Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3024/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. D., bytem v K., zastoupeného JUDr. Vlastislavem Jarošem, advokátem se sídlem v Chodově, Lesní 994, proti žalované obci Stříbrná se sídlem ve Stříbrné 670, IČO: 002 59 616, zastoupené Mgr. Tomášem Kubínem, advokátem se sídlem v Lokti, T. G. Masaryka 107/49, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. dubna 2013, č. j. -66, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinnen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Tomáše Kubína.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. dubna 2013, č. j. -66, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 25.652,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání s odkazem na zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu, uplatňuje přípustnost dovolání podle (dále jen „“) a má za to, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a že řízení je postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce nesplnil podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu , neboť neformuloval dovolací důvod tak, jak má na mysli Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. dubna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Podle v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatel v dané věci nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu až 238a a neuvedl ani způsobilý dovolací důvod.Skutečnost, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam již není podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 předpokladem přípustnosti dovolání ( až 238a ).

Dovolatel sice vymezil, v čem podle jeho názoru spatřuje otázku zásadního právního význam, nicméně z formulace jím označené právní otázky a z obsahu dovolání je zřejmý pouhý nesouhlas se způsobem, jakým nalézací soudy posoudily otázku vydržení vlastnického práva žalobcem a jeho právními předchůdci.Dovolatel netvrdí, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo že se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo že je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel se ani nevymezuje vůči existujícímu rozhodnutí dovolacího soudu a nežádá, aby dovolací soud již jednou řešenou (dovolacím soudem) právní otázku posoudil opětovně a jinak. Veškeré jeho námitky směřují pouze proti řešení popsané právní otázky soudem odvolacím a soudem prvního stupně.

Dovolací soud doplňuje, že k posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor např. již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. , uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. ).

V projednávané věci lze uzavřít, že odvolací soud závěr o nedostatku objektivně dané dobré víry řádně vysvětlil a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, jestliže vyšel z toho, že právním předchůdcům žalobce muselo být na první pohled zřejmé, že společně s domem a stavebním pozemkem parc. č. 403, původně o výměře 126 m2, nyní 157 m2, k němuž jim bylo zřízeno právo osobního užívání, nenabyli i další pozemek, jehož výměra byla 115 m2. Rovněž žalobci muselo být při běžné opatrnosti již v roce 2000, při uzavírání kupní smlouvy s právními předchůdci, patrno, že kupovaný pozemek nemůže mít téměř dvojnásobnou výměru než ten, který je uveden v kupní smlouvě. Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. ze dne 9. března 2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 631 uvedl, že “pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě”. Tyto závěry lze obdobně vztáhnout i na posouzení dobré víry žalobce a jeho právních předchůdců, kteří nabývali vlastnictví ke stavebnímu pozemku o výměře 157 m2 (původně 126 m2), a museli mít proto důvodné pochybnosti, o tom, že by jim mohl patřit i další samostatný pozemek s téměř srovnatelnou rozlohou.

Jestliže nalézací soudy dospěly k závěru, že žalobce ani jeho právní předchůdci nemohli být v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, neboť již poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku v nich o tom musel vyvolat důvodné pochybnosti, a že ve prospěch dobré víry žalobce nemůže svědčit ani to, že pozemky tvoří funkční celek, neboť sporný pozemek žalobce připlotil ke koupenému domu s pozemkem až v roce 2000 po uzavření kupní smlouvy, nelze jejich závěry považovat za zjevně nepřiměřené a jejich základ respektuje uvedenou judikaturu dovolacího soudu.

Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a nelze proto ani uzavřít, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena ( ).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. listopadu 2013

Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D. předseda senátu