Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 112/2014

28 Cdo 112/2014

U S N E S E N Í

KF Trans s. r. o.

V. E.

, P., zastoupenému JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, o zaplacení částky 75.604,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2013, č. j. -145, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žalobce

je povinen

na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit žalovanému částku 5.372,- Kč k rukám JUDr. Jindřicha Vališe, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. července 2012, č. j. -117, ve výroku I v části, ve které byla zamítnuta žaloba ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 40.008,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, zatímco ve výroku II jej změnil tak, že se žaloba zamítá i ve zbylé části o zaplacení 35.596,- Kč s úroky z prodlení (výrok I). Přitom rozhodl i o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že k návrhu žalovaného jako oprávněného byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. června 2009, č. j. -4, nařízena exekuce vyklizením /označeného/ bytu povinné a jejím provedením byl pověřen Mgr. Jan Pekárek, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 10. Exekuce byla provedena dne 18. 3. 2010 na podkladě exekutorem vydaného exekučního příkazu, poté, co exekutor – prostřednictvím své zaměstnankyně – objednal provedení prací spojených s případným odstraněním věcí povinné z vyklizovaného bytu a jejich uskladnění u žalobce. Rozsah provedených prací zaměstnankyně exekutora následně písemně stvrdila i na ě označené jako „pracovní list – ceník“. Odvolací soud tudíž uzavřel, že práce při vyklízení objektu žalující obchodní společnost prováděla na základě smluvního vztahu se soudním exekutorem, nikoliv s oprávněným (jenž byl exekutorem následně vyzván ke složení zálohy na náklady exekuce). Bez vlivu na závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného je podle odvolacího soudu zjištění, že vyklizení současně přítomný žalovaný (oprávněný) na naléhání žalobce před započetím prací podepsal „objednávku služeb skladovatele“; i pokud snad tímto úkonem – pokračuje odvolací soud – „následně (žalovaný) vstoupil do smluvního vztahu s žalobcem“, od takto uzavřené smlouvy vzápětí účinně odstoupil, neboť jde o smlouvu uzavřenou žalovaným v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení ) a dovozuje, že rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené; co do důvodu má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Za nesprávná pokládá zjištění odvolacího soudu o obsahu právních úkonů účastníků a z nich dovozovaný závěr, že o provedení prací žalobce uzavřel smlouvu se soudním exekutorem a nikoliv žalovaným. Přitom dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně vyložily použitý výraz „objednat“, kterýžto dovolatel nepokládá na návrh na uzavření smlouvy, ale jen za „zajištění přítomnosti žalobce v den plánovaného vyklizení na adrese předmětného bytu a rezervování kapacity pro provedení vystěhování“. I proto – pokračuje dovolatel

– si v určený den sám vymínil uzavření smlouvy s žalovaným jeho podpisem na objednávce, bez které by odstranění věcí z vyklizovaného bytu neprovedl. Za nesprávný pokládá i závěr odvolacího soudu o účinném odstoupení od smlouvy žalovaným podle § 49 obč. zák. a zpochybňuje, že na straně žalovaného byl při podpisu objednávky přítomen stav tísně a že by snad smlouvu uzavíral za nápadně nevýhodných podmínek. Přitom namítá, že tytéž služby nelze poskytovat dvěma různým subjektům na základě „dvou různých objednávek“. Závěr odvolacího soudu pokládá za rozporný i s právním názorem, který tento soud v dané věci vyslovil ve svém předchozím zrušujícím usnesení, totiž že žádaná částka nemůže představovat náklady exekuce, které hradí povinná. Navrhl, aby dovolací soudu zrušil rozsudek odvolacího soudu, spolu s odvoláním dotčenými výroky I a III rozsudku soudu prvního stupně, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, eventuelně, shledá-li jej dovolací soud přípustným, zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II., bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podstatou dovolání je polemika dovolatele se zjištěními odvolacího soudu o dotčenými subjekty projevené vůli a jejím obsahu, z nichž odvolací soud posléze činí závěry o uzavření smlouvy mezi žalobcem a soudním exekutorem coby objednatelem, podle jehož „objednávky“ provedl žalobce odstranění věcí z vyklizovaného objektu povinné a jejich následné uskladnění. Závěr odvolacího soudu o tom, kterým z dotčených subjektů byla projevena vůle směřující k uzavření smlouvy a co bylo jejím obsahem, je zde ovšem závěrem skutkovým, nikoliv právním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002). Pro vady skutkových zjištění ovšem rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a nesprávná skutková zjištění způsobilým dovolacím důvodem nejsou (srov. , dle něhož jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem).

Ovšem i při samotném výkladu stranami projevené vůle se odvolací soud držel zákonem stanovených interpretačních pravidel (srov. § 35 obč. zák., v obchodních vztazích též s přihlédnutím k § 266 obch. zák.) a nijak v tomto směru nevybočil z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 7, ročník 1999, s. 386). Dovolatelem v tomto řízení zastávaná interpretace příslušných projevů vůle odporuje jak jejich jazykovému vyjádření (viz exekutorem použitý výraz „objednávka“ ve smyslu nabídky k uzavření smlouvy, žalobcem akceptované), ovšem i vůli samotné, i s přihlédnutím k následnému chování stran (k významu této okolnosti srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 1997, sp. zn. 1 Odon 95/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 38/1998, nebo rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. , publikovaný pod č. 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naproti tomu závěr odvolacího soudu o vzniku smluvního vztahu mezi žalobcem a soudním exekutorem (tedy nikoliv mezi žalobcem a žalovaným) není zjištěným skutečnostem nijak nepřiměřený.

Uzavírá-li tedy odvolací soud, že odstranění věcí z vyklizovaného bytu a jejich uskladnění prováděl žalobce na základě právního vztahu, jenž byl založen smlouvou uzavřenou mezi soudním exekutorem coby objednatelem a žalobcem (jehož prostory jako místo pro uskladnění případně odstraněných věcí soudní exekutor zmiňuje již v exekučním příkazu o provedení exekuce vyklizením bytu), jsou pro rozsouzení sporu nezávažné podpůrné závěry odvolacího soudu týkající se vzniku či platnosti později uzavřené smlouvy mezi účastníky tohoto řízení, eventuelně o naplnění důvodů pro odstoupení od smlouvy z pohledu ustanovení § 49 obč. zák. Takové otázky, jejichž řešení výsledek sporu neovlivní (napadené rozhodnutí na jejich řešení nezávisí), přípustnost dovolání nezakládají.

S ohledem na zákonem stanovená hlediska (srov. shora citované ustanovení ) nemůže přípustnost dovolání založit ani případný odklon odvolacího soudu od právního názoru, který tento soud vyslovil ve svém předchozím rozhodnutí, jímž zrušil dříve vydané rozhodnutí soudu prvního stupně (jemuž věc současně vrátil k dalšímu řízení). Nehledě na to, že v případě zmíněné výhrady dovolatel přehlíží, že důvodem zrušení předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně byly vesměs vady skutkových zjištění, nikoliv nesprávné právní posouzení věci. A jestliže nyní odvolací soud uzavírá, že odstranění věcí povinného z vyklizovaného objektu a jejich uskladnění bylo prováděno na základě smlouvy uzavřené mezi žalobcem a soudním exekutorem (a že tedy nejde o situaci, kdy by náklady vyklizení hradil sám oprávněný), jsou takto vzniklé náklady – logicky – nikoliv náklady oprávněného, nýbrž náklady exekuce, které exekutorovi hradí povinný (srov. exekučního řádu).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení ( věty první, , věty první a ). K těmto nákladům na straně žalovaného patří odměna advokáta ve výši 4.140,- Kč (odpovídající sazbě mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 75.604,- Kč – srov. , a , ve znění pozdějších předpisů), dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč ( cit. vyhlášky) a částka 932,- Kč odpovídající náhradě za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ), tj. celkem 5.372,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. dubna 2014

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu