Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 734/2014

26 Cdo 734/2014

U S N E S E N Í

obce Chotýšany

Ing. F. T.

, P., zastoupenému JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 208/35, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2013, č. j. -241, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám JUDr. Josefa Čecha, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 208/35, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. srpna 2012, č. j. -189, ve spojení s usnesením ze dne 16. dubna 2013, č. j. -229, zamítl žalobu, aby žalovaný vyklidil

„pozemek

p. č. 983 a pozemek p. č. 979/1 v k. ú. M. u Ch., které jsou zapsány na LV č. 10001 vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště v Benešově pro k. ú. M. u Ch.“

(dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“, či „pozemek p. č. 983“ a „pozemek p. č. 979/1“) tak, že odstraní plot postavený na těchto pozemcích, jehož poloha je zakreslena na grafické příloze č. 7 znaleckého posudku č. 125-2/2011, ze dne 15. srpna 2011, silnou čarou v geometrických bodech 175-39, 164-3, 175-38, 175-14, 175-56, 175-58, 25, 39, 40, 164-12; současně zamítl žalobu i v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalovaný odstranil část dřevěné kolny, postavené na pozemku p. č. 979/1, jejíž poloha je zakreslena šrafováním na Měřičském náčrtu ze dne 19. července 2011 – grafická příloha č. 5 znaleckého posudku č. 125-2/2011 ze dne 15. srpna 2011. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. září 2013, č. j. -241, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.

Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “), neboť toto rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle však dovolatelka takový (nezpůsobilý) dovolací důvod rovněž uplatnila, a to dovolacími námitkami, jimiž se pokoušela zpochybnit správnost právního názoru o existenci dobré víry žalovaného.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle postupoval dovolací soud podle dosavadních právních předpisů ( věta za středníkem , ).

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno především na právním názoru, že žalovaný jako oprávněný držitel ( ve spojení s , , ve znění účinném do 31. prosince 2004 – dále jen „obč. zák.“) se stal vlastníkem sporných částí předmětných pozemků na základě vydržení ( obč. zák.), neboť je měl nepřetržitě v držbě od roku 1978 do roku 2004.

Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Již v rozsudku ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. , uveřejněném na str. 587 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva. Při posouzení otázky, zda byl držitel „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří“, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 1999, sp. zn. , uveřejněný na str. 158 v sešitě č. 5 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy). Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. června 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 573 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 2000, sp. zn. , a ze dne 19. června 2001, sp. zn. , a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 283 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Takovým titulem (právním důvodem) se může v případě vydržení vlastnického práva rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. července 2006, sp. zn. ). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1067 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Pro úplnost zbývá dodat, že skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, byla předpokladem vydržení i v době před 1. lednem 1992 (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 1999, sp. zn. ). Citovaná judikatura je tudíž využitelná i pro účely posouzení otázky vydržení vlastnického práva k věci, jejíž držby se domnělý vlastník chopil v době před zmíněným datem. Zbývá dodat, že dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , uveřejněné pod C 1068 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Již v rozsudku ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. , uveřejněném pod C 836 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, se Nejvyšší soud vyjádřil k posuzování právní otázky, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Dovodil, že pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Avšak pokud se kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však zpravidla nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1399 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nicméně ve zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. , uveřejněný na straně 101 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní rozhledy). Souhrnné stanovisko k uvedené otázce zaujal dovolací soud v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. , uveřejněném pod C 3670 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak, že nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem). V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. , dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku (k uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil souhrnně v aktuální judikatuře např. v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. , nebo v usnesení ze dne 4. července 2013, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. , uveřejněném pod C 4451 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovolací soud dovodil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.

V projednávané věci se odvolací soud zabýval zjištěnými specifickými okolnostmi daného případu a jeho úvahy o oprávněnosti držby sporných částí předmětných pozemků žalovaným nejsou vzhledem k těmto konkrétním zjištěním zjevně nepřiměřené. Vzal v úvahu, že na základě kupní smlouvy z roku 1978 se žalovaný ujal držby předmětných (oplocených) pozemků (způsobem, v hranicích a v rozsahu, v jakém je užívala jeho babička jako právní předchůdkyně), přičemž pozemky nerušeně užíval až do roku 2004 v dobré víře, že je jejich vlastníkem.

Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou nastolené právní otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 19. března 2014

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu