Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4337/2013

30 Cdo 4337/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR se sídlem v Praze, Orlická 4/2020, Regionální pobočky v Ostravě, Sokolská třída 1/267, adresa pro doručování Zlín, Zarámí č. 160, proti povinnému J. V., zastoupenému JUDr. Lenkou Šimanovou, advokátkou se sídlem ve Vizovicích, Masarykovo nám. 1007, pro částky 13.092,- Kč a 33.409,- Kč, zřízením soudcovského zástavního práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 7. srpna 2012, č. j. -63, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 30. května 2012, č.j. -50, jímž okresní soud k návrhu oprávněné výkon rozhodnutí podle , odst. 4 částečně, a to pro částky 2.267,- Kč a 4.807,- Kč, zastavil, a jímž dále tento výkon „ponechal v platnosti pro částky 10.825,- Kč a 28.602,- Kč.“ S odvolací námitkou nedůvodnosti nařízení výkonu rozhodnutí se odvolací soud vypořádal závěrem, že ta není právně významná, neboť výkon rozhodnutí byl již pravomocně nařízen, jelikož odvolání povinného proti usnesení o nařízení výkonu bylo usnesením okresního soudu, potvrzeným rozhodnutím krajského soudu, jako opožděné odmítnuto.

V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinný namítá nesprávné právní posouzení věci a krajskému soudu vytýká, že se nezabýval jeho odvolací námitkou promlčení vymáhaného nároku ve lhůtě pěti let, jejímž uplynutím podle jeho názoru „dochází k zániku práva jako takového.“

Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, ) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. , pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

V souzené věci však dovolatel, jenž se ostatně otázkou přípustnosti dovolání nezabývá, tuto svou základní povinnost, totiž vymezit, z čeho dovozuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy formulovat příslušnou právní otázku, nesplnil a k závěru o splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání vznesených.

V usnesení ze 13. dubna 2005, sp. zn. , Nejvyšší soud vyložil, že při absenci bližší úpravy promlčení v ustanovení , ve znění před 1. 1. 2008 (právní moci nabyly zde vykonávané platební výměry 15. února a 3. března 2005 a jejich výkon byl k návrhu z 24. května 2006 nařízen 13. března, pravomocně 7. dubna 2009) je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ustanovení až 114 jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení. To platí i ohledně běhu promlčecí lhůty; protože ustanovení v rozhodném znění pro vymáhání pojistného neobsahuje v tomto směru (na rozdíl od odstavce 1 u promlčení práva předepsat dlužné pojistné) zvláštní úpravu, je třeba použít ustanovení větu druhou o stavení běhu promlčecí doby v případě řádného pokračování v zahájeném řízení (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. července 2006, sp. zn. ).

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že oprávněné, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení , a , náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. března 2014

JUDr. Vladimír M i k u š e k

předseda senátu