Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2295/2013

32

Cdo 2295/2013

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Stavební spořitelny České spořitelny, a.s.,

se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 60 19 76 09, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1-Starém Městě, Týn 1049/3 a adresou pro doručování Brno, Hilleho 1843/6, proti žalované

R. G.

, o zaplacení částky 287.731,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února 2013, č. j. -66, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února 2013, č. j. -66, v prvním výroku pod písm. b), ve druhém a třetím výroku a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 10. září 2012, č. j. -47, ve druhém a třetím výroku,

se zrušují

a v tomto rozsahu

se

věc

vrací

soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 6. srpna 2011 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dluhu ve výši 287.731,79 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření uzavřené 27. června 2007 s manželem žalované M. G. jako dlužníkem a se žalovanou jako spoludlužnicí ke smlouvě o stavebním spoření č. 51-1000830471/8060.

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 10. září 2012, č. j. -47, zastavil řízení o zaplacení částky 15.125,10 Kč (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 305.662,95 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. co do částky 4.251,38 Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil [první výrok písm. a)], ve zbývající části výroku II. jej potvrdil [první výrok písm. b)], stejně jako ve výroku III. o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně uzavřela 27. června 2007 s M. G. (manželem žalované) jako dlužníkem a účastníkem stavebního spoření a se žalovanou jako spoludlužnicí smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření (dále jen „smlouva o úvěru“) ke smlouvě o stavebním spoření č. 51-1000830471/8060, v níž se zavázala poskytnout dlužníkům překlenovací úvěr ve výši 292.000,- Kč a následně po splnění podmínek pro získání úvěru ze stavebního spoření úvěr ze stavebního spoření maximálně ve výši rozdílu mezi sjednanou cílovou částkou a zůstatkem účtu stavebního spoření účastníka stavebního spoření ke dni poskytnutí tohoto úvěru. Dlužníci se zavázali úvěr splácet spolu se smluvenými úroky ve výši 6,35 %, následně s úrokem ve výši 4,75 % z úvěru ze stavebního spoření, a zaplatit poplatky v měsíčních splátkách dohodnutých ve smlouvě o úvěru. Součástí smlouvy byly obchodní podmínky. Podle úvěrových podmínek žalobkyně účtuje za poskytnutí, správu či vymáhání úvěru úhrady dle sazebníku a podle čl. XI má právo odstoupit od smlouvy o úvěru nebo požadovat okamžité splacení celého zůstatku úvěru s příslušenstvím před lhůtou splatnosti, je-li klient v prodlení se splacením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce i přesto, že byl na prodlení písemně upozorněn. M. G. požádal o výplatu částky na účty jím uvedené čtyřmi příkazy.

Odvolací soud uvedl, že je mu známo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 19. prosince 2012 uveřejněný pod číslem 33/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 33/2013“), v němž dovolací soud dospěl k závěru, že smlouva o překlenovacím úvěru uzavřená s osobou, která není účastníkem stavebního spoření jako s dalším dlužníkem, není neplatná pro rozpor se zákonem podle ustanovení (dále též jen „obč. zák.“), avšak tento právní názor není v rozhodování dovolacího soudu jediný, neboť v rozhodnutí sp. zn. , dovolací soud v obdobné věci dovodil, že žalovaný, který nebyl účastníkem stavebního spoření, se nemohl stát příjemcem překlenovacího úvěru ze stavebního spoření také věcně, poněvadž nebyl subjektem stavebního spoření a úvěr mu nebyl poskytnut. Poukázal i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. , v němž Ústavní soud ohledně stejné právní otázky uzavřel, že proti závěru obecných soudů, podle něhož lze smlouvu o úvěru a meziúvěru ze stavebního spoření uzavřít pouze s účastníkem stavebního spoření nemá žádných ústavněprávních námitek, neboť jde o závěr řádně a ústavně konformně odůvodněný a současně se nepříčí racionálnímu výkladu relevantních zákonných ustanovení ani principům spravedlnosti.

Odvolací soud dále uvedl, že stále zastává názor, vycházeje z výkladu ustanovení , o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření (dále jen „“), že poskytnutí úvěru ze stavebního spoření jiné osobě, než účastníku stavebního spoření, je vyloučeno a takovou smlouvu lze posoudit jako právní úkon absolutně neplatný podle ustanovení obč. zák. minimálně pro obcházení zákona. Platnost smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru je třeba posoudit nejen podle ustanovení a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ale i podle zákona o stavebním spoření. Ustanovení tohoto zákona je třeba vyložit tak, že podmínkou pro uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru je skutečnost, že byla mezi věřitelem a dlužníkem uzavřena smlouva o stavebním spoření. Smlouva o stavebním spoření a s ní související smlouva o překlenovacím úvěru jsou smlouvami, které jednoznačně určují, že jako dlužník ji může uzavřít pouze účastník stavebního spoření a práva a povinnosti dlužníka z těchto smluv nemůže nabýt jiná osoba, nemá-li postavení účastníka stavebního spoření. Podotkl, že závazek dlužníka splatit úvěr, aniž má vůči věřiteli jakákoliv práva, je třeba s ohledem na ustanovení obch. zák. posoudit i podle ustanovení a 56 obč. zák. a v té souvislosti posoudit, zda nerovnováha v právech a povinnostech smluvních stran neznamená její neplatnost. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že smlouva o poskytnutí překlenovacího úvěru se žalovanou jako s další dlužnicí je neplatná podle ustanovení obč. zák. pro rozpor se zákonem o stavebním spoření, je jeho závěr správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení (dále též jen „“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně v rozporu se závěry vyjádřenými v R 33/2013. Dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod podle ustanovení

Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o neplatnosti smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru ve vztahu k žalované jako další dlužnici opírající se o výklad ustanovení § 5 zákona o stavebním spoření, podpořený závěrem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. . S podrobnou a obsáhlou argumentací dovolatelka namítá, že odvolací soud nerespektoval názor dovolacího soudu obsažený v R 33/2013, že nesprávně interpretoval ustanovení § 5 zákona o stavebním spoření, neboť z tohoto ustanovení je patrná vazba účastníka stavebního spoření na individualizaci stavebního spoření ve vztahu k poskytnutí jedinečného překlenovacího úvěru nebo úvěru ze stavebního spoření a vzniku souvisejících práv v podobě práva na čerpání těchto úvěrů nebo zmocnění ostatních osob k čerpání úvěru (právo ke zřízení podpisových vzorů), nikoli však na povinnost splácení úvěru ze stavebního spoření, ke kterému se nemusí ve smlouvě o úvěru zavázat výlučně účastník stavebního spoření, ale solidárně i další osoby. Zdůrazňuje, že z citovaného rozhodnutí Ústavního soudu závěr dovozovaný odvolacím soudem nevyplývá. Ústavní soud pouze konstatoval, že rozhodovací činností odvolacího soudu nedošlo k porušení základních práv a svobod v rovině ústavněprávní a z tohoto důvodu není kompetentní přezkoumávat správnost aplikace podústavního práva.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud v dovoláním napadeném rozsahu změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobě vyhověl.

Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Dovolání je přípustné podle ustanovení a je i důvodné.

Podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Z ustanovení § 1 písm. b) zákona o stavebním spoření vyplývá, že stavební spoření je účelové spoření spočívající v poskytování úvěrů účastníkům stavebního spoření.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o stavebním spoření účastníkem stavebního spoření (dále jen „účastník“) může být fyzická nebo právnická osoba.

Podle ustanovení zákona o stavebním spoření osoba, která uzavře se stavební spořitelnou písemnou smlouvu podle o stavebním spoření (dále jen „“), se stává účastníkem. Účastník se ve smlouvě zejména zaváže ukládat u stavební spořitelny vklady ve smluvené výši (odstavec 1 věta první a druhá). Účastník má právo na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření na financování bytových potřeb (dále jen „úvěr ze stavebního spoření“) po splnění podmínek tohoto zákona a podmínek stanovených stavební spořitelnou ve všeobecných obchodních podmínkách, zejména po splnění předpokladů zajištění jeho návratnosti (odstavec 2). Úvěr ze stavebního spoření může být stavební spořitelnou poskytnut a účastníkem použit pouze na financování bytových potřeb. Financováním bytových potřeb účastníka se rozumí i financování bytových potřeb osob blízkých. Za osobu blízkou se pro účely tohoto zákona považuje příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel (odstavec 3).

V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o stavebním spoření v době uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru a jde rovněž o stávající znění tohoto zákona.

Podle ustanovení § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Otázkou platnosti smlouvy o překlenovacím úvěru se Nejvyšší soud zabýval v již zmíněném R 33/2013. V něm dospěl k závěru, že o úvěru uzavřená též s osobou, která nemá právo na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření ve smyslu ustanovení zákona o stavebním spoření, jako s dalším dlužníkem, nezakládá důvod neplatnosti smlouvy ve vztahu k dalšímu dlužníkovi. Z citovaného ustanovení vyplývá pouze to, že účastník stavebního spoření má právo na uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru a na poskytnutí úvěru za podmínek stanovených zákonem o stavebním spoření a obchodních podmínek stavební spořitelny. Uvedené ustanovení však neobsahuje příkaz stavební spořitelně uzavřít smlouvu pouze s účastníkem stavebního spoření ani zákaz uzavřít ji s další osobou, jež není účastníkem stavebního spoření. Uzavřela-li stavební spořitelna proto smlouvu o překlenovacím úvěru s osobou, která je účastníkem stavebního spoření, uzavřela ji s tím, kdo má na uzavření smlouvy podle zákona o stavebním spoření právo. Jestliže ji uzavřela současně s další osobou jako dalším dlužníkem, nejde o právní úkon v rozporu se zákonem, má-li náležitosti platného právního úkonu podle ustanovení obch. zák.

o překlenovacím úvěru uzavřená s dlužníkem, který je účastníkem stavebního spoření a dalším dlužníkem, který jím není, není ani v rozporu s ustanovením zákona o stavebním spoření, protože jedním z dlužníků je účastník stavebního spoření. Správnosti výkladu, podle něhož smluvní stranou v postavení dlužníka, vedle účastníka stavebního spoření, může být i osoba, která účastníkem stavebního spoření není, nasvědčuje i ustanovení zákona o stavebním spoření, podle něhož úvěr ze stavebního spoření může být spořitelnou poskytnut a účastníkem použit pouze na financování bytových potřeb, přičemž financováním bytových potřeb účastníka - podle znění zákona o stavebním

spoření - se rozumí i financování bytových potřeb osob blízkých účastníku stavebního spoření. V takové situaci odpovídá účelu (funkci) stavebního spoření, aby ten, jehož bytová potřeba je rovněž řešena, byl dalším dlužníkem ze smlouvy o překlenovacím úvěru.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení byl uplatněn opodstatněně.

Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. , in www.nsoud.cz, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stavební spořitelny a které odvolací soud uvádí na podporu svého závěru, není přiléhavý, neboť z něho závěr dovozovaný odvolacím soudem nevyplývá. Příjemcem překlenovacího úvěru je vždy osoba, která uzavřela smlouvu o stavebním spoření. Je-li ve smlouvě o úvěru dohodnuto, že stavební spořitelna převede peněžní prostředky na účet dlužníka (účastníka stavebního spoření) nebo je vyplatí podle dispozic dlužníka, byl tak mezi stavební spořitelnou a dlužníky určen způsob plnění závazku stavební spořitelny poskytnout peněžní prostředky. Takové ujednání je běžné v situaci, kdy je o úvěru uzavřena se dvěma dlužníky. To ale neznamená, že o úvěru je vůči dalšímu dlužníkovi neplatná pro rozpor se zákonem o stavebním spoření, nebyl-li příjemcem úvěru.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2013, sp. zn. , který odvolací soud rovněž uvádí na podporu správnosti svého názoru o neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené s dalším dlužníkem, byla odmítnuta ústavní stížnost stavební spořitelny v obdobné věci, v níž odvolací soud zaujal shodný názor o neplatnosti smlouvy uzavřené s dalším dlužníkem. Ve věci, v níž rozhodl Ústavní soud o ústavní stížnosti, nebylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, a Ústavní soud se v tomto svém stručném odůvodnění rozhodnutí výkladem jednotlivých ustanovení zákona o stavebním spoření nezabýval, pouze uvedl, že proti závěru obecných soudů nemá žádných ústavněprávních námitek.

Zmiňuje-li odvolací soud, že závazek dalšího dlužníka je třeba posoudit i podle ustanovení na ochranu spotřebitele, pak tímto posouzením se nezabýval a není tu žádný závěr, který by mohl dovolací soud přezkoumat. Ostatně k tomuto posouzení chybí i skutková zjištění, jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení zrušil ( ); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve druhém a třetím výroku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( část první věty za středníkem ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. září 2013

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu