Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4138/2013

22 Cdo 4138/2013

U S N E S E N Í

M. N.

1) P. Š., 2)

L. Š.

, oběma zastoupeným JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí 47, o vyklizení pozemku, odstranění věcí a zdržení se ukládání věcí, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. dubna 2013, č. j. -171, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 9 438,- Kč

do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Michala Hrušky.

O d ů v o d n ě n í :

Podle věta první (dále jen „ “), ve znění po novele provedené , v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Trutnově (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012, č. j. -139, ve výroku I. zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně vyklidit část pozemku parc. č. 1861/4, vymezenou geometrickým plánem specifikovaným v tomto výroku rozsudku jako pozemek parc. č. 1861/16, a část pozemku parc. č. 1861/5, vymezenou geometrickým plánem specifikovaným v tomto výroku rozsudku jako pozemek parc. č. 1861/17, to vše v katastrálním území K., obci V. Ve výroku II. zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně odstranit na vlastní náklady plot se zabetonovanými sloupky, dřevěnou kolnu s dřevníkem a septik s betonovou skruží z pozemků parc. č. 1861/4 a parc. č. 1861/5, v katastrálním území K., obci V. Ve výroku III. zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zdržet se ukládání jakýchkoli věcí na pozemku parc. č. 1861/4 a parc. č. 1861/5, v katastrálním území K., obci V. Ve výroku IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. dubna 2013, č. j. -171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Dovolání považuje za přípustné podle

Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posuzování dobré víry při nabytí vlastnického práva vydržením. Otázku hmotného práva vymezil tak, zda lze dovodit dobrou víru a vydržet část pozemku i za situace, kdy lze letmým nahlédnutím do katastrální mapy rozeznat běh hranic dotčených pozemků a zda lze po uživateli takovou povinnost požadovat. Dále uvedl, že otázkou hmotného práva je i to, zda pro narušení dobré víry držitele postačí upozornění ze strany vlastníka pozemku.

Dovolatel vytkl nalézacím soudům nesprávné hodnocení důkazů a také to, že neprovedly místní šetření, čímž řízení zatížily vadou, která v důsledku způsobila nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukázal na to, že ačkoliv nečinili jeho právní předchůdci žádné právní kroky, žalované upozorňovali na vadné umístění plotu. Pokud žalovaní předmětné nemovitosti užívali, pak tak činili pouze na základě výprosy. V ostatním dovolatel obsáhle zopakoval a podrobil kritice závěry, které plynou z provedeného dokazování.

Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné. Uvedli, že v pochybnostech je třeba vyjít z toho, že držba je oprávněná. Odkázali přitom na ustálenou judikaturu dovolacího soudu ohledně otázky poměru výměry nabytého a skutečně drženého pozemku a vlivu otázky postoje vlastníka držené části pozemku. Podle žalovaných již byly otázky, které dovolatel ve svém dovolání uvedl, dovolacím soudem vyřešeny. Námitky, které dovolatel uplatnil vůči hodnocení důkazů odvolacím soudem, považují žalovaní za nedůvodné.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k vydržení vlastnického práva právních předchůdců žalovaných mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. dubna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení , ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Žalobce v dovolání namítá, že se nalézací soudy při posuzování splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva právním předchůdcem žalovaných odchýlil „od běžné rozhodovací praxe dovolacího soudu“, neuvádí však žádné rozhodnutí, od kterého by měl postup odvolacího soudu představovat odklon.

Dovolatel především přehlíží, že s účinností od 1. ledna 2013 je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Z pohledu přípustnosti dovolání jsou pak bez významu ty výhrady vůči rozhodnutí odvolacího soudu, prostřednictvím kterých odvolacímu soudu vytýká nedostatky ve skutkových zjištěních, vady řízení (které podle přesvědčení dovolatele měly za následek nesprávné právní posouzení věci – neprovedení konkrétního důkazy ohledáním na místě samém), nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu v důsledku toho, že rozhodnutí „nemá oporu v provedeném dokazování“ či výhrady vůči hodnocení provedeného dokazování.

Dovolatel sice formálně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti (s jedinou výjimkou dále uvedenou) však tuto výhradu pojí s odlišným náhledem na relevantní skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci podstatná. Jinými slovo řečeno, podle přesvědčení dovolatele měly soudy učinit jiná skutková zjištění, než která učinily (zejména se tyto výtky pojí s okolnostmi a dobou výstavby oplocení a informovanosti právních předchůdců žalovaných o tom, že „plot je nesprávně umístěn“). Pokud by takto postupovaly, pak by z odlišných skutkových zjištění bylo – v rovině právního posouzení věci – zřejmé, že právní předchůdci žalovaných nemohli být objektivně v dobré víře, že jim svědčí vlastnické právo k předmětným pozemkům. Ve skutečnosti tak dovolatel neuplatňuje výhrady vůči právnímu posouzení věci, ale nepřípustně vůči skutkovým zjištěním, která byla pro právní posouzení věci podstatná.

V rovině čistě právních výhrad se tak dovolací přezkum omezil na posouzení námitky, zda je dobrá víra dána a následného nabytí vlastnického práva vydržením možné, jestliže lze „nahlédnutím do katastrální mapy rozeznat běh hranic dotčených pozemků“, resp. zda „držitel neužívá pozemek ve vlastnictví třetí osoby“.

Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Tato námitka není důvodná, neboť její relevanci posoudily nalézací soudy ve shodě s judikaturou dovolacího soudu.

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).

V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.

Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1067). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181).

Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1304).

Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 836, podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.

Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Avšak pokud se kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. září 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1399). Nicméně ve zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. června 2004, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101).

Souhrnné stanovisko k uvedené otázce vyložil dovolací soud v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. , uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 3670, tak, že nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem).

V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. , uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz, dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku (k uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil souhrnně v aktuální judikatuře např. v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. , nebo v usnesení ze dne 4. července 2013, sp. zn. , uveřejněných na internetových stránkách – www.nsoud.cz).

Odvolací soud se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabýval, posoudil všechny individuální okolnosti, které v průběhu řízení vyšly v daném směru najevo a jeho závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené.

Odvolací soud při úvaze o splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva právním předchůdcem žalovaných J. P. zohlednil, že předmětné nemovitosti užíval v tom rozsahu, ve kterém je převzal od svých právních předchůdců – blízkých příbuzných a že sporné části pozemků byly s jím nabývanými pozemky pod společným oplocením. Sporné části pozemků nedosahují ani jedné třetiny rozlohy jím nabývaných pozemků. Zohlednil též délku oprávněné nerušené držby a uzavřel, že podmínky pro vydržení vlastnického práva právním předchůdcem žalovaných J. P. byly splněny.

V usnesení ze dne 22. srpna 2012, sp. zn. (www.nsoud.cz) Nejvyšší soud vyložil, že při posouzení dobré víry je třeba brát v úvahu všechny okolnosti, za kterých byla uchopena držba. Význam jednotlivých okolností při hodnocení dobré víry nelze absolutizovat; i když některá okolnost hovoří výrazně pro určitý závěr, mohou ji okolnosti ostatní převážit. V poměrech konkrétního případu tak nemusí být na překážku závěru o dobré víře, že se nabyvatel neseznámil s výměrou nabývaného pozemku, ani okolnost, že nabyvatel nezkoumal nabývací tituly svých právních předchůdců či obsah katastrální mapy, jestliže nebyl dán žádný zvláštní důvod pro takový postup.

Závěr o tom, že není nezbytným požadavkem seznámení se s obsahem katastrální mapy, akceptoval Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 16. července 2013, sp. zn. , jímž rozhodoval o ústavní stížnosti právě proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. (nalus.usoud.cz).

Jak již uvedl Nejvyšší soud výše ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181).

Jestliže v daném případě soudy nezjistily žádné zvláštní důvody, pro které by bylo namístě seznámení se s obsahem katastrální mapy, není tato okolnost s přihlédnutím ke všem okolnostem případu na překážku dobré víře právního předchůdce žalovaných J. P.

Pokud za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že podmínky pro vydržení vlastnického práva jsou splněny, nelze jeho závěry v žádném směru považovat za zjevně nepřiměřené.

Dovolatel dále napadl i výrok o náhradě nákladů řízení, neboť „vyčíslení a výše přiznaných nákladů řízení nemá oporu v zákoně a je v rozporu s ústavními principy platnými ke dni podání dovolání (nejen, že soud vycházel z vyhlášky , ale i zcela vadně subsumoval daný případy a výpočet pod její ustanovení)“. Protože však tato část dovolání neobsahuje žádnou další věcnou argumentaci, není zřejmé, jaké konkrétní závěry odvolacího soudu a z jakých důvodů by měly být předmětem přezkumu dovolacím soudem.

Pro úplnost tak dovolací soud v této souvislosti toliko dodává, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) jako neústavní, nicméně účinnost tohoto nálezu je vázána na období až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 15. ledna 2014

Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D. předseda senátu