Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3864/2011

29 Cdo 3864/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně TIBBIA PTY/Ltd., se sídlem v Pathfinder Drive, Caloundra QLD 4551, Austrálie, zastoupené JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2b, PSČ 182 00, proti žalovanému JUDr. Romanu Poláškovi, advokátu, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, jako správci konkursní podstaty úpadkyně OLIMEX, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 43962530, o zaplacení a určení pohledávky 3,720.151,90 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2011, č. j. -304, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 20. dubna 2010, č. j. -255, Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 3,720.151,90 Kč je pohledávkou za konkursní podstatou úpadkyně (výrok I.), a stanovil, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.).

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že „o zbylém nároku žalobce a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto soudem prvního stupně v konečném rozsudku“.

Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost se opírá o ustanovení , (dále jen „ “), uplatňujíc dovolací důvod dle a navrhujíc, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle ustanovení a odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení (o situaci předvídanou v ustanovení nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal.

Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.

Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacímu důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelkou uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. ). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je – podle posledně označeného ustanovení – nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).

Závěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), podle něhož dodatek kupní smlouvy č. 1 uzavřený dne 18. července 2002 (dále jen „dodatek“) nemůže být samostatným právním úkonem (není kupní smlouvou), ale pouze mění některá ujednání (již účinné) kupní smlouvy, uzavřené ještě před prohlášením konkursu, dovolatelka nijak nenapadá, přestože obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby v projednávané věci.

Již z tohoto důvodu není v projednávané věci dovolání přípustné ani pro posouzení otázek dovolatelkou otevíraných.

Nejvyšší soud dodává, že závěr odvolacího soudu, podle něhož obsah dodatku nesvědčí o vůli smluvních stran odložit účinnost celé smlouvy, je v souladu s výkladovými pravidly určenými ustanoveními , , a , obchodního zákoníku, jakož i zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.

Zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je rovněž závěr, podle něhož předmětná kupní smlouva není smlouvou uzavřenou při provozu podniku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 20/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

A konečně závěr, podle něhož pohledávkami za podstatou ve smyslu , o konkursu a vyrovnání (dále jen „ “), mohou být pouze pohledávky vzniklé po prohlášení konkursu na základě smluv uzavřených se správcem konkursní podstaty (kteréžto podmínky v projednávané věci splněny nebyly), se jednoznačně podává z ustanovení . Výčet pohledávek za podstatou v je přitom výčtem taxativním (shodně srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 111/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Důvod připustit dovolání podle proto Nejvyšší soud neměl a podle jiného ustanovení dovolání přípustné není.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z , bodu 1. a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ); srov. v podrobnostech pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 31. října 2013

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu