Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2764/2012

22

Cdo 2764/2012

ROZSUDEK

J. K.

, b)

L. K.

, zastoupených Mgr. Bohuslavem Rollem, advokátem se sídlem v Chomutově, Nerudova 63, proti žalovanému

J. N.

, zastoupenému Doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze, adresa pro doručování Chomutov, ul. 28. října 3649, o určení vlastnictví pozemků, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. -166, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. -166,

se ruší

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobci se domáhali určení, že součástí jejich společného jmění jsou „pozemky p. č. 2565/4, p. č. 2566/2 a p. č. 2566/4, vše k. ú. J., obec J., specifikované v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku č. plánu 2017-17/2007 ze dne 12. 4. 2007“, v žalobě blíže určeném, který má být nedílnou součástí rozsudku. Vlastnické právo měli nabýt vydržením. Pozemky účastníků dělí plot, zřízený na základě dohody jejich předchůdců v roce 1970; žalobci, kteří se stali vlastníky v roce 1991, i jejich předchůdci se domnívali, že plot tvoří hranici mezi sousedními pozemky účastníků, a takto tyto pozemky užívali. Teprve v roce 2006 žalovaný zpochybnil jejich vlastnictví; vyšlo najevo, že průběh hranice mezi pozemky není totožný s plotem, jehož umístění se v roce 1970 změnilo.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby; tvrdil, že žalobci nebyli ohledně hranic pozemků v dobré víře již od roku 2000, přičemž držbu jejich předchůdců do 1. 1. 1992 si nemohli započíst, neboť v té době nebylo možno pozemek vydržet.

Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 18. března 2011, č. j. -112 žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci i jejich právní předchůdci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že pozemky před plotem jsou jejich vlastnictvím; takto předala žalobcům pozemky i jejich právní předchůdkyně. Žalobci byli oprávněnými držiteli od roku 1991 do roku 2006; držbu jejich právních předchůdců nebylo podle názoru soudu prvního stupně, odkazujícího na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a na R 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, započíst do držby žalobců. Přesto pozemek vydrželi (, č. 40/1964 sb., ve znění pozdějších předpisů - „obč. zák.“).

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. -166, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; rozhodl též o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně - vyšel z toho, že žalobce a) byl seznámen s úmyslem svých prarodičů převést část pozemků na sousedy (předchůdce žalovaného) a věděl, že v roce 1970 předchůdci účastníků po dohodě postavili nový plot, který již – na rozdíl od předchozího plotu – neměl tvar přímky, a že v rámci převodu pozemků přiléhajících k domu č. p. 709 došlo ke snížení výměry těchto pozemků s tím, že „jejich výměra není majetkoprávně vyřešena“. Ve světle těchto skutečností hodnotil odvolací soud žalobcům adresovaný přípis Katastrálního úřadu v Chomutově z února 1999, kterým „tento úřad dával na vědomí, že do jejich vlastnictví doplnil parcelu č. 2566/2 o výměře 97m2“; tato informace musela u žalobců vyvolat pochybnost o tom, které pozemky užívají oprávněně. O objektivní pochybnosti žalobců svědčí i to, že žalobce a) na dopis katastrálního úřadu ihned reagoval a žádal úřad o vysvětlení. Soud prvního stupně měl za to, že tyto pochybnosti rozptýlilo sdělení pracovnice úřadu, která žalobci sdělila, že jde o pozemky za plotem; běžné míře opatrnosti by však podle odvolacího soudu za této situace odpovídalo přeměření pozemků nebo nahlédnutí do sbírky listin u katastrálního úřadu. To však žalobci neučinili, jejich dobrá víra tak byla přerušena a k vydržení nedošlo. Stejně jako soud prvního stupně dovodil odvolací soud, že před 1. 1. 1992 nemohla vydržecí doba vůbec běžet, a tak její běh počal uvedeného dne. Odkázal přitom na rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. a Nejvyššího soudu sp. zn. .

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, ve kterém uplatňují dovolací důvody uvedené v a b) a v . Namítají porušení principu neúplné apelace, spočívající v tom, že odvolací soud rozhodl na základě informace o vědomosti žalobce a) o průběhu dřevěného plotu; tato skutečnost nebyla soudu prvního stupně známa a vyplynula až z vyjádření žalobce a) k odvolání žalovaného. Odvolací soud tak porušil a

Zjištění odvolacího soudu o tom, že žalobce a) věděl o existenci dřevěného plotu a o tom, že měl tvar přímky, nemá oporu v provedeném dokazování; odvolací soud uvedené sdělení vytrhl z kontextu vyjádření, jehož smyslem bylo jen sdělit, že žalobce a) si až do roku 2006 myslel, že skutečný stav mezi účastníky znal, a teprve v tomto roce si uvědomil svůj omyl ohledně drženého pozemku. Přitom uvedené (nesprávné) skutkové zjištění vedlo odvolací soud k tomu, že držbu žalobce a) od roku 1999 považoval za neoprávněnou. Proto odvolací soud nesprávně hodnotil dobrou víru žalobců o tom, komu patří sporný pozemek. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání v první řadě uvádí, že soudy správně konstatovaly, že před nabytím účinnosti novely č. nemohla vydržecí doba běžet. Odkázal na sdělení ve vyjádření k odvolání, že žalobci a) je známa historie pozemků; nicméně tuto skutečnost odvolací soud uvedl jen jako podpůrnou, rozhodnutí opřel o jiné skutečnosti. Nebylo ani prokázáno, že žalobce a) v roce 1999 žádal pracovnici katastrálního úřadu o vysvětlení; to vyvrací jeho dobrou víru. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dokládá, že žalobce a) nemohl být objektivně v dobré víře. Navrhuje, aby dovolání bylo jako zjevně nedůvodné odmítnuto nebo zamítnuto.

K tomuto vyjádření podali žalobci repliku, ve které polemizují s jeho závěry; upozorňují na judikaturu, kterou lze vyložit v jejich prospěch; vyjadřují přesvědčení, že předsedkyně senátu odvolacího soud je dlouholetou známou právního zástupce žalovaného. To žalovaný, resp. jeho právní zástupce v dalším podání odmítá.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k vydržení vlastnického práva žalobců mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle , že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v a b) a v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Dovolací řízení je řízení přezkumným; to znamená, že skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, tak jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Podle konstantní judikatury mají účastníci právo měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, jen po dobu trvání lhůty k dovolání; k dovolacím námitkám uplatněným v doplňku dovolání (např. námitka údajné podjatosti soudkyně – k tomu viz např. věc Nejvyššího soudu sp. zn. ) podaným po této lhůtě proto nemůže dovolací soud přihlížet (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. ). Proto se dovolací soud nezabýval skutečnostmi uplatněnými ve vyjádření až po uplynutí lhůty k podání dovolání a věcí se zabýval jen v rozsahu důvodů, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí a které byly vymezeny v dovolání.

Nicméně dříve, než přikročil k posouzení dovolacích námitek, polemizujících se zjištěním odvolacího soudu o tom, že žalobci pozbyli oprávněnou držbu sporných pozemků, nemohl se dovolací soud vyhnout otázce, zda a nakolik je tato otázka pro rozhodnutí ve věci vůbec významná. V dané věci totiž soudy i účastníci (jejich právní zástupci) vycházeli z toho, že do oprávněné držby způsobilé k vydržení nelze započíst dobu držby před 1. 1. 1992, neboť v té době nebyl pozemek způsobilým předmětem vydržení, a uváděli i judikaturu Nejvyššího soudu, která se k této otázce vztahuje; z těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu však vyplývají zcela opačné závěry.

V rozsudku ze dne 8. prosince 1998, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2000, Nejvyšší soud vyslovil: „Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví.“ V odůvodnění se mimo jiné uvádí: „Pozemek ve státním vlastnictví byl tedy před nabytím účinnosti novely , provedené , způsobilým předmětem oprávněné držby, tato držba však vzhledem k ustanovení obč. zák., které vylučovalo z vydržení pozemky v tzv. socialistickém vlastnictví, nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením. Jakmile uvedené omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které zákon až doposud vylučoval“. Z této myšlenkové konstrukce pak vychází další, již tradiční a konstantní judikatura Nejvyššího soudu. Tak v rozsudku ze dne 18. dubna 2002, sp. zn. , Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (nyní in Lexdata), Nejvyšší soud uvedl: „Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započítat i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, i když jde o věc, která v té době nemohla být vydržena“. V odůvodnění se uvádí: „Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započítat i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992 (R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázkou intertemporálních ustanovení novely o vydržení se zabýval i Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. . Podle Ústavního soudu „při hodnocení významu držby podle minulé právní úpravy nelze přehlédnout, že držba na základě zákona č. 131/1981 Sb. byla všeobecně přípustná, součástí skutkové podstaty vydržení však byla jen omezeně. Nová právní úprava () držbu uskutečňovanou do 31. 12. 1991 nekvalifikuje odlišně, pouze ji započítává do délky nezbytné vydržecí doby. Přitom však účinky souhrnné právní skutečnosti mohly nastat nejdříve 1. 1. 1992. V obecné rovině lze považovat za nejvhodnější takovou právní konstrukci, která by posunula konec příslušné lhůty až na uplynutí stanovené doby po účinnosti nového zákona (srov. zmíněnou vydržecí lhůtu v zákoně č. ). Jestliže tak zákonodárce neučinil, nelze z toho vyvozovat, že celá lhůta musí uplynout až po jeho účinnosti (v posuzovaném případě to platí jak pro vydržení věci ve státním vlastnictví, tak pro vydržení právnickou osobou).“ Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu ČR obsaženými v rozhodnutích o vydržení vlastnického práva k pozemku ve vlastnictví státu (rozsudek ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. , rozsudek ze dne 25. 1. 1999, sp. zn. , rozsudek ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. ) a podotýká, že jsou výrazem ústavně konformní interpretace příslušných ustanovení včetně úvah o interporálních důsledcích nového předpisu.

Soud prvního stupně (a posléze i odvolací soud) mylně interpretoval rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. ; v tomto rozhodnutí se totiž uvádí: „Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to také v případě že šlo o věc ve vlastnictví státním (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“ (správně jde o R 50/2000).

Odvolací soud přidal odkaz na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. (publikované v Soudních rozhledech č. 6/1995) a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. . V posledně uvedeném rozhodnutí, publikovaném ve zmíněném Souboru pod č. C 5045, o běh vydržení vůbec nejde; konstatuje se zde jen, že „pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl podle č. až do 1. 1. 1992, způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva jeho oprávněným držitelem“. To znamená, že před tímto dnem nebylo možno vlastnické právo vydržet, nicméně oprávněná držba pozemku byla možná, stejně jako zánik vlastnictví knihovního vlastníka ve prospěch státu v důsledku desetileté oprávněné držby. Závěry zmíněného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové pak judikatura Nejvyššího soudu – jak je z uvedeného zjevné – nepřijala.

Již z uvedeného je zřejmé, že dříve, než soudy přikročily ke zkoumání otázky, zda žalobci v roce 1999 pozbyli dobou víru a tím i oprávněnou držbu pozemků, měly si objasnit otázku, zda nebyli v té době již vlastníky pozemků s přihlédnutím k držbě jejich předchůdců, jejíž oprávněnost nevyloučily, a k běhu vydržecí doby. Právní posouzení věci soudy obou stupňů je z tohoto hlediska zjevně nesprávné [ ].

Dovolatelům je však třeba přisvědčit i v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění o tom, že žalobce a) si byl vědom toho, že plot postavený v roce 1970 – na rozdíl od předchozího plotu – neměl tvar přímky, soud prvního stupně neučinil; tuto skutečnost dovodil odvolací soud až z vyjádření žalobce a) k odvolání žalovaného.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může opakovat dokazování nebo je i doplnit (srov. ). Tato zásada však neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků, svědků a předloženými listinnými důkazy, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. Za splnění zákonných podmínek může též doplnit dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci ( ).

V dané věci odvolací soud neprovedl žádný důkaz, který by mu umožnil učinit ohledně vědomosti žalovaného o průběhu původního plotu skutkové zjištění, které soud prvního stupně neučinil. Obsah vyjádření žalobce a), formulovaného jeho právním zástupcem, sice předestřel stranám k vyjádření, žalující strana však nemohla odhadnout zamýšlenou interpretaci tohoto vyjádření a podat vlastní verzi toho, co chtěla vyjádřením sdělit. Dovolací soud nemůže popřít, že formulace užité ve vyjádření mohly vést k tomu závěru, který učinil odvolací soud, současně však musí přisvědčit i dovolateli, že nevylučovaly ani jiný výklad, zejména když závěr z nich vyplývající nebyl v souladu s dosavadním postojem žalobce a) a nebyl mu příznivý. Za této situace bylo namístě dotazy na žalobce obsah tohoto vyjádření vyjasnit. Jestliže však odvolací soud učinil závěr z této části vyjádření, aniž by k němu provedl dokazování, nemá jeho skutkové zjištění v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu Tato skutečnost pak nebyla nevýznamná, neboť odvolací soud v jejím světle hodnotil postup žalobce poté, co mu byl doručen přípis katastrálního úřadu v roce 1999.

Naproti tomu námitka, že soud porušil režim neúplné apelace, když v rozporu s a přihlédl ke skutečnostem uplatněným až v odvolacím řízení, neobstojí; tento režim se zjevně týká skutečností, uplatněných v odvolání, tedy sledujících dosažení procesního úspěchu toho, kdo je vznáší, a nevztahuje se na tvrzení, kterými strana uzná skutečnosti svědčící v její neprospěch (zde doznání určité vědomosti, zpochybňující dobrou víru účastníka).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (, 3 ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. března 2014

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.

předseda senátu