Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 469/2013

26

Cdo 469/2013

ROZSUDEK

J. R.,

zastoupené JUDr. Karlem Zíkou, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Benešova 610, proti žalované

městské části Praha 9

, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 324/14, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012, č. j. -36, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012, č. j. -36,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 8. 2012, č. j. -36, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (soud prvního stupně) ze dne 17. 2. 2012, č. j. -22, jímž zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne 14. 4. 2011 z nájmu bytu č. 19, o velikosti 1 + 0, který se nachází v 6. nadzemním patře domu v B., ulice P. (dále jen „byt“ nebo „předmětný byt“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaná dne 30. 4. 1997 uzavřela s žalobkyní smlouvu o nájmu předmětného bytu, že jí dne 3. 5. 2011 doručila výpověď z nájmu (dále jen „Výpověď“), kterou odůvodnila , d) , , v tehdy platném znění (dále jako „obč. zák.“), neboť je vlastnicí rodinného domu v D., okres K. H., který užívá, a bez vážného důvodu neužívá předmětný byt. Dále zjistil, že v domě v D. žil otec žalobkyně, která se o něj po dobu jednoho roku (do listopadu 2011, kdy zemřel) starala, v této době s ním v domě i žila, neboť byl zcela odkázán na její péči. Uzavřel, že je-li žalobkyně nájemkyní předmětného bytu i vlastnicí domu v D., který svou velikostí a vybavením vyhovuje její bytové potřebě, má dva právní tituly zakládající právo na bydlení trvalé povahy. Pro právní posouzení věci nepovažoval za významnou skutečnost, že si otec při převodu vlastnictví domu v D. na žalobkyni v roce 1975 vymínil, že bude jeho výlučným uživatelem. Pro závěr, že po žalobkyni lze spravedlivě požadovat, aby užívala jen jeden byt, považoval za významné zjištění, že dům v D. vyhovuje její bytové potřebě, že je v důchodu, žije sama a její zdravotní stav nevyžaduje každodenní dojíždění za lékaři do P. Dospěl k závěru, že Výpověď je platná, neboť má všechny zákonem stanovené náležitosti, a byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle obč. zák., proto se již důvodností dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle obč. zák. nezabýval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „“), a odůvodnila ho Vytýkala odvolacímu soudu, že při zkoumání, zda po ní lze spravedlivě požadovat, aby užívala jen předmětný byt, nepřihlédl k tomu, že dům v D. užívali její rodiče, kteří tuto nemovitost postavili a financovali, že si při převodu domu do jejího vlastnictví vymínili, že ho budou až do své smrti užívat sami, že svůj osobní závazek, který byl v souladu se zákony tohoto státu, vůči nim splnila a že její otec zemřel až po doručení Výpovědi. Namítala, že po celou dobu 35 let užívala předmětný byt řádně, a nemělo by jí být přičítáno k tíži, že se chovala v souladu s všeobecně uznávanými mravními hodnotami. Za právně významnou považovala i otázku uplatnění výpovědního důvodu podle 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. v období končící regulace nájemného. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky zastoupení advokátem ( a 4 ), se zabýval jeho přípustností.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c) Protože ustanovení přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. , uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do této doby zůstává i nadále aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle (nesprávné právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - a - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - se nepřihlíží.

Otázku, zda byl naplněn výpovědní důvod podle obč. zák., posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, napadené rozhodnutí má proto zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle

Dovolatelka zpochybnila (podle obsahu dovolání) zejména závěr odvolacího soudu, že výpovědní důvod podle § 711 odst. odst. 2 písm. c) obč. zák. je dán, neboť lze po ní „spravedlivě požadovat“, aby užívala pouze jeden ze dvou bytů (nemovitostí), které má.

Odvolací soud správně zdůraznil, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. vždy k okamžiku doručení výpovědi (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 1999, pod číslem 68 a ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. ). Správný je i jeho závěr (jenž ani nebyl v dovolacím řízení zpochybněn), že dovolatelce v době doručení Výpovědi svědčilo právo nájmu k předmětnému bytu a zároveň byla i vlastnicí domu v D. a byl tak splněn jeden ze základních předpokladů naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. - existence dvou bytů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 20/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dalším předpokladem naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. je však kromě toho, že nájemce má dva byty, také to, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden z nich.

Tvrzení dovolatelky, že dům v D. nemohla do smrti otce užívat, neboť mu svědčilo právo užívání, je významné právě pro posouzení, zda lze po ní spravedlivě žádat, aby užívala jen tento dům, a nikoliv pro závěr, zda jí svědčilo právo ke dvěma bytům (jak se mylně domníval odvolací soud). Podle ustálené soudní praxe (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2006, sp. zn. , ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. , ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. ) nelze po nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt, nemá-li objektivní možnost druhý byt (dům) užívat a uspokojit tak v něm svou bytovou potřebu. Z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že právo bydlení svědčí jiné osobě, vyplývá-li z nájemní smlouvy, z věcného břemene, rozhodnutí soudu nebo ze spoluvlastnického podílu. Není však ani vyloučeno, aby výjimečně vyplývalo i z jiné právní skutečnosti. Při posouzení, zda jde o takový případ, musí soud pečlivě zvážit poměry pronajímatele i nájemce v dané věci.

Bylo-li podmínkou převodu domu v D., že dovolatelka nechá převádějící rodiče v domě „dožít“ a nebude s domem nijak nakládat a tento stav pokojně trval několik desítek let (tedy v podstatě po celou dobu, kdy byla nájemkyní předmětného bytu), měl se odvolací soud zabývat tím, zda nejde o případ, kdy po ní nelze spravedlivě požadovat, aby užívala jen jeden byt. Pokud tak neučinil, je jeho právní posouzení věci neúplné, a proto i nesprávné.

Dovolací soud proto napadené rozhodnutí zrušil ( část věty za středníkem ) a podle věty první vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. října 2013

JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á

předsedkyně senátu