Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3505/2013

22 Cdo 3505/2013

U S N E S E N Í

S. Š.

L. Š.,

zastoupenému JUDr. Alenou Vondrákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 292/14, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2013, č. j. -496, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle věta první (dále jen „ “), ve znění po novele provedené , v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Karviné (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. března 2012, č. j. -469, ve výroku I. připustil změnu žaloby. Ve výroku II. přikázal účastníkům do podílového spoluvlastnictví (každému ideální polovinu) nemovité věci, konkrétně pozemek parc. č. 329/2, budovu, nacházející se na pozemku parc. č. 324/2, to vše v katastrálním území S. M. u K., obci K. Ve výroku III. přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníkům spoluvlastnický podíl o velikosti jedné ideální poloviny na pozemcích parc. č. 324/1, parc. č. 324/2, parc. č. 325, parc. č. 326/1, přičemž podíl každého z nich na předmětných nemovitostech tak činí jednu ideální čtvrtinu. Ve výroku IV. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci uvedené v tomto výroku rozhodnutí soudu. Ve výroku V. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného zůstatek na účtu u Československé obchodní banky, a. s. ve výši 1.525.906,75 Kč. Ve výroku VI. soud prvního stupně žalobu zamítl v části, ve které se žalobkyně domáhala vypořádání movitých věcí uvedených v tomto výroku rozhodnutí soudu. Ve výrocích VII. – IX. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 23. ledna 2013, č. j. -496, odvolání žalovaného proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III. svého rozsudku rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle

Dovolatel namítá, že jej odvolací soud nesprávně poučil o možnosti podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť formulace poučení nebyla v souladu s dikcí Podle názoru dovolatele nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena otázka vypořádání společného jmění manželů v případě věcí, které se staly součástí společného jmění manželů na základě dohody o jeho rozšíření ve smyslu za situace, kdy podmínky, za kterých byla uzavřena, nebyly dodrženy. Dovolatel uvedl, že byl původně výlučným vlastníkem nemovitostí a finančních prostředků, za které byly pořízeny. O nemovitosti, resp. spoluvlastnické podíly na nich, pak bylo společné jmění manželů rozšířeno ve smyslu . Dovolatel uvedl, že s rozšířením společného jmění manželů souhlasil jen za té podmínky, že o něj žalobkyně bude pečovat v době jeho nemoci a stáří. Tuto podmínku žalobkyně nesplnila, jak ostatně vyplynulo z provedeného dokazování. Nalézací soudy podle jeho názoru zcela ignorovaly okolnosti nabytí nemovitostí do společného jmění manželů a také chování žalobkyně vůči žalovanému, které je podle jeho názoru v hrubém rozporu s dobrými mravy. Má za to, že nalézací soudy nevypořádaly majetek, o který bylo společné jmění manželů rozšířeno jako vnos z výlučného majetku na společný majetek ve smyslu obč. zák. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání považuje za nepřípustné. Podle jejího názoru rozhodly nalézací soudy správně. Uvedla, že její chování k dovolateli nebylo v rozporu s dobrými mravy, ba naopak to byl dovolatel, kdo jí znemožnil mu poskytovat potřebnou pomoc.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání podaným samotnou žalobkyní tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k zániku společného jmění manželů a jeho vypořádání pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při vypořádání společného jmění manželů podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. ledna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení , ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatelky – dovolací soud odchýlit (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Přípustnost dovolání pro řešení otázky hmotného či procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, předpokládá vymezení konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by vyplývalo odlišné právní posouzení dané právní otázky.

Dovolatel především namítá, že předmětné nemovitosti se staly součást společného jmění manželů na základě dohody o rozšíření společného jmění manželů ze dne 4. prosince 2001, když původním vlastníkem těchto nemovitostí byl právě žalovaný. V dovolání zdůraznil, že důvodem, pro který tuto smlouvu uzavřel, byl příslib žalobkyně, že o něj bude pečovat v době jeho nemoci a stáří, což však žalobkyně nesplnila, neboť bezdůvodně opustila společnou domácnost a „zanechala nemohoucího žalovaného zcela bez pomoci“.

Dovolacímu soudu především není zřejmé, jakým způsobem se měla tato tvrzení při rozhodování soudů promítnout a v čem mělo spočívat konkrétní nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud v této souvislosti především konstatuje, že nalézací soudy neučinily skutkové závěry o tom, že by žalobkyně ponechala žalovaného bez pomoci a neposkytovala mu péči v době jeho nemoci a stáří. Usuzuje-li žalovaný, že jím tvrzené skutečnosti prokázány byly, jedná se o nepřípustnou polemiku s hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními na jeho základě přijatými.

Lze-li snad z celkového pojetí dovolání usuzovat na to, že tyto skutečnosti uvádí dovolatel ve vazbě na jeho vyjádřené přesvědčení, že „nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena otázka vypořádání zaniklého společného jmění manželů v případě věcí, které se staly součástí společného jmění manželů pouze na základě dohody o rozšíření společného jmění manželů uzavřené ve formě notářského zápisu dle § 143a odst. 1 obč. zák., když okolnosti, za kterých byla taková dohoda uzavřena, nebyly ze strany manžela, v jehož prospěch byla taková dohoda uzavřena, dodrženy“, ani tento poukaz přípustnost dovolání nezakládá. Je tomu tak především proto, že dovolatel vychází z porušení okolností, za kterých mělo dojít k uzavření dohody, žalobkyní; takový závěr však nalézací soudy neučinily.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že v rovině právního posouzení je pak postup soudů při promítnutí obsahu dohody o rozšíření společného jmění manželů v řízení o vypořádání společného jmění manželů zcela ve shodě s judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. , uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, vyložil, že postup spočívající v rozšíření společného jmění manželů o dosud výlučný majetek jednoho z manželů nezakládá při vypořádání společného jmění oprávnění domáhat se vypořádání investice z výlučného majetku do majetku společného, ale v poměrech konkrétního případu není vyloučeno, aby soud obsah dohody o rozšíření společného jmění manželů a podmínky, za kterých k rozšíření došlo, promítl v řízení o vypořádání společného jmění manželů do úvahy o zachování rovnosti podílů obou manželů nebo odklonu od tohoto principu s ohledem na to, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí majetkových hodnot náležejících do společného jmění manželů (ke shodným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. – www.nsoud.cz).

Dovolatel v dovolání nalézacím soudům bez jakékoliv bližší konkretizace vytýká, že ohledně předmětných nemovitostí: a) ignorovaly chování žalobkyně vůči žalovanému, b) ignorovaly okolnosti nabytí nemovitostí do společného jmění manželů.

Pokud jde o tvrzené chování žalobkyně vůči žalovanému, jak již uvedl dovolací soud výše, jedná se o výhradu založenou na skutkových závěrech, které nalézací soudy neučinily. Zcela nedůvodná je pak námitka, že nalézací soudy okolnosti nabytí společného majetku nepromítly do vypořádání společného jmění. Nalézací soudy naopak tyto okolnosti v řízení jasně a zřetelně zohlednily při vypořádání úvahou o splnění podmínek pro výraznou disparitu podílů (nerovnost podílů) ve prospěch žalovaného a do svých rozhodnutí ji také promítly. Dovolatel zde soudům neodůvodněně vytýká, že tyto skutečnosti týkající se nabytí nemovitostí v řízení nereflektovaly, dovolání však neobsahuje žádnou argumentaci, jakým způsobem princip zásluhovosti žalovaného na nabytí společného majetku se v řízení o vypořádání měl prosadit.

Obdobně je zcela nekonkrétní, a dovolacímu přezkumu tudíž nezpůsobilá, výhrada, že soudy „zcela ignorovaly ustanovení § 149 odst. 2 obč. zák., které stanoví, že při vypořádání zaniklého společného jmění manželů je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek“.

Jestliže tato námitka není podložena žádnou bližší konkrétní argumentací, nelze posoudit, jaké závěry přijaté (anebo naopak nepřijaté) odvolacím soudem při vypořádání společného jmění manželů mají být podrobeny dovolacímu přezkumu. V této souvislosti dovolací soud poukazuje na ustanovení , podle kterého důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Splnění tohoto předpokladu je pro dovolací přezkum nezbytné, neboť podle rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.

Zcela shodný závěr se uplatní i k dovolací námitce, podle níž „soudy ignorovaly ustanovení , které stanoví, že při vypořádání se přihlédne mj. k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a k tomu, jak se ten který z manželů zasloužil o nabytí a udržení společného jmění.“ Princip zásluhovosti ve prospěch dovolatele soudy do svých rozhodnutí promítly závěrem o disparitě podílů a ve vztahu k „péči o rodinu“ dovolatel žádným způsobem nekonkretizuje, jak se tato okolnost měla projevit v rozhodnutí odvolacího soudu a na základě jakých konkrétních okolností.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. ledna 2014

Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.

předseda senátu