Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4091/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněného Ing. V. K., proti povinné J. V., zastoupené Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Farní 4, pro 645.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 31. července 2013, č. j. -69, takto:

Dovolání

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 23. listopadu 2012, č. j. -57, kterým okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (jejž kvalifikoval jako návrh podle ) odůvodněný tvrzením, že podkladový směnečný platební rozkaz je v důsledku vadného postupu soudu (v rozporu s ustanovením ) při jeho doručování uložením na poště formálně nevykonatelný. Své usnesení odůvodnil závěrem, že rozhodnutím nalézacího soudu o odmítnutí řádného opravného prostředku proti vykonávanému soudnímu rozhodnutí pro opožděnost (odvolání povinné /žalované/ proti usnesení, jímž byly její námitky proti vykonávanému směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné tehdejším krajským obchodním soudem odmítnuty, vrchní soud rovněž pro opožděnost odmítl) je exekuční soud vázán a že tudíž otázku jeho včasnosti (v řízení o nařízení exekuce ani o jejím zastavení) znovu přezkoumávat nemůže.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost s poukazem na ustanovení odůvodňuje tím, že odvolací soud se bez přezkoumatelného zdůvodnění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; pokud by dovolací soud tomuto názoru nepřisvědčil, má dovolatelka za to, že v dané věci je třeba již dříve vyřešenou právní otázku s ohledem na změnu judikatury Ústavního soudu posoudit jinak.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení odst 1 dovolatelka spatřuje v tom, že soudy obou stupňů při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení, zda jí exekuční titul byl doručen řádně, porušily ustanovení a ve znění účinném do 31. 12. 2000 ve spojení s ustanoveními a (poštovní řád) a ustanoveními bodů 18 – 20 jeho přílohy č. 5, a že jejich usnesení tak jsou v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. (jehož argumentaci podpořil Ústavní soud rozhodnutím sp. zn. ), ve kterém byl přijat závěr, že překážkou zákonné fikce doručení (nastalou i v předmětném případě) není pouze naplnění podmínky, že se adresát zásilky v době jejího doručování v místě bydliště nezdržoval, nýbrž také podmínky, že jemu zanechaná výzva neobsahovala všechny zákonem předepsané náležitosti, či je uváděla nesprávně nebo chybně. V závěru dovolání pak povinná „vedle uvedené stěžejní argumentace“ odkázala na nález z 1. října 2012, sp. zn. (který v ustanovení slova „do tří dnů“ a „v téže lhůtě“, byť teprve uplynutím dne 30. dubna 2013, zrušil), v němž Ústavní soud vyslovil názor, že třídenní lhůta k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu odporuje ústavnímu pořádku.

Dovolací soud, jenž vzhledem k ustanovení článku II., bodů 1. a 7., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 31. července 2013, o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 1. ledna 2013, se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je (kromě toho, že se odvolací soud – ovšem při posuzování otázky jiné /viz níže/ – od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil) nepřípustné již proto, že na posouzení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud měl podle povinné odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která měla být podle jejího názoru posouzena jinak, napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud je totiž (s poukazem na své usnesení ze 17. března 2008, sp. zn. ) odůvodnil – výlučně – závěrem jiným, než proti kterému brojí dovolatelka, argumentující porušením ustanovení i ustanovení dalších, a to tím, že rozhodnutím nalézacího soudu o odmítnutí řádného opravného prostředku proti vykonávanému soudnímu rozhodnutí pro opožděnost je exekuční soud ve smyslu ustanovení ve spojení s a vázán a že tudíž otázku jeho včasnosti (v řízení o nařízení exekuce ani o jejím zastavení) znovu přezkoumávat nemůže.

V uvedeném rozhodnutí sp. zn. Nejvyšší soud také odkázal na své usnesení z 18. července 2006, sp. zn. , v němž (s poukazem na odůvodnění usnesení z 30. června 2005, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005 pod č. 166) uzavřel, že otázku včasnosti odvolání proti exekučnímu titulu lze v exekučním řízení zkoumat pouze tehdy, není-li tu v tomto směru pravomocné rozhodnutí nalézacího soudu.

Závěr odvolacího exekučního soudu, jenž napadené rozhodnutí o neexistenci důvodu k zastavení exekuce odůvodnil právě pravomocným rozhodnutím vrchního (tedy nalézacího) soudu o opožděnosti odvolání povinné (žalované) proti rozhodnutí, jímž soud prvního stupně její námitky proti vykonávanému směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné odmítl, zůstal dovoláním nenapaden.

Protože nejde o případ, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na řešení otázky, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani otázky, která by měla být posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařídil jednání ( věta první ) jako nepřípustné podle ustanovení odmítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. ledna 2014

JUDr. Vladimír M i k u š e kpředseda senátu