Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3720/2013

30 Cdo 3720/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové ve exekuční věci oprávněné FOCUS-METAL, s. r. o. se sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova 399/11, identifikační číslo osoby 62303414, zastoupené JUDr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, proti povinné VaK Bruntál a. s. se sídlem v Bruntále, Třída Práce 42, identifikační číslo osoby 47675861, zastoupené JUDr. Alešem Klechem, LL.M, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, pro částku 382.313,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp.zn. , o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 23. prosince 2008, č. j. -424, takto:

I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 25. března 2008, č.j. -10, jímž okresní soud nařídil exekuci, tak, že návrh na její nařízení zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že – poněvadž „v řízení nebyla doložena řádně sjednaná písemná rozhodčí smlouva“ – rozhodčí nález, jenž měl být exekučním titulem, vydala osoba, která k rozhodování neměla pravomoc, a že tedy chybí jeden ze základních předpokladů pro nařízení exekuce.

Ze zápisu o jednání z 20. prosince 2006 podle odvolacího soudu plyne, že účastníci řešili vzájemný právní vztah daný vlastnictvím pozemků oprávněné, na nichž se nacházejí stavby a zařízení povinné. Podle zápisu se strany dohodly, že nadále povedou jednání smírnou cestou tak, aby došlo k jejich shodě na výši nájemného s cílem uzavřít nájemní smlouvu nebo ke shodě na případném prodeji pozemků. Podle bodu 3 zápisu se strany dohodly, že „ budou preferovat řešení vztahů podle bodu 1 smírnou cestou a v případě sporu jej nepovedou soudní cestou, nýbrž v zájmu snížení nákladů případným rozhodčím řízením, kdy rozhodce určí případný žalobce.“ Uvedený zápis z jednání podle názoru krajského soudu není způsobilý prokázat existenci rozhodčí smlouvy uzavřené mezi účastníky. Tento zápis – jak byl formulován a jak plyne z ostatních listin založených ve spise (např. z obsahu odůvodnění samotného rozhodčího nálezu, z něhož je zřejmé, že povinná od samého počátku existenci rozhodčí smlouvy zpochybňovala) – je dle názoru odvolacího soud pouze záznamem o jednání vedeném stranami o problémech vzniklých v souvislosti s právními vztahy, kdy oprávněná je vlastníkem pozemků, na nichž stojí stavby a zařízení povinné, a o jejich možných řešeních. Rozhodčí smlouva zásadně předpokládá konkrétní dohodu stran o tom, že smlouvou vymezené majetkové spory budou řešeny prostřednictvím rozhodčího řízení, a o pravidlech určení rozhodce. Ze zápisu z jednání však shodnou vůli obou stran řešit konkrétně určené majetkové spory v rozhodčím řízení jednoznačně dovodit nelze. Pojem “případným rozhodčím řízením“ je podle odvolacího soudu vskutku možno vykládat tak, že strany v budoucnu rozhodčí smlouvu teprve uzavřou. Řádně sjednaná písemná rozhodčí smlouva však v řízení doložena nebyla.

Rozhodčí smlouva musí podle odvolacího soudu dále stanovit, kterých sporů se týká; může se vztahovat např. k již vzniklému právnímu sporu či sporům, jež by z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu více právních vztahů v budoucnu teprve vznikly. Zápis z jednání však nevymezuje jednoznačně, jaký okruh majetkových sporů by měl rozhodce projednat a rozhodnout, zda by měl řešit pouze otázky v souvislosti s možnou kupní smlouvou (toto řešení preferovala povinná – viz bod 4 a 5 zápisu) nebo zda měla být rozhodcova pravomoc založena pro spory o výši nájemného, případně o jiných sporných skutečnostech v souvislosti s vlastnictvím pozemků a staveb na nich stojících.

V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci a existenci vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje již v tom, že se odvolací soud vůbec otázkou (ne)existence zabýval, ač ta podle jejího názoru nespadá do působnosti soudu exekučního, nýbrž výlučně soudu (nalézacího) rozhodujícího spory o zrušení rozhodčího nálezu, zahájené žalobou podle zákona č. 216/94 Sb. Ukládá-li exekučnímu soudu povinnost zkoumat, zda exekuční titul byl vydán orgánem, jenž k tomu měl pravomoc, pak to podle dovolatelčina názoru znamená pouze tolik, že exekuční soud je povinen zjišťovat, zda rozhodce, který rozhodčí nález vydal, splňuje obecné zákonné předpoklady pro výkon funkce rozhodce, v daném případě tedy, zda rozhodce byl v době vydání rozhodčího nálezu osobou plně způsobilou k právním úkonům. Žádné jiné okolnosti rozhodčího řízení exekuční soud podle dovolatelky zkoumat nemůže.

Kromě toho odvolací soud podle jejího názoru chybně vyložil pojem „případným rozhodčím řízením“ jako vyjádření vůle účastníků rozhodčí doložku uzavřít teprve v budoucnu. Bod 3 zápisu podle ní neobsahuje nic jiného než to, že pokud již ke sporu stran dojde a smírného řešení dosaženo nebude, nebude spor veden soudní cestou, nýbrž rozhodčím řízením. Pojem „případným“ podle svého gramatického významu znamená „potencionálním“ a vyjadřuje variantu postupu pro případ, že by smíru nebylo dosaženo. Stejně tak slovní spojení „případný žalobce“ znamená „potenciální žalobce“ neboli také „ten, který se eventuálně stane žalobcem.“ u je podle dovolatelky třeba vykládat podle jejího obsahu; obsahuje-li závazek smluvních stran vyjádřený textem „strany se dohodly, že v případě sporu jej nepovedou soudní cestou nýbrž v zájmu snížení nákladů případným rozhodčím řízením, kdy rozhodce určí případný žalobce“, nejde o nic jiného než o (minulým časem vyjádřený) konsenzus stran případné spory vzniklé z právního vztahu vymezeného v bodě 1 řešit variantou rozhodčího řízení. Jelikož řešení soudní cestou je vyloučeno, jeví se slovo „případným“ nadbytečným, jelikož jiná varianta než rozhodčí řízení v úvahu nepřipadá. Okruh takto řešených právních sporů je vymezen v bodě 1 zápisu tak, že jde o veškeré spory související s nedořešeným právním vztahem daným vlastnictvím pozemků oprávněnou a vlastnictvím staveb a zařízení na předmětných pozemcích se nacházejících povinnou. Z uvedeného podle dovolatelky plyne, že z 20. prosince 2006 je platnou rozhodčí doložkou a že tudíž rozhodce byl na jejím základě oprávněn vést rozhodčí řízení a vydat rozhodčí nález.

Povinná navrhla odmítnutí jako zjevně bezdůvodného, případně jeho zamítnutí.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ).

Dovolání, přípustné podle ve spojení s ust. , není důvodné.

Právní posouzení věci ve smyslu je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Předně není důvodná v pořadí první dovolací námitka, že se odvolací soud vůbec neměl otázkou (ne)existence zabývat, ač ta podle názoru dovolatelky nespadá do působnosti soudu exekučního, nýbrž výlučně soudu (nalézacího) rozhodujícího spory o zrušení rozhodčího nálezu, zahájené žalobou podle § 31 zák. č. 216/94 Sb.

V souzené věci je exekučním titulem rozhodčí nález rozhodce Mgr. Martina Mojžíška z 10. ledna 2008, č.j. RN 09/2007, jímž byla povinná (kromě jiného) zavázána k zaplacení náhrady nákladů rozhodčího řízení v částce 382.313,60 Kč. Protože jmenovaný rozhodce svou pravomoc rozhodnout spor mezi účastníky dovodil z (údajné) rozhodčí smlouvy z 20. prosince 2006, je třeba projednávanou věc posuzovat podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. března 2012 (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“).

Podle ustálené soudní praxe soud při nařízení exekuce zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda vymáhané právo není prekludováno. Exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 21. července 2008, sp. zn. , a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. ).

V odůvodnění usnesení publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 83/2011 Nejvyšší soud připomenul svůj závěr přijatý v usnesení z 30. října 2008, sp. zn. , že ze nelze dovodit, že by pasivita, případně nečinnost žalovaného v rozhodčím řízení měla za následek jeho podrobení se pravomoci rozhodce, a že takový následek by bylo možno spojovat pouze s chováním žalovaného, jenž by byl aktivní při projednávání sporu, aniž by nejpozději při svém prvním úkonu ve věci samé neexistenci rozhodčí smlouvy namítl ( ). Jiná situace, dovozuje Nejvyšší soud v uvedeném usnesení dále, by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, kdy by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla; v takovémto případě by obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu.

Tento právní názor byl překonán závěry uvedenými v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. . V něm Nejvyšší soud poukázal na to, že k problematice, kdy povinný v řízení o nařízení exekuce tvrdil, že rozhodčí nález nemůže být považován za „vykonatelný exekuční titul“, protože rozhodčí smlouva (doložka), na jejímž základě byl vydán, je neplatná z důvodu, že rozhodce bude určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, se vyjádřil Ústavní soud (s odkazem na závěry uvedené v usnesení uveřejněném pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) v nálezu z 27. září 2012, sp. zn. , publikovaném v systému ASPI s touto právní větou: „ , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Nevypořádá-li se soud s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce, postupuje v rozporu s d. Přitom platí, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování“.Předchozí nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. , byl (kromě totožné první právní věty) uveřejněn v systému ASPI s právní větou: „Právo na zákonného soudce zaručené d lze přiměřeně vztáhnout i na řízení rozhodčí. Ústavní soud zdůrazňuje požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi „odklon“ od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování“.

V citovaném usnesení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález ani není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc.

Pokud jde o druhou dovolací námitku, v níž oprávněná polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že „zápis z jednání z 20. 12. 2006 není způsobilý prokázat existenci rozhodčí smlouvy mezi účastníky“, ani ta důvodná není. I podle názoru dovolacího soudu text uvedené y pouze zachycuje průběh jednání stran, jeho obsahem tedy nejsou (perfektní, tedy završené) projevy vůle účastníků směřující k uzavření dohody (smlouvy) jako dvoustranného právního úkonu (v podrobnostech dovolací soud odkazuje na první a druhý odstavec šesté strany napadeného rozhodnutí).

I kdyby však text uvedené y měl být posouzen jako písemná rozhodčí smlouva, čímž ovšem Nejvyšší soud nemíní relativizovat svůj předchozí závěr, muselo by jít o dohodu ve smyslu ustanovení obč. zák. absolutně neplatnou (viz závěr obsažený v odůvodnění výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , podle něhož není způsobilým exekučním titulem rozhodčí nález vydaný rozhodcem, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel). Pokud jde o konkrétní skutkový stav, kdy by výběr rozhodce měl být ponechán na vůli pouze jednoho z účastníků, ani takové ujednání by nemohlo být považováno za platné. V tomto směru Ústavní soud ve svém nálezu z 1. 11. 2011, sp. zn. uzavřel, že za přípustný by případně mohl být považován takový postup, při němž s výběrem rozhodce souhlasili oba účastníci, tzn. výběr by nebyl, ponechán pouze na vůli jediného účastníka, nebo’t jinak by v právech a povinnostech stran mohla vzniknout nerovnováha plynoucí z rozhodčí doložky.

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že napadené rozhodnutí je správné; Nejvyšší soud tedy bez jednání ( věta první ) dovolání jako nedůvodné podle , části věty před středníkem, odst. 6 zamítl.

Poněvadž dovolání bylo zamítnuto, vzniklo procesně úspěšné povinné podle ustanovení , a věty první ve znění účinném od 1. 1. 2013 právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 9.860,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem ( věty první, , . , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (viz nález pléna Ústavního soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. ), jakož i DPH ve výši 21 %, tj. částce 2140,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. ledna 2014

JUDr. Vladimír M i k u š e k

předseda senátu