Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3070/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce A. Ž., zastoupeného Mgr. Ing. Lukášem Blahušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2011, č.j. - 188, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Žalobce se žalobou v označené věci domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena tím, že ve dnech 19. března a 24. dubna 2009 při jeho převozu z věznice Brno do věznice Jiřice, který vždy trval zhruba 3 hodiny, byly použity škrtící poutací řetězy, tedy nepovolený donucovací prostředek. Žalobce spatřoval nesprávný úřední postup v nezákonné legalizaci tohoto donucovacího prostředku a dále v použití škrtícího řetězu ke svázání a nikoli pouze k poutání při uvedených eskortách. Tento postup podle jeho názoru odpovídá definici mučení, jak vyplývá z Úmluvy proti mučení a jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Tvrdil, že po dobu několik hodin trvající eskorty se mu řetízková pouta zařízla do zápěstí, která se odkrvila a způsobila mu silnou bolest, přičemž pouta mu nebyla sundána ani po příjezdu do J. a i s nimi si musel nést své věci.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. února 2011, č.j. -168, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro přiznání požadovaného zadostiučinění podle ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (dále jen „“), a to pro nenaplnění jedné z podmínek, se kterými zákon č. 82/98 Sb. odškodnění nemajetkové újmy spojuje – tj. vzniku škody. Uvedl, že použití poutacích řetízků ve spojení s poutacím opaskem nebylo porušením pravidel daných v ustanovení , o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ani porušením práv žalobce podle Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod a že, jak bylo prokázáno pokusem, kdy soudce tato pouta sám na sobě vyzkoušel, nenarušilo tělesnou integritu žalobce.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2011, č.j. - 188, rozsudek soudu prvního stupně podle (dále jen „“) potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, doplněné podáním jeho právního zástupce. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení Domnívá se, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nesprávně posoudil přípustnost aplikace tzv. „poutacích řetízků“, a dále otázku, zda předmětným jednáním byla žalobci způsobena škoda. Je přesvědčen, že aplikace těchto prostředků vzhledem k ustanovení zákona o vězeňské službě není přípustná a že žalobci v důsledku jejich použití vznikla újma. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012, přičemž dospěl k závěru, že není přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ( ).

Jak již bylo uvedeno, pro rozhodnutí soudů obou stupňů byl podstatný závěr, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by mu bývala byla v souzeném případě vznikla škoda. K založení odpovědnosti státu za škodu podle (stejně jako dříve podle ) musí žalobce prokázat existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2012, sp.zn. ). Závěr o neprokázání vzniku škody (resp. nemajetkové újmy), tedy neunesení důkazního břemene, není závěrem právním, nýbrž skutkovým, vyplývajícím z hodnocení provedených důkazů (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod číslem C 3429, svazek CD-3/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod číslem C 7083, svazek CD-9/2009). Námitka žalobce, že soud nesprávně dospěl k závěru, že mu nevznikla škoda, tak představuje dovolací důvod uvedený v (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který přípustnost dovolání podle ustanovení založit nemůže.

Obstojí-li jeden ze závěrů odvolacího soudu, který jej vedl k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, nemůže druhý právní závěr, který vedl k témuž procesnímu výsledku, přiznávat rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud se proto námitkami žalobce stran tvrzeného nesprávného posouzení přípustnosti použití tzv. „poutacích řetízků“ nezabýval, neboť žalobce nemá v tomto případě nárok na náhradu nemajetkové újmy pro absenci prokázání jejího vzniku.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 12. února 2014

JUDr. Pavel P a v l í k

předseda senátu