Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2632/2013

28 Cdo 2632/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyň a) Mgr. J. T., M., a b) E. F., W., zastoupených JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky – Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 2.407.694,- Kčs příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyň proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2013, č. j. -109, takto:

I. Dovolání seodmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Právní předchůdce žalobkyň se domáhal, aby soud svým rozsudkem nahradil rozhodnutí Ministerstva financí ČR, jimiž bylo negativně rozhodnuto o jeho žádosti o poskytnutí náhrady za majetek, který byli jeho rodiče nuceni zanechat na Zakarpatské Ukrajině v důsledku její nepřátelské okupace v roce 1939, přičemž Ministerstvo financí svá rozhodnutí odůvodnilo tím, že majetek, za nějž je náhrada požadována, nesplňuje podmínky stanovené vyhláškou Ministerstva financí ČR č. 159/1959 Ú. l., jíž však právní předchůdce žalobkyň považuje za diskriminační, a proto se domáhá zaplacení náhrady odpovídající ceně nemovitostí zanechaných na Zakarpatské Ukrajině.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. prosince 2008, č. j. -60, zamítl žalobu, jíž se právní předchůdce žalobkyň domáhal, aby byla České republice uložena povinnost zaplatit mu částku 2.407.694,- Kč s příslušenstvím s tím, že rozsudek nahradí rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 30. května 2005, č. j. 44/49829/2005, a rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 18. dubna 2005, č. j. 44/42880/2005 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že prarodiče žalobkyň zanechali na Zakarpatské Ukrajině nemovitý majetek – činžovní dům se strojnickou a zámečnickou dílnou, v níž byla provozována živnost (dědečka žalobkyň) s 15 dělníky, spolu s pozemky patřícími k budově, přičemž odškodnění za tento majetek nebylo právním předchůdcům žalobkyň nikdy poskytnuto, neboť nesplňoval podmínky stanovené Ú. l., jelikož se nejednalo o rodinný domek ani o budovu sloužící k provozu malé živnosti (viz rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 18. dubna 2005, č. j. 44/42880/2005, o rozkladu proti němu podanému rozhodl ministr financí dne 30. května 2005 pod č. j. 44/49829/2005 tak, že mu nevyhověl a napadené rozhodnutí potvrdil).

Při právním posouzení věci vyšel soud prvního stupně ze smlouvy č. 186/1946 Sb. uzavřené mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině a Protokolu k této smlouvě, k jejichž provedení byl přijat , a na základě zmocnění obsaženého v jeho přijala vláda dne 15. října 1958 usnesení č. 938, jímž určila zásady, ve kterých případech, za které druhy majetku (nároku) a v jaké výši se náhrada poskytne. Z těchto zásad následně vycházel vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 159/1959 Ú. l., který stanovil, že náhrada se (mimo jiné) poskytne za rodinný domek (písm. a/) a za budovy sloužící k provozu malé živnosti (písm. d/), pokud měly povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví. S odkazem na citované ustanovení soud dovodil, že na dům, za nějž je náhrada požadována, nelze pohlížet jako na „rodinný domek“, který měl sloužit pouze bytovým potřebám rodiny, jelikož v jeho přízemí byla kancelář i rozlehlá dílna, dále měl dvě kuchyně a čtyři pokoje a jeho zastavěná plocha činila celkem 124 m2. Rovněž živnost s 15 pracovníky nelze považovat za „malou živnost“ ve smyslu Ú. l. Soudu proto nezbylo, než žalobu zamítnout. Nadto dodal, že v tomto sporném řízení není soud oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí Ministerstva financí ČR a následné rozhodnutí ministra financí o rozkladu, neboť jde o řízení podle a násl.

K odvolání právního předchůdce žalobkyň přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 1. března 2013, č. j. -109, zrušil, řízení zastavil, věc postoupil Ministerstvu vnitra ČR (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Odvolací soud poukázal na to, že po vyhlášení napadeného rozsudku byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. , který ve skutkově obdobné věci dovodil, že nebyla náležitě zohledněna vůle státu zmírnit alespoň částečně majetkové křivdy stěžovatelů, a to bez omezení druhu zanechaného nemovitého majetku. K restitucím nelze přistupovat formálně, ale musí být vždy sledován účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy z minulosti. Za daných (skutkových) okolností bylo úkolem obecných soudů vytvořit takové procesní podmínky, aby byl žalobcem uplatněný nárok projednán a posouzen příslušným správním orgánem, případně posléze soudem, a to podle platné procedury. Obecné soudy tak nezohlednily vůli zákonodárce rozšířit rozsah náhrad na veškerý nemovitý majetek, který lépe umožňuje dosáhnout alespoň částečné kompenzace (ustanovení ) újmy stěžovatelů. Ústavnímu soudu se jako nejefektivnější způsob zajištění ochrany nároků stěžovatelů jeví postoupení věci příslušnému správnímu orgánu, jenž bude zkoumat naplnění nových podmínek pro odškodnění ve smyslu , přičemž nyní přezkoumávaná rozhodnutí nezakládají posléze překážku věci rozsouzené. Právě citované závěry odvolací soud aplikoval v projednávané věci, a proto rozhodl jak uvedeno výše, přičemž připomněl, že ve smyslu , věty druhé za středníkem, jsou zachovány právní účinky spojené s podáním žaloby.

Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalobkyně (jako právní nástupkyně původního žalobce) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázaly na ustanovení (dále jen „ “), co do důvodů mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), které spatřují v tom, že odvolací soud dovodil, že není dána pravomoc soudu a věc postoupil Ministerstvu vnitra ČR. Odvolacímu soudu vytýkají, že na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval , ačkoliv měl rozhodnout podle předpisů účinných v době rozhodování správního orgánu (tj. a Ú. l.). Mají zato, že u již vydaných rozhodnutí správního orgánu musí být zaručena jejich přezkoumatelnost, opačný postup by podle nich vedl k odepření spravedlnosti, přičemž právo na přezkum správního rozhodnutí jakož i pravomoc soudu dovozují z Neaplikování citovaného ustanovení by vedlo k porušení práva na spravedlivý proces garantovaný a násl. d. Poukazují na to, že rozhodnutí Ministerstva financí ČR, jejichž nahrazení se domáhají, byla vydána za účinnosti a Ú. l. (před nabytím účinnosti ), a proto musí být přezkoumány v souladu s právními předpisy, které platily (byly účinné) v době jejich vydání. Odvolacímu soudu rovněž vytýkají, že aplikoval nález Ústavního soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. a nesouhlasí s tím, že se jedná o skutkově obdobnou věc, neboť Ústavní soud ve zmíněné věci shledal, že použití je pro stěžovatelku výhodnější, jelikož ta splňuje podmínky pro přiznání vypořádání podle tohoto zákona. Zdůrazňují, že pro ně ovšem aplikace výhodnější není, neboť jsou vnučkami původně oprávněné osoby (původního vlastníka), a nejsou proto oprávněnými osobami podle nové právní úpravy. Jsou přesvědčené, že namísto citovaného nálezu Ústavního soudu mělo být na projednávanou věc aplikováno usnesení Ústavního soudu sp. zn. . Rozhodnutí odvolacího soudu pro strohost jeho odůvodnění spočívající jen v citaci části nálezu Ústavního soudu považují za nepřezkoumatelné. Tvrdí, že postupem soudu došlo k porušení ustanovení , i d i Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na shora uvedené navrhly, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém obsáhlém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno po 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), zastoupenými advokátkou ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval přípustností dovolání.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu dovolatelky uplatňují) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Po právní stránce je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na závěru, že na nyní projednávanou věc, v níž se žalobkyně (vnučky původně oprávněné osoby) domáhají náhrady za nemovitý majetek zanechaný jejich dědečkem na Zakarpatské Ukrajině, lze aplikovat závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. , jež odvolacímu soudu ukládají, aby (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Ministerstvu vnitra ČR, které uplatněný nárok přezkoumá podle (nových) podmínek pro odškodnění ve smyslu

Ústavní soud v citovaném nálezu především vyšel z toho, že obecné soudy musí interpretovat a aplikovat restituční zákony ve vztahu ke stěžovatelům co nejvstřícněji (viz bod 14 nálezu). Pokud byl tudíž v důsledku nové právní úpravy, účinné dnem 1. října 2009, překonán omezující limit odškodnění (stanovený navíc jen Ú. l.), a bylo tak umožněno poskytnout náhradu za veškerý zanechaný, resp. pozbytý nemovitý majetek, mají obecné soudy vůli zákonodárce, materiálně více chránící nápravu křivd z doby minulé, v projednávaných věcech zohledňovat. Ústavní soud proto dovodil, že v takovém případě obecné soudy nepochybí, pokud dospějí k závěru, že není dána jejich kompetence (ve smyslu posouzení naplnění nových podmínek pro odškodnění stěžovatelů), řízení z tohoto důvodu zastaví a postoupí věc příslušnému správnímu orgánu nadanému pravomocí nárok posoudit (srov. bod 17 nálezu). Ústavní soud přihlédl rovněž k situaci stěžovatelů, jejichž postavení i s přihlédnutím k jejich věku měl za značně citlivé, a shledal jako nejefektivnější způsob zajištění ochrany jejich nároků postoupení věci příslušnému správnímu orgánu, jenž bude zkoumat naplnění nových podmínek pro odškodnění ve smyslu , jichž se ve svůj prospěch stěžovatelé dovolávali až v řízení před soudem, a které tak při svém rozhodování nemohl zohlednit správní orgán, jenž o jejich žádosti původně rozhodoval.

Nyní projednávaná věc není tedy skutkově obdobná té, o níž rozhodoval Ústavní soud v citovaném nálezu, neboť žalobkyně (ani jejich právní předchůdce) se v průběhu řízení před soudy nedomáhaly toho, aby probíhající řízení bylo dokončeno s přihlédnutím k , resp. aby byla aplikována (zmírňující) kritéria pro poskytnutí náhrady nově obsažená v citovaném zákoně. Jinými slovy řečeno, žalobkyně se na rozdíl od stěžovatelů ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. nedomáhají toho, aby na jejich věc byla (byť třeba jen částečně) aplikována ustanovení

Nic to však nemění na tom, že k uvedeným zásadám je nutné přihlížet i v nyní projednávané věci, neboť aplikace závěrů z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. , vedoucích k postoupení věci příslušnému správnímu orgánu (Ministerstvu vnitra ČR), jenž bude zkoumat naplnění nových podmínek pro odškodnění ve smyslu , může být vůči dovolatelkám vstřícnější, nehledě na to, jak ony samy přiléhavě poukazují, že omezuje v , 3 okruh oprávněných osob – kromě osoby zanechavší nemovitosti – na jejího manžela a děti. Zároveň konstruuje prekluzi nároku formulací, že v případě úmrtí těchto osob nárok zaniká. Nepřímo tak, na rozdíl od Ú. l., vylučuje dědění nároku, přičemž naprosto stejný závěr zastává i Nejvyšší soud (srov. usnesení ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. ). Nárok (žalobkyně jsou vnučkami původně oprávněné osoby ve smyslu ), jenž právní předchůdce žalobkyň (syn původně oprávněné osoby) uplatnil u soudu, však musí s ohledem na všechna relevantní ustanovení ve vztahu k dané věci posoudit příslušný správní orgán (Ministerstvo vnitra ČR), jenž je jako jediný nadán pravomocí k rozhodování o odškodnění předmětných nároků (viz cit. zák. a návazná ustanovení). Nelze obcházet pořad práva nastolený , který sice nabyl účinnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, ale poté, co bylo o nároku záporně rozhodnuto Ministerstvem financí ČR – tedy nyní již nepříslušným orgánem – bez toho, že by kritériem pro posouzení daného nároku mohl být Je třeba vytvořit takové procesní podmínky, aby byl původním žalobcem uplatněný nárok projednáván a posuzován ať již správním orgánem, či případně posléze soudem podle platné procedury, k tomu příslušným orgánem a podle téhož právního předpisu. Postupem, který zvolil odvolací soud, není dotčeno právo žalobkyň na soudní ochranu ve smyslu i v ústavní rovině podle d. Tyto závěry jsou pak zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a proto lze postup odvolacího soudu spočívající ve zrušení rozsudku soudu prvního stupně, zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu vnitra ČR, jež bude zkoumat naplnění podmínek pro odškodnění ve smyslu , považovat za správný (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. /ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 19. března 2012, sp. zn. , odmítl/, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání, dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

K námitkám dovolatelek vztahujícím se k postupu soudu podle ustanovení je možné nad rámec výše zmíněného uvést, že v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jemu předcházejícího procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně uzavřeny.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , , části věty před středníkem, a s tím, že České republice žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. února 2014

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu