Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 987/2011

29 Cdo 987/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně OKTOPUS spol. s r. o., se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Bělehradská 858/23, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25 03 25 85, zastoupené Mgr. Miroslavou Laňkovou, advokátkou, se sídlem v Litoměřicích – Městě, 5. května 154/1, PSČ 412 01, proti žalovaným 1)Mgr. Milanu Edelmannovi, advokátu, se sídlem v Chrustenicích 208, PSČ 267 12, jako správci konkursní podstaty úpadce Bytového družstva Salve 10 „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 61 46 22 41 a 2) JUDr. L. K., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2010, č. j. -435, takto:

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 16. září 2009, č. j. -371, rozhodl Městský soud v Praze o žalobě žalobkyně (OKTOPUS spol. s r. o.) směřující vůči žalovaným (1/ správci konkursní podstaty úpadce Bytového družstva Salve 10 „v likvidaci“ a 2/ JUDr. L. K., jako popírající konkursní věřitelce) tak, že určil, že pohledávka žalobkyně ve výši 3.511.025,10 Kč je pohledávkou „existující co do nároku i výše“ (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku). Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 26. dubna 2006, č. j. -118 (jímž původně žalobě o určení pravosti sporné pohledávky vyhověl), odvolací soud usnesením ze dne 17. ledna 2007, č. j. -207, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K odvolání druhé žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále též jen „ “), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v a 3 , tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

, o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen , o konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“ ( . a ), s přihlédnutím k se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i , ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná po 1. lednu 2001 – dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud dovolání druhé žalované odmítl podle a jako nepřípustné.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku o nákladech řízení, a proti druhému a třetímu výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího, jelikož není objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolací argumentace je z podstatné části skutkovou polemikou se závěry napadeného rozhodnutí. Skutkový dovolací důvod dle však dovolatelka u dovolání, jež může být přípustné jen podle , nemá k dispozici (srov. v tomto ohledu přímo znění ) a jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání založit nelze.

Ke kritice hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

V poměrech projednávané věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani námitky, jimiž dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení , když vytýkané vady řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně a neprovedení dovolatelkou navrhovaných důkazů) podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují.

Řízení jimi ostatně ani netrpí. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, na jakých skutkových a právních závěrech své rozhodnutí založil, odvolací soud tak neměl žádný důvod k (dovolatelkou navrhovanému) postupu podle ustanovení Soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí rovněž vypořádaly s důvody, pro které nebyly provedeny další dovolatelkou navrhované důkazy (k tomu srov. zejména str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). K právu soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, pak v obecné rovině srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Z obsahu spisu je navíc zřejmé, že důkazy označené v podaném dovolání jako opomenuté, dovolatelka navrhovala provést k prokázání skutečností, jež nebyly (nemohly být) – z hlediska právního posouzení věci soudy obou stupňů (viz níže) – pro rozhodnutí dané věci významné.

Dovolatelkou uplatněné zmatečnostní vady řízení podle ustanovení , g) a odst. 3 způsobilým dovolacím důvodem nejsou (k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a jejich prostřednictvím proto ani nelze usuzovat na přípustnost dovolání ve smyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu dovolatelkou zpochybněných právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.

V řešení otázky, zda je likvidátor oprávněn jménem společnosti uznat závazek společnosti s účinky vyplývajícími z ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jinak řečeno, zda takové jednání nevybočuje z mezí působnosti likvidátora, vymezených ustanovením obch. zák., je napadené rozhodnutí ve shodě s ustálenou judikaturou (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 97/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. ). Oproti tomu závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. října 2008, sp. zn. (uveřejněném pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k otázce (ne)slučitelnosti souběhu jednatelských oprávnění statutárního orgánu a zákonného zmocněnce podle obch. zák., na které poukazuje dovolatelka, zjevně na posuzovanou věc nedopadají (k oprávnění likvidátora právnické osoby v likvidaci podle obch. zák. se označené rozhodnutí nijak nevyslovuje).

Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady, podle kterých dovolatelka při přezkumném jednání konaném dne 12. ledna 2005 popřela nejen pravost, nýbrž i výši žalobkyní přihlášené pohledávky. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. května 2001, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, podle něhož popření pohledávky přihlášené do konkursu je procesním úkonem, pro nějž (při absenci výslovné úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání) přiměřeně platí ustanovení a co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení Popírá-li konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty výši pohledávky nebo její pořadí, musí uvést, jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka, popř. jaké pořadí má pohledávka v konkursu mít; jinak popření pohledávky nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Popřít pravost, výši nebo pořadí pohledávky lze i eventuálním procesním úkonem. Popření pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši nebo pořadí. Pro závěr o tom, zda byla popřena nejen pravost, nýbrž i výše, případně pořadí pohledávky, je určující obsah popření (jeho důvodu) v podobě zachycené v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást tohoto protokolu. S těmito závěry je přitom právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že druhá žalovaná popřela při přezkumném jednání jen pravost pohledávky žalobkyně) v souladu, když z popěrného úkonu druhé žalované (jak byl zachycen konkursním soudem v protokolu o přezkumném jednání konaném dne 12. ledna 2005) nelze – při absenci údaje o odlišné výši přihlášené pohledávky – dovodit, že by druhá žalovaná popřela kromě pravosti sporné pohledávky též její výši. Ostatně, tvrdí-li dovolatelka v dovolání, že pohledávku popřela „co do celé její výše“, pak tím správnost závěru, že šlo o popření (jen) pravosti pohledávky, sama potvrzuje.

Závěr, podle něhož předložení kopií listin, z nichž jednotlivé (v konkursu uplatněné) pohledávky vyplývají, nepatří k obsahovým náležitostem přihlášky, pak bez dalšího plyne již z ustanovení § 20 odst. 2 ZKV (srov. v této souvislosti též výklad k povaze přihlášky věřitelovy pohledávky podaný Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2001, pod číslem 93).

Konečně námitka, podle níž soudy nižších stupňů prováděly (nesprávně) dokazování jen fotokopiemi listin (smluv o půjčce ze dne 9. března 1999 a 4. října 1999), nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným již s ohledem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 3. března 1998, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64 (k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154 nebo v rozsudku ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. ), podle kterých z neplyne, že by soud mohl provádět dokazování pouze originály listin. V posuzovaném případě navíc nelze přehlédnout, že obě dovolatelkou zmiňované y byly soudu předloženy nikoli v prosté, nýbrž v ověřené kopii (k tomu srov. a , o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ a ).

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2013

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu