Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2334/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s., se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, IČ 63839997, zastoupeného JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, proti žalované obchodní společnosti HOTEL AMBASSADOR ZLATÁ HUSA spol. s r.o., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 5–7, IČ 45794898, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o zaplacení 383.528,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2013, č.j. – 113, takto:

Stručné odůvodnění( ):

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2011, č.j. –81, ve znění opravného usnesení ze dne 4. května 2011, č.j. -90, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 120.357,- Kč s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 31.8. 2009 do 31.12. 2009 a dále od 1. ledna 2010 s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené ČNB a zvýšené o 7 % bodů, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 263.171,- Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaná v období od 1. září 2006 do 18. května 2008, ve svých provozovnách – Hotel Ambassador – Zlatá Husa v Praze 1, Hotel Esplanade v Mariánských Lázních a Hotel Agricola, rovněž v Mariánských Lázních, aniž se žalobkyní uzavřela licenční smlouvu, zpřístupňovala televizní vysílání hostům v hotelových pokojích. Na základě tohoto zjištění pak dospěl k závěru, že žalovaná tak získala na úkor autorů zastupovaných žalobkyní, coby kolektivní správkyní ve smyslu ,o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen “”), bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu . K námitce žalované, že v období od 23. února 2005 do 18. května 2008 se podle tato činnost nepovažovala za zpřístupňování díla, soud (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. října 2008, sp.zn. ) uvedl, že v tomto období bylo třeba užít Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1986, kterou je Česká republika vázána, a která tak má ve střetu s vyšší právní sílu. Výši bezdůvodného obohacení pak určil podle ustanovení . Přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou za období od 1. září 2006 do 29. srpna 2007 a za toto období žalobu zamítl.

K odvolání žalované proti výroku I. a souvisejícímu výroku III. o náhradě nákladů řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2013, č.j. – 113, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku III. o nákladech řízení změnil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením posuzované věci.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 8. března 2013 a právní moci nabyl téhož dne.

Proti potvrzující části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v naplnění ustanovení (dále jen „“) ve spojení s , protože se domnívá, že napadené rozhodnutí má zásadní význam po stránce právní, konkrétně pak, že řeší právní otázku, která by měla být posouzena jinak. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení , tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčena, že v rozhodném období bylo třeba použít ustanovení v tehdy platném znění, nikoli Bernskou úmluvu, protože použití této úmluvy by znamenalo porušení principu právní jistoty. Podotýká rovněž, že uvedená úmluva není koncipována jako self-executing mezinárodní smlouva, stejně jako směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES, na niž se žalobkyně rovněž odvolává, není právním aktem s přímou vykonatelností. Závěrem pak žalovaná namítá, že její dva hotely v Mariánských Lázních jsou nestátními zdravotnickými zařízeními, v nichž dochází k poskytování lázeňské péče.

K podanému dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila žalobkyně, která upozornila, že žalovaná nesprávně přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení platných do 31. prosince 2012, takže dovolání je vadné. Kromě toho poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci soudem prvního stupně i soudem odvolacím, týkajícím se přednostní aplikace Bernské úmluvy. Dovolací soud k tomu konstatuje, že závěry soudů obou stupňů jsou plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že ustanovení z roku 2000 (ve znění novely provedené ), resp. z roku 1965, přináší odchylnou úpravu od shora citované Bernské úmluvy a podle ústavního ,y, ve znění pozdějších předpisů bylo nezbytné bezpodmínečně použít bis odst. 1 (písm. ii) a odst. 2 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl, která má ve střetu s českým vyšší kolizní přednost (srovnej např. rozsudek ze dne 22. října 2008, sp.zn. , rozsudek ze dne 14. června 2012, sp.zn. nebo usnesení ze dne 27. června 2013, sp.zn. citovaná rozhodnutí jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Protože odvolací soud z tohoto názoru, od něhož dovolací soud nemá důvod se odchylovat, vycházel, pak je jeho závěr o přednostním použití ustanovení Bernské úmluvy před ustanoveními souhlasný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a dovolání žalované není podle ustanovení přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), jako nepřípustné odmítl ( věta první a odst. 2 ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , a , když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle , ., , vyhl. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. , kterou se mění (srov. Čl. II vyhl. č. ), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle , ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Žalobkyni rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle , tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4.114,- Kč ve vztahu ke každému z žalobců ( citované vyhlášky.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. března 2014

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu