Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
AA48FDECE53CA2ACC1257C200031886F.html
HTML · 13.38 KB
No categories available
33 Cdo 3128/2012
33 Cdo 3128/2012
U S N E S E N Í
RNDr. Z. S.,
proti žalované
L. T.,
zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 481/12, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 13 C 197/2009 , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2012, č. j. 8 Co 225/2012 -222, takto:
I. Dovolání
se odmítá.
II. Žádný z účastníků
nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. května 2012, č. j. 8 Co 225/2012 -222, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 21. prosince 2011, č. j. 13 C 197/2009 -188, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků a státu; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (odvolací soud tak rozhodl poté, co usnesením ze dne 12. srpna 2011, č. j. 8 Co 362/2011 -165, zrušil předchozí - rovněž žalobě vyhovující - rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. května 2011, č. j. 13 C 197/2009 -146).
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř. “ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. , neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Přestože žalovaná avizovala uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. , jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, jehož užití je v poměrech přípustnosti dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. vyloučeno. Žalovaná sice zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že na právní vztahy účastníků z odpovědnosti za vady koupené věci je třeba aplikovat občanský zákoník , avšak těžiště její dovolací argumentace tvoří výhrady, jimiž vytýká, že odvolací soud nesprávně, resp. neúplně zjistil skutkový stav věci, na němž zpochybňované právní posouzení věci založil. Kromě toho, že pochybuje o správnosti způsobu hodnocení účastnické výpovědi žalobce, namítá, že odvolací soud pochybil při výkladu kupní smlouvy ze dne 15. 1. 2009 (zejména jejího bodu VI.), jestliže z ní zjistil, že účastníci v ní neprojevili vůli podřídit odpovědnost za případné vady obchodnímu zákoníku. Judikatura dovolacího soudu je přitom ustálena v závěru, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“), co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. co bylo obsahem smluvních ujednání účastníků vyjádřených ve smlouvě - k čemu směřovala jejich vůle), dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod č. 46). O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Činil-li tudíž odvolací soud závěr, že účastníci v kupní smlouvě neprojevili jednoznačnou vůli, že se jejich závazkový vztah z případné odpovědnosti za vady bude řídit obchodním zákoníkem, dospíval ke skutkovému zjištění. Teprve dovozoval-li v návaznosti na toto zjištění, že žalobcovo uplatněné právo z odpovědnosti za vady je třeba poměřovat § 597 odst. 1 a § 599 obč. zák. formuloval závěry právní. Pokud je tedy v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud - stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že závazkový vztah účastníků z odpovědnosti za vady je podřízen režimu obchodního zákoníku ve smyslu jeho § 262 odst. 1 věty první.
Vzhledem k řečenému se již dovolací soud nezabýval dalšími k dovolacímu přezkumu nastolenými otázkami.
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. za situace, kdy žalobci v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2013
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu