Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1672/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. H., P., zastoupené Mgr. Františkem Meszárosem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 2, proti žalovanému Ing. J. K., P., zastoupenému Mgr. Janem Halamou, advokátem se sídlem v Praze 10, Říčanská 5, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2012, č. j. -159, takto:I.Dovolání se odmítá.II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízeníStručné odůvodnění ( ):

Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7. - dále opět jen „“).

Dovolání není přípustné.

V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Žalovaný opírá své vlastnické právo o pravomocný rozsudek, nahrazující prohlášení vůle, a tvrdí, že tímto rozhodnutím byla smlouva o převodu nemovitosti (bytové jednotky) uzavřena; dovolatelka naopak tvrdí, že k uzavření smlouvy byla ještě po právní moci rozhodnutí nutná akceptace smluvní nabídky, nahrazené rozhodnutím soudu, druhou stranou smlouvy (osobou žalovanou v tomto řízení). Tomuto názoru nelze přisvědčit. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. , se uvádí: „Ustálená soudní praxe i odborná komentářová literatura jsou zajedno v tom, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení a účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného; rozsudek nahrazující prohlášení vůle smluvní strany uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena (tímto okamžikem jsou naplněny předpoklady vedoucí ke vzniku smlouvy ve smyslu § 44 odst. 1 obč. zák.). Protože prohlášení vůle (jakožto složky právního úkonu, který směřuje ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, jež právní předpisy s takovým projevem spojují) je takovým rozsudkem bez dalšího nahrazeno, není zapotřebí jeho výkon, neboť cíl, který žalobce v řízení sledoval, byl v okamžiku, kdy rozsudek nabyl právní moci, naplněn. Domáhat se "splnění" povinnosti prohlásit vůli výkonem takového rozsudku (včetně výkonu způsoby předpokládanými ustanoveními a ) je pojmově vyloučeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 66/2005, dále jeho rozhodnutí ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. , ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. , a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. , dále Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1111 s.)“.

Pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení a účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného a rozsudek ukládající povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2007, sp. zn. ). Stejně tak i v rozsudku ze dne 9. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněném pod C 944, Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Nejvyšší soud uvedl, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení ( ), že účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného a že rozsudek ukládající povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena. Není tedy třeba, aby žalobce, domáhající se nahrazení vůle protistrany, smluvní projev nahrazený rozhodnutím po právní moci rozsudku podle ještě akceptoval; žalobce „projev vůle (ofertu) učinil již v rámci žaloby, a k uzavření smlouvy tak došlo právní mocí rozsudku… další projev vůle žalobce by byl proto bez právního významu“ (David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M. Lavický, P. a kol.: . Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, díl I., s. 749). Rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. , na které dovolání poukazuje, bylo vydáno v jiné právní situaci a je již – jak vyplývá z ustálené soudní praxe i z odborné literatury – v tomto ohledu nepoužitelné.

K existenci naléhavého právního zájmu na určení se uvádí: Dovolatelka opírá své právo o skutečnost, že protistrana návrh nahrazený rozhodnutím soudu neakceptovala, jak je uvedeno shora; za této situace neměla žaloba naději na úspěch, bez ohledu na to, zda tu byl naléhavý právní zájem na určení či nikoliv. I eventuelní nesprávné řešení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu tak nemělo vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a věty první a , neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. listopadu 2013

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu