Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 86/2014

28 Cdo 86/2014

U S N E S E N Í

a) J. J.

, a

b) M. J.

,

zastoupených JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova 60/12, proti žalované:

Jednota, smíšené družstvo Praha – západ

, IČ: 000 31 828, se sídlem v Praze 3 – Žižkov, Malešická 16a, zastoupené JUDr. Jiřím Kroulíkem, advokátem se sídlem v Praze 10, U Továren 31,

o vrácení plnění z neplatné smlouvy

,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2011, č. j. -381, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žalobkyně ad a) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.680,80 Kč k rukám JUDr. Jiřího Kroulíka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobce ad b) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.165,60 Kč k rukám JUDr. Jiřího Kroulíka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. října 2010, č. j. -341, ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni a) částky 400.968,75 Kč a 61.678,50 Kč a žalobci b) částky 508.043,90 Kč, 259.953,60 Kč a 419.944,- Kč, vždy spolu se specifikovaným úrokem z prodlení. Ve výroku II o náhradě nákladů řízení odvolací soud rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud rozhodoval o věci znovu poté, co jím dříve vydaný rozsudek ze dne 12. června 2003, č.j. -224, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. listopadu 2002, č.j. -184, byly v dovoláním dotčeném rozsahu zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2007, č. j. -277, jímž byla současně věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, se závazným právním názorem v otázkách označených dovoláním.

Předmětem řízení zůstává žalobci uplatněné právo na vrácení plnění, které měli poskytnout žalované jako nájemné podle účastníky uzavřených smluv ze dne 12. 2. 1993; těmito smlouvami, označenými jako „smlouvy o společném provozování obchodní činnosti“ (pod jednotlivými číselnými označeními), žalovaná přenechala žalobcům za sjednané nájemné do užívání označené obchodní provozovny v budově v Ř., spolu s jejich příslušenstvím. Tyto smlouvy pokládají žalobci za neplatné. V situaci spornosti vzájemných práv a povinností účastníci dne 27. 5. 1996 uzavřeli nové smlouvy „o provozování obchodní činnosti“, v jejichž článku XIII se současně dohodli na skončení předchozích závazků k 31. 5. 1996 a současně ujednali, že z jimi dříve uzavřených smluv „nemají a nebudou mít vůči sobě nadále žádné pohledávky, ani jiná oprávnění“.

Odkazuje na závěry vyslovené v této věci dovolacím soudem již ve shora označeném rozsudku ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. , odvolací soud dochází k závěru, že žalobci vůči žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení (jež by bylo lze kvalifikovat jako majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu; , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) nemají. Veškerá dříve sporná práva a závazky plynoucí ze smluv uzavřených účastníky dne 12. 2. 1993, byly – dle závěru odvolacího soudu – upraveny v článcích XIII účastníky uzavřených dohod ze dne 27. 5. 1996, majících náležitosti dohody o narovnání ( obč. zák.). A to tak, že veškeré závazky ze smluv plynoucí byly zrušeny bez jakýchkoliv vzájemných kompenzací a tedy i případné nároky účastníků z těchto dříve uzavřených smluv zanikly. Z hlediska platnosti dohody o narovnání není významné, zda existoval původní (narovnávaný) závazek, tedy zda smlouvy, jež jej měly založit, byly platné či nikoliv. Přitom – pokračuje odvolací soud – smlouvy uzavřené dne 27. 5. 1996 obsahují dvě od sebe oddělitelné dohody – smlouvy o provozování obchodní činnosti (články I až XII) a zmíněné dohody o narovnání (články XIII) a tedy ani případná neplatnost smlouvy o provozování obchodní činnosti (čl. I až XII) neměla by za následek neplatnost dohod o narovnání.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. března 2012, č.j. -427, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2012, č.j. -451, soudy nižších stupňů znovu rozhodly i o náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázali na ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), co do důvodů mají za to, že rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Soudům nižších stupňů vytýkají nesprávný výklad projevu vůle účastníků, který je obsahem uzavřených dohod o narovnání. Dovozují, že narovnání se týkalo jen práv a povinností z platných smluv a nebylo vůlí účastníků narovnat závazky vzniklé z bezdůvodného obohacení (o ně žalobci opírají důvodnost jimi podávané žaloby). Namítají, že se soudy v potřebném rozsahu nezabývaly jejich námitkami o neplatnosti smluv, tedy jak původně uzavřených smluv z roku 1993, tak smluv ze dne 27. 5. 1996, a neřešily ani otázku jejích případného rozporu s dobrými mravy. I proto žalobci pokládají řízení za neúplné a rozhodnutí soudu mají za překvapivé a nepřezkoumatelné. Jsou-li smlouvy ze dne 27. 5. 1996 absolutně neplatné, pak – pokračují dovolatelé – musí být nutně neplatné i ujednání o narovnání (čl. XIII), které je jejich součástí. Dovolatelé rovněž zpochybňují závěry soudů nižších stupňů o vyloučení aplikace ustanovení obč. zák. s odkazem na ustanovení , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

V právních otázkách označených dovoláním je rozhodnutí odvolacího soudu plně v souladu se závěry, které Nejvyšší soud v dané věci vyslovil již v rozsudku ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. . Na tyto právní závěry proto dovolací soud zásadně odkazuje, nemaje rozumný důvod, pro který by se od již dříve vyslovených závěrů (jež jsou výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) měl nyní odchýlit. K argumentaci uplatněné v dovolání dodává následující.

Dovolateli nyní předestřená otázka výkladu projevu vůle účastníků v jimi uzavřených smlouvách není otázkou právní a jejím prostřednictvím nelze usuzovat na přípustnost dovolání podle Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy (tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno), a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu obč. zák., jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002).

Projev vůle účastníků v jimi uzavřených smlouvách z 27. 5. 1996 je přitom nepochybný, jak Nejvyšší soud uzavřel v již dříve vydaném rozhodnutí. Bylo-li smyslem ujednání obsažených v článcích XIII smluv odstranění spornosti či pochybnosti ve vzájemných právech a povinnostech účastníků, jde co do právní kvalifikace bezpečně o dohodu o narovnání podle § 585 obč. zák. (jež se uplatní i v obchodních vztazích). Následkem ujednání účastníků bylo zrušení veškerých závazků bez jakýchkoliv vzájemných kompenzací a zánik případných nároků účastníků z těchto vztahů vzniklých, tedy včetně případných nároků z bezdůvodného obohacení. Výrazem ustálené rozhodovací praxe je též závěr, že podmínkou platnosti dohody o narovnání není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody (vedle již shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu z jeho judikatury srov. dále např. rozsudek ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. – veřejnosti dostupné na

www.nsoud.cz

; případně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 20, svazek 18, str. 437).

Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz např. rozsudek ze dne 26. září 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, sešit 6) koresponduje i posouzení otázky částečné neplatnosti právního úkonu podle § 41 obč. zák., ve vazbě na oddělitelnost (neplatností dotčené) části úkonu od ostatního obsahu tohoto úkonu. Proto ani případná neplatnost ujednání účastníků obsažených v článcích I až XII smluv ze dne 27. 5. 1996 nemůže mít za následek neplatnost dohody o narovnání (čl. XIII), v situaci, kdy vůle účastníků v této dohodě zachycená jasně směřovala i k úpravě všech do té doby sporných a pochybných práv účastníků a k ukončení dosavadních závazků bez jakýchkoliv dalších nároků. K otázce případné aplikace § 49 obč. zák. již soud prvního stupně s poukazem na jednoznačnou právní úpravu vysvětlil, že zmíněné ustanovení v obchodních vztazích neplatí (srov. § 267 odst. 2 obch. zák.). Smlouvy přitom i žalobci uzavírali jako podnikající fyzické osoby, s družstvem zapsaným v obchodním rejstříku, přičemž při uzavírání smluv bylo zřejmé, že se týkají podnikatelské činnosti smluvních stran (srov. § 261 odst. 1 obch. zák.). Tomu ostatně nasvědčuje i samotné označení smlouvy jako „smlouvy o společném provozování obchodní činnosti“.

Na přípustnost dovolání v dané věci nelze usuzovat ani prostřednictvím ostatních dovolateli uplatněných námitek (zejm. že soudy neprovedly jimi navržené důkazy, aniž by svůj postup přesvědčivě odůvodnily; že odůvodnění rozhodnutí není v souladu s ustanovením ; že při hodnocení provedených důkazů soudy nerespektovaly princip uvedený v ; že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a překvapivé), jež týkající se výlučně postupu soudu v řízení (bez vymezení kvalifikované právní otázky týkající se výkladu a aplikace procesního práva), případně úplnosti a správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Takové okolnosti jsou však podřaditelné nanejvýše dovolacím důvodům podle ustanovení , případně , k nimž však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. část věty za středníkem ).

Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam (ve smyslu , odst. 3 ) a dovolání proti němu tudíž přípustné není.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( , ).

Žalobci, jejichž odvolání bylo odmítnuto, jsou povinni nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení ( věty první, , části věty před středníkem a ). Žalobci mají v řízení postavení samostatných společníků, kdy žalobce a) požadoval zaplacení částky 462.647,25 Kč a žalobkyně b) celkem 1.187.941,50 Kč, z nichž sazba mimosmluvní odměny advokáta činí 10.180,- Kč, resp. 13.060,- Kč (srov. , , , ve znění pozdějších předpisů). Spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300,- Kč ( cit. vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ) tak náklady žalované v dovolacím řízení činí celkem 28.846,40 Kč, z nichž žalobce a) žalované náhradí částku 12.680,80 Kč a žalobkyně b) částku 16.165,60 Kč, a to k rukám advokáta zastupujícího v řízení žalovanou ( ), v zákonem stanovené třídenní lhůtě od právní moci tohoto usnesení ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. dubna 2014

Mgr. Petr K r a u s předseda senátu