celém rozsahu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 2. 2013, č. j. -145, ve výrocích II. a III.

se zrušují

a věc se v tomto rozsahu

vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

O žalobě žalobce na zaplacení částky 2.364.070 Kč s příslušenstvím bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 2. 2013, č. j. -145 tak, že ve výroku I. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2.364.070 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Dále ve výroku II. byla soudem prvního stupně zamítnuta část žaloby požadující zákonný úrok z prodlení z dlužné částky ode dne 12. 4. 2008 do zaplacení. Ve výroku III. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 104.168,90 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 7. 2013, č. j. -176, v odstavci I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, ve výroku III. změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 179.539,80 Kč, jinak jej potvrdil. Současně v odstavci II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ze znaleckého posudku Ing. Škorpila ze dne 5. 2. 2008 zjistil, že hodnota předmětných nemovitostí ke dni 21. 3. 1972, kdy je původní žalobkyně získala na základě kupní smlouvy, činila 129.725 Kč. Ze znaleckého posudku téhož znalce ze dne 31. 8. 2007 vzal za prokázané, že cena předmětných nemovitostí ke dni 4. 9. 1991 byla soudem zjištěna částkou 309.122 Kč. Obě ceny byly stanoveny podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti , o mimosoudních rehabilitacích. Ze znaleckého posudku Ing. Škorpila ze dne 30. 8. 2007 dále zjistil, že znalec ocenil hodnotu předmětných nemovitostí ke dni 1. 4. 2005 a ke dni 16. 6. 2006 (právní moc rozhodnutí o vydání jednotlivých nemovitostí) částkou celkem 2.364.070 Kč. Z výslechu Ing. Škorpila při ústním jednání konaném dne 28. 2. 2013 zjistil, že částka 2.364.070 Kč nebyla vyčíslena jako tržní cena nemovitosti, ale jako cena podle tehdy platných předpisů s tím, že tržní hodnota předmětných nemovitostí činila ke dni 10. 7. 2007, tj. kdy byla původní žalobkyně povinna předmětné nemovitosti vydat, částku 3.000.000 Kč. Kupní cena byla stanovena v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, proto se stala původní žalobkyně povinnou osobou podle k vydání nemovitostí původním vlastníkům. Původní žalobkyni bylo soudem uloženo vydat předmětné nemovitosti a vyklizené předat původním vlastníkům (manželům F.), což učinila ke dni 5. 10. 2007, přičemž rozhodným dnem k vydání nemovitostí bylo 10. 7. 2007, kdy na základě rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. zanikl odklad vykonatelnosti rozhodnutí o povinnosti původní žalobkyně nemovitosti vydat a vyklidit.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle ustanovení Odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , v němž Ústavní soud konstatoval, že při výkladu nelze toto ustanovení posuzovat izolovaně či pouze ve vztahu k souvisejícímu zákona, ale v kontextu o mimosoudních rehabilitacích i celého komplexu restitučních předpisů s tím, že musí být respektován smysl a účel restitucí. Ústavní soud, aniž by se jakkoliv odchýlil od své předchozí judikatury definující restituce ve vztahu k y, pohlíží na vrácení kupní ceny fyzických osobám, které vydaly majetek protiprávně nabytý v době nesvobody, jako na jistou formu kompenzace. Při tomto pojetí lze vztáhnout na ni i kritéria umožňující zohlednit specifika jednotlivých konkrétních případů, jakož i reálnost kompenzace při jejím poskytnutí.

Odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. s tím, že Nejvyšší soud judikoval, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematické souvislosti nebo některý z principů. Vyslovil, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Dále poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. s tím, že výslovné dikci ustanovení je nutné nadřadit interpretaci vycházející z ústavněprávních měřítek, jež jsou dány zejména článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, která má podle y aplikační přednost před vnitrostátní zákonnou úpravou, přičemž v tuzemské rovině je třeba akcentovat d, deklarující ochranu vlastnického práva každého vlastníka. Byla-li žalobci vyplacena pouze kupní cena uhrazená v 80. letech a nikoli zároveň částka, o kterou se tržní hodnota nemovitosti navýšila k pravomocnému skončení restitučního sporu, může takový postup vůči žalobci porušit spravedlivou rovnováhu jednotlivých plnění. Nelze opomíjet, že hodnota peněz se od minulé doby v důsledku ekonomického vývoje výrazně změnila. Peněžní prostředky, které právní předchůdkyně žalobce vynaložila na koupi nemovitostí, by v současnosti k zajištění koupě obdobných nemovitostí zjevně nepostačovaly.

Odvolací soud vyslovil, že rovněž judikatura ESLP v řadě svých rozhodnutí (např. P. a P. proti České republice, P. proti České republice, O. proti České republice a další) dovodila porušení závazků České republiky, neboť vůči stěžovatelům došlo k zásahu do jejich práva vlastnit majetek bez náležité kompenzace. Zaujal názor, že osoba zbavená svého majetku musí dostat kompenzaci, jejíž výše musí být rozumná a spravedlivá vzhledem k hodnotě majetku, jehož byla zbavena.

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně věc posuzoval ve smyslu shora uvedené judikatury a při stanovení výše náhrady případu tak, aby náhrada byla spravedlivá, rozumná a zároveň přiměřená. Soud náhradu konstituoval až teprve rozsudkem ze dne 28. 2. 2013, když náhrada, která odpovídala výši jeho kupní ceny podle § 11 zákona byla právní předchůdkyni žalobce vyplacena. Podstatnou pro posouzení věci považoval skutečnost, že soud nárok žalobkyně v odpovídající výši mohl stanovit teprve v závislosti na všech okolnostech případu a nemohl být proto předem dán. V tomto směru se odchýlil od doslovného znění zákona, s ohledem na jeho výklad provedený judikaturou ESLP, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR. Přisvědčil proto soudu prvního stupně, že se žalovaná nemohla dostat do prodlení s úhradou svého závazku, ke kterému by došlo teprve v případě, pokud by žalovanou nebylo plněno ve stanovené lhůtě.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku I. v první části, v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu závisí v části týkající se zamítnutí části žaloby požadující zákonný úrok z prodlení z dlužné částky ode dne 12. 4. 2008 do zaplacení na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Nesouhlasil se závěry soudů obou stupňů, že žalobou uplatněný nárok na finanční náhradu za nevydané nemovitosti nemohl být předem dán, a proto se žalovaná ode dne 12. 4. 2008 nemohla dostat do prodlení s jeho uspokojením. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel považoval za podstatné posouzení otázky, kdy se žalovaná může dostat do prodlení s uspokojením nároku na finanční náhradu za restitučně vydané nemovitosti ve smyslu

Podle dovolatele soud nevyhověl požadavku žalobce na zaplacení zákonných úroků z prodlení za dobu od 12. 4. 2008 do zaplacení, neboť přihlédl k tomu, že žalobou uplatněný nárok na vydání náhrady za restituované nemovitosti vyplynul až z rozhodovací praxe evropského soudu a posléze Ústavního soudu a nároky tohoto druhu nebyly dříve přiznány. Nesouhlasil s názorem soudu, že žalovaná se nemohla dostat do prodlení s úhradou svého závazku, ke kterému by došlo teprve tehdy, pokud by žalovanou nebylo plněno ve stanovené lhůtě. Podle dovolatele oba soudy pojímají nárok na finanční náhradu za restitučně vydané nemovitosti za nárok, který je konstituován až rozhodnutím soudu s tím, že do vydání tohoto rozhodnutí se žalovaná nemohla dostat do prodlení s jeho úhradou. Tvrdil, že žalobci nemůže být jakkoli na újmu, že žalobou uplatněný náhradový nárok vyplynul z rozhodovací praxe evropského soudu a posléze Ústavního soudu, a že nároky tohoto druhu nebyly soudy dříve přiznávány. Namítal, že žalobou uplatněný nárok byl nárokem právně zřetelně podloženým. Právní předchůdkyně žalobce žalovanou o vyplacení náhrady za nevydané nemovitosti požádala dopisem ze dne 18. 3. 2008, poskytla ji k tomu lhůtu až do 11. 4. 2008 a následně i v žalobě jí uplatňovaný nárok právně popsala a taktéž doložila, a to i znaleckým posudkem. Žalovaná však k výplatě této částky nepřistoupila a prokazatelně se tedy dostala do prodlení s uspokojením předmětného nároku, který soud v plném rozsahu nakonec i přiznal, a to s odůvodněním, že je po právu.

Dovolatel považoval za bezvýznamné, že záleží na rozhodnutí soudu, v jaké výši náhradu přizná, a to s ohledem na tržní cenu a všechny okolnosti případu, a že se žalovaná až na jednání u soudu dne 28. 2. 2013 od znalce dozvěděla tuto tržní cenu. Konstatoval, že odvolací soud považuje rozhodnutí o uvedeném nároku na finanční náhradu za nevydané nemovitosti za rozhodnutí konstitutivní povahy. V dovolání poukazoval na analogii např. s nárokem na bezdůvodné obohacení, na náhradu škody, kdy soudy přiznávají i úrok z prodlení. Podle dovolatele konstitutivní povahu rozhodnutí soudu o přiznání výše uvedeného nároku vylučuje i samotné znění V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. . Namítal, že v dané věci nejde o nárok nový, který byl založen až soudním rozhodnutím, resp. bez kterého by k vytvoření právního vztahu mezi žalobcem a žalovanou z titulu vydání shora uvedené finančním náhrady nemohlo vůbec dojít. Tvrdil, že úroky z prodlení tak v této věci mohly být požadovány již od 12. 4. 2008 a nikoli až po uplynutí soudem stanovené lhůty 30 dnů od právní moci rozsudku, popř. po uplynutí 1 roku od doručení žádosti.

V dovolání nepovažoval za právně významné, že právní předchůdkyně žalobce nebyla v době podání žaloby přesvědčena o tom, že její nárok vyplývá z ustanovení a dovozovala jej pouze z judikatury ESLP s tím, že se jednalo o zřetelně daný a existující nárok, bez ohledu na to, o jaké ustanovení zákona či jiného právního předpisu se opíral. Skutečnost, že žalovaná judikaturu ESLP ignorovala a nárok žalobce odmítala s odkazem na znění , nemůže jít k tíži žalobce. S odkazem na shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolání dovozoval, že již v roce 2010 existovala objektivně přístupná judikatura českých soudů, z níž, vedle evropské judikatury, byl žalobou uplatňovaný nárok jednoznačně odvoditelný. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a sám ve věci rozhodl tak, že žalobci přizná zákonný úrok z prodlení z dlužné částky ode dne 12. 4. 2008 do zaplacení a dále pak náklady odvolacího a dovolacího řízení týkající se této části žaloby.

Žalovaná navrhla zamítnutí, popř. odmítnutí dovolání s tím, že judikatura Nejvyššího soudu nepředpokládá, že by k nově konstituované náhradě měl být přiznán úrok z prodlení, a to ani za dobu před právní mocí rozhodnutí. Podle žalované jde o nárok nový, který byl nově soudem dne 28. 2. 2013 konstituován a nelze proto klást k tíži České republiky - Ministerstva financí úroky z prodlení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , shledal dovolání přípustným podle ustanovení , a to pro řešení právní otázky kdy se žalovaná může dostat do prodlení s uspokojením nároku na finanční náhradu za restitučně vydané nemovitosti ve smyslu , při jejímž řešení v dané věci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále).

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce označené dovoláním ( ).

Obdobnou problematikou se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. , v nichž se zcela přidržel právních závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. a ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 2979/08 jako závěrů přiléhavějších a ve svých důsledcích spravedlivějších s ohledem na smysl a účel restitučních zákonů, přijatých ve snaze alespoň zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd. Ve shora uvedených rozhodnutích Ústavní soud vyslovil, že ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo; tento závěr platí obecně, tedy nejen ve vztahu k samotnému základu nároku, ale i ve vztahu k jeho příslušenství. Pokud státní orgán dobrovolně nepřizná finanční náhradu podle restitučního zákona a vstupuje s oprávněnými osobami do mnohdy dlouholetého sporu, je takový přístup v zásadě možný, ale je nutno akceptovat i případné důsledky s tím spojené. Příslušný orgán tedy musí počítat s tím, že pokud soud následně restituentovi nárok přizná, stát se vystavuje riziku povinnosti zaplatit i úroky z prodlení, jako ostatně každý jiný účastník soudního sporu. Ústavní soud v uvedených nálezech zaujal názor, že je v souladu s účelem restitučních zákonů, aby v případech, v nichž věc nelze vydat, byla oprávněným osobám vyplacena finanční náhrada v pokud možno co nejkratší době, což odůvodnil tím, že odlišný přístup by vedl k prohloubení nerovnosti v právech jednotlivců.

Aplikováno na nyní posuzovanou věc nemá dovolací soud důvod odchýlit se od výše citovaných závěrů ve věci sp. zn. . S přihlédnutím k závěrům shora uvedené rozhodovací praxe, nemohl proto dovolací soud dospět ke spolehlivému závěru, že by právní posouzení této věci zaujaté odvolacím soudem, bylo správné.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu spolu se závislými výroky nákladovými zrušil ( ). Jelikož důvody, pro které bylo zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně (výrok II. a III.), Nejvyšší soud zrušil i tento rozsudek a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , věta druhá, ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , ).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( věty druhé ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. května 2014

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu