Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4303/2013

32 Cdo 4303/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce P. M., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalovaným 1) I. P. (dříve podnikatel, identifikační číslo osoby 62216953), zastoupenému Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30 a 2)Lovosped s.r.o., se sídlem v Praze 5 - Zbraslavi, Neumannova 1453/28, PSČ 156 00, identifikační číslo osoby 24807869, o 2 640 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. srpna 2012, č. j. -48, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. srpna 2013, č. j. -78, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 14. srpna 2012, č. j. -48, uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobci 2 640 EUR s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozhodnutí a náhradu nákladů řízení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného. Dále uložil žalobci zaplatit České republice soudní poplatek za návrh na zahájení řízení.

Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že mezi žalobcem a žalovaným 1) byla uzavřena zasílatelská smlouva ve smyslu § 601 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ve které se žalobce zavázal provést pro žalovaného 1) přepravu zboží za dohodnutou cenu. Přestože žalobce sjednanou přepravu provedl, cena přepravy mu zaplacena nebyla. Soud prvního stupně vyhověl žalobě jak proti žalovanému 2), na kterého žalovaný 1) následně smlouvou o prodeji podniku podle § 476 a násl. obch. zák. převedl svůj podnik, a to včetně závazku vůči žalobci, tak z titulu ručení vůči žalovanému 1), který jako prodávající ručí za závazky převedené na žalovaného 2).

K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ve vztahu k žalovanému 1) [výrok I.], změnil ho ve výši náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) [výrok II.] a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) [výrok III.].

Odvolací soud posoudil jako opodstatněnou námitku žalovaného 1), že právní úpravu obsaženou v § 305 až 311 obch. zák. je nutné ve vztahu k ručení prodávajícího podle § 477 odst. 3 obch. zák. aplikovat toliko přiměřeně v souladu s § 312 obch. zák. Přiměřenou aplikací úpravy ručení dle § 305 až 311 obch. zák. přitom chápe takový postup, kdy jsou aplikována veškerá ustanovení o ručení na základě ručitelského závazku s výjimkou těch, jejichž aplikace je vyloučena s ohledem na povahu ručení vzniklého ze zákona. Odvolací soud rovněž vysvětlil, proč nesdílí názor žalovaného 1), že v případě aplikace § 305 až 311 obch. zák. by ztrácela smysl speciální úprava institutu prodeje podniku. Přisvědčil mu však v tom, že věřitel nemůže úspěšně uplatnit oba postupy. O takový případ však v souzené věci nešlo, neboť žalobce postupu dle § 478 obch. zák. nevyužil. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaného 1), že žaloba je vůči němu předčasná, neboť – jak správně posoudil soud prvního stupně – lze žalobu doručenou žalovanému 2) považovat za výzvu dlužníku ve smyslu § 306 odst. 1 obch. zák.

Rozsudek odvolacího soudu a výslovně též rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný 1) dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení (dále též jen „ “) s tím, že napadené rozhodnutí, které má zásadní právní význam, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci dle Podle dovolatele, poukazujícího i na Metodickou pomůcku pro přípravu právních předpisů, vypracovanou odborem vládní legislativy Úřadu vlády pod vedením JUDr. Josefa Vedrala, Ph.D., soudy obou stupňů právně pochybily, aplikovaly-li v souzené věci na základě obch. zák. na ručení, které vzniklo ze zákona, v plném rozsahu ustanovení až 311 obch. zák. Podle jeho názoru aplikovaly tato ustanovení „obdobně“, ačkoli se mají dle dikce obch. zák. použít jen přiměřeně. Dle dovolatele nebyla otázka aplikace ustanovení, která se použijí přiměřeně či obdobně, nikterak závazně objasněna, což podle jeho mínění vyplývá i z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dovolatel dále tvrdí, že se odvolací soud dopustil vady řízení, jestliže se opomenul zabývat jeho námitkou o nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ze strany žalobce k otázce nekontaktnosti dlužníka. V závěru dovolání dovolatel poukazuje na to, že pokud by byl správný závěr soudů obou stupňů o tom, že žalobu je možné považovat za výzvu k plnění, měla být tato skutečnost zohledněna při rozhodování o nákladech řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatel svým podáním výslovně napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení odvolání, pokud to zákon nevylučuje; proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení zastavil (shodně srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Pokud se dovolatel dovolává zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, jde o skutečnost, s níž platná právní úprava (srov. cit. ) přípustnost dovolání nespojuje.

Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. , ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , a ze dne 16. září 2013, sp. zn. , jež jsou – stejně jako níže uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz).

Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , ze dne 25. září 2013, sp. zn. , a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. ). Takový předpoklad přípustnosti dovolání se však z dovolání nepodává, neboť dovolatel neodkázal na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, ze kterých by dovozoval ustálenou rozhodovací praxi, od které se měl odvolací soud dle jeho tvrzení odchýlit.

Pokud dovolatel poukazoval na možnou vadu řízení, je tato jeho námitka irelevantní, neboť podle dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o vadě řízení nezahrnuje žádnou právní otázku, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení

Dovolací soud uzavřel, že dovolání trpí vadou, neboť dovolatel v dovolání oproti obligatorním požadavkům stanoveným pro obsah dovolání v nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v

Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení větu první ), dovolateli uplynula dne 20. listopadu 2013 (srov. ustanovení větu první ). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. dubna 2014

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu