Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 886/2012

29 Cdo 886/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně PSP izoterm s. r. o., se sídlem ve Vysokém Mýtě, Litomyšlské předměstí, Dráby 734, PSČ 566 01, identifikační číslo osoby 15 05 28 93, zastoupené JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, PSČ 562 01, proti žalovanému Ing. J. P., zastoupenému JUDr. Martinem Soukupem, advokátem, se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Římská 191/16, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2011, č. j. -258, takto:

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 14. prosince 2010, č. j. -176, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zrušil k námitkám žalovaného směnečný platební rozkaz ze dne 13. října 2008, č. j. -11, kterým původně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 221.584,- Kč s 6% úrokem od 1. března 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 738,50 Kč a náklady řízení, (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o nákladech řízení účastníků, jinak jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého je žalovaným uplatněná námitka zaplacení směnky důvodná.

V řízení bylo podle odvolacího soudu prokázáno, že žalovaný směnečnou sumu (bezhotovostním převodem částky 225.000,- Kč na účet žalobkyně) ještě před splatností směnky zaplatil. Přitom zdůraznil, že povaha směnečných závazků nijak neomezuje směnečného dlužníka ve způsobu plnění jeho dluhu, na směnku tedy může být placeno jak v hotovosti, tak prostřednictvím peněžního u. O tom, že v posuzovaném případě šlo o (byť předčasné) placení na směnku, pak dle odvolacího soudu svědčí nejen skutečnost, že mezi účastníky neexistoval v rozhodné době žádný jiný právní vztah než vztah z předmětné směnky, přičemž žalovaný ve prospěch žalobkyně ani nikdy žádné jiné úhrady neprováděl, ale rovněž chování samotné žalobkyně, která poté, co žalovaný na její účet poukázal uvedené plnění, platbu neodmítla (žalovaného nekontaktovala a poukázané finanční prostředky žalovanému nevrátila).

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení , (dále jen „ “) a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popřípadě (shledá-li je Nejvyšší soud přípustným) zamítnout jako nedůvodné.

Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle a jako nepřípustné odmítl.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil či změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (účastníků a státu), a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož potud není dovolání objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení , tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( ), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Jakkoli dovolatelka ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu) je dovolání převážně polemikou se skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, že žalovaný směnečnou sumu žalobkyni (bezhotovostní platbou poukázanou na účet žalobkyně před splatností směnky) zaplatil. Výhrady dovolatelky tak obsahově vystihují dovolací důvod vymezený v ustanovení , který u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení , nemá dovolatelka, jak Nejvyšší soud vyložil již výše, k dispozici.

K té části dovolací argumentace, jež je z obsahového hlediska kritikou hodnocení důkazů odvolacím soudem, pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z pohledu výhrad, jimiž dovolatelka zpochybňuje závěry odvolacího soudu týkající se přípustnosti bezhotovostního placení na směnku. Nejvyšší soud již rozsudku ze dne 19. května 2010, sp. zn. (navazuje potud na závěry formulované v rozsudku ze dne 28. června 2006, sp. zn. ) vysvětlil, že směnečné právo bezhotovostní platbu směnky nevylučuje a neupravuje ani žádnou doložku, kterou by bylo možno bezhotovostní platbu přikázat, respektive hotovostní platbu zakázat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 5. října 2012), která podle ustanovení bodu 6. a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí (z tarifní hodnoty ve výši 296.783,28 Kč – viz advokátního tarifu) částku 9.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( advokátního tarifu). Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ( , 3 ) ve výši 2058,- Kč tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 11.858,- Kč.

K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. března 2014

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu