Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
D2EF9D34E85610F8C1257C9900457FD1.html
HTML · 20.51 KB
No categories available
29 Cdo 715/2011
29 Cdo 715/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně V. Ř., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) České republice - Bytové správě Ministerstva vnitra, s. p. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 72, budova B, PSČ 140 00, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem, se sídlem v Praze 5 - Smíchově, U Nikolajky 833/5, PSČ 150 00 a 2) Ing. Pavlu Mocovi, jako správci konkursní podstaty úpadce U S GIFT, s. r. o., identifikační číslo osoby 45 78 73 44, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 97/2004 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2010, č. j. 10 Cmo 65/2010 -306, takto:
O d ů v o d n ě n í:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně - mimo jiné - potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. ledna 2010, č. j. 13 Cm 97/2004 -255, v části výroku I. o zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně (V. Ř.) domáhala vůči žalovaným (1/ České republice - Bytové správě Ministerstva vnitra, s. p. o., jako popírajícímu konkursnímu věřiteli a 2/ Ing. Pavlu Mocovi, jako správci konkursní podstaty úpadce U S GIFT, s. r. o.) určení, že má za úpadcem pohledávku v celkové výši 67.410.190,14 Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 19. dubna 1994, (dále jen „smlouva o půjčce“) s právem na oddělené uspokojení této pohledávky ze zpeněžení ve výroku označených nemovitostí.
Odvolací soud - odkazuje na výsledky provedeného dokazování - uzavřel, že žalobkyně v řízení neprokázala, že poskytla pozdějšímu úpadci podle smlouvy o půjčce peněžní prostředky ve výši 30.000.000,- Kč. K tomu dodal, že z výpovědí slyšených svědků lze sice usuzovat na to, že žalobkyně investovala určité finanční prostředky do „podniku úpadce“, do konkursního řízení však přihlásila spornou pohledávku jako nárok ze smlouvy o půjčce a ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV “), nedovoluje vyhovět žalobě o určení pravosti popřené pohledávky z jiného právního důvodu, než který byl uveden v přihlášce pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), navrhujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem ), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1 . a § 434 ), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád , ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010 , uveřejněného pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že při úvaze o přípustnosti dovolání nepřihlížel jako k právně bezcenné k argumentaci uplatněné dovolatelkou v podání ze dne 5. února 2011 (doručeném odvolacímu soudu dne 14. února 2011), jímž dovolání doplňovala. Napadené rozhodnutí, obsahující ve vztahu k dovoláním napadenému výroku přiléhavé poučení o dovolání, bylo dovolatelce (jejímu zástupci s procesní plnou mocí) doručeno již 12. listopadu 2010 (srov. doručenku u č. l. 314) a přihlédnout k argumentaci, kterou dovolatelka neuplatnila ve lhůtě k podání dovolání, Nejvyššímu soudu zapovídá ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř.
Dovolatelka - ač zastoupena advokátem – dovolání výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. o. s. ř. ; Nejvyšší soud proto její námitky zkoumal pro účely posouzení přípustnosti dovolání z obsahového hlediska.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. o. s. ř. , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř. o. s. ř. ).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. především bezvýznamné výhrady, jimiž dovolatelka polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů, že neprokázala, že by na základě smlouvy o půjčce poskytla pozdějšímu úpadci nějaké finanční prostředky. Tím totiž - posuzováno podle obsahu - dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , který u dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , nemá k dispozici.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009 , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96 , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost zhodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů pak není způsobilá založit přípustnost dovolání ani námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Touto námitkou dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. ; tvrzená vada řízení však podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje. Je tomu tak již proto, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, na čem své skutkové a právní závěry založil. Ohledně dovolatelkou zpochybněných skutkových závěrů přitom odvolací soud přehledně vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jež vyústilo v přijetí závěru, že dovolatelka tvrzené poskytnutí finančních prostředků na základě smlouvy o půjčce neprokázala.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalovaným náklady řízení. Druhému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, náklady vzniklé první žalované pak sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. února 2011), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí 2.100,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 , 3 o. s. ř. o. s. ř. ) ve výši 504,- Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 , uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu