Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2571/2013

23 Cdo 2571/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Česká kancelář pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod Křížkem 428/4, proti žalovaným 1) V. M. a 2) V. M., oba zastoupeni Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, o 617.340,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2013, č. j. -235, ve znění opravného usnesení ze dne 3. dubna 2013, č. j. -251, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 9. července 2012, č. j. -157, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 617.340,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 551.416,- Kč za dobu od 9. prosince 2010 do 9. listopadu 2011 a aby byli povinni zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 51.400,- Kč za dobu od 9. prosince 2010 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši nad 7,75 % z částky 565.940,- Kč, zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).

K odvolání žalobkyně i žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným zastavil řízení o odvolání žalobkyně do odstavce II. výroku ohledně zákonných úroků z prodlení z částky 51.400,- Kč za dobu od 9. prosince 2010 do 9. listopadu 2011 (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku změnil tak, že žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 617.340,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným, zamítl (druhý výrok), v další napadené části, tj. v odstavci II. výroku ohledně zákonných úroků z prodlení z částky 51.400,- Kč od 10. listopadu 2011 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý a pátý výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Souhlasil s jeho aplikací ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ustanovení a 24 , o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů, i s jeho závěrem, že je zde dána odpovědnost nezletilého V. M. za škodu podle ustanovení obč. zák., a že má žalobkyně podle ustanovení a 9 a právo postihu vůči každému, kdo odpovídá za škodu a za koho plnila, přičemž toto právo svědčí i vůči řidiči nepojištěného vozidla tehdy, odpovídá-li řidič za škodu vzniklou při provozu tohoto vozidla. Neztotožnil se však, co se týče aplikace ustanovení obč. zák., s jeho závěrem, že žalovaní odpovídají za škodu společně a nerozdílně se svým synem. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že žalovaní prokázali, že náležitý dohled nad nezletilým V. nezanedbali.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), uplatňujíc dovolací důvod dle ustanovení

Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Dle jejího názoru odvolací soud v projednávaném případě nesprávně vyložil a aplikoval pojem předpokladů pro zproštění se odpovědnosti osob povinných náležitým dohledem a pojmu náležitého dohledu dle ustanovení § 422 obč. zák. na zjištěný skutkový stav.

Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud, aniž by provedl či doplnil dokazování, vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, zaujal zcela opačný právní názor a přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně. Konečně odvolacímu soudu vytýká, že nedostál své zákonné poučovací povinnosti dle ustanovení , že jeho rozhodnutí není předvídatelné.

K dovolání žalobkyně se vyjádřili žalovaní tak, že dovolání považují za nedůvodné.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalobkyně není přípustné podle , neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu

Dovolatelka předně nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyložil pojem „náležitý dohled“, potažmo vyložil „zanedbání náležitého dohledu“. Rozhodnutí odvolacího soudu je však v souladu s názory vyslovenými v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“¨) [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. prosince 1968, sp. zn. , publikované pod č. 4/1970 Sbírky soudních rozhodnutí, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. , a ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. ]. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal důvod se od uvedené rozhodovací praxe odchýlit.

Namítá-li dovolatelka procesní vady, jako nepřezkoumatelnost a překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu či nesplnění poučovací povinnosti dle ustanovení odvolacím soudem, nejedná se o přípustný dovolací důvod podle , podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. ledna 2014

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu