Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3481/2011

26

Cdo 3481/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) P. V., b) M. V., obou bytem v P., zastoupených Mgr. Markem Czivišem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 13, proti žalované Fedrosa s. r. o., se sídlem v Praze 4, Vojtova 1968/30, identifikační číslo osoby 27121381, zastoupené JUDr. Lenkou Smolíkovou, LL. M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Rubešova 8, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2011, č. j. -176, takto:Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2011, č. j. -176, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 8. 2010, č. j. -127, ve znění usnesení ze dne 30. 8. 2010, č. j. -134, určil, že výpověď z nájmu bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím nacházející se v domě v P., (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), ze dne 11. 11. 2008, je neplatná a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Zjistil, že právní předchůdkyně žalované J. P. (jako pronajímatelka a vlastnice domu) dala dne 11. 11. 2008 žalobcům (nájemcům bytu) výpověď z nájmu předmětného bytu (dále jen „Výpověď“), kterou odůvodnila tím, že mají více bytů ( , ve znění do 31. 10. 2011, dále též jen „obč. zák.“), neboť jsou spoluvlastníky bytové jednotky v domě na adrese P., S., zapsané na listu vlastnictví pro k. ú. N. M. (dále též jen „byt v S.“), a dalších nemovitostí tam specifikovaných, a dále tím, že byt bez vážných důvodů užívají jen občas, neboť dlouhodobě bydlí v P. u R. ( obč. zák.). Zjistil, že žalobci byli vlastníky domu s byty v S. ulici (na základě restituce), že byty, vyjma bytu, posléze prodali asi za 3,5 mil. Kč, že již v té době byli několik let nájemci bytu v S. manželé K., že byt měli v nájmu i ke dni dání Výpovědi, že platili tzv. regulované nájemné, o jehož výši vedli s žalobci spor, že tento byt žalobci po doručení Výpovědi převedli na svého syna M. V. a že manželé K. následně v prosinci 2009 nájem ukončili a z bytu v S. se odstěhovali. Dospěl k závěru, že byt v S. byl obsazen nájemci, a proto v něm žalobci nemohli uspokojit svou bytovou potřebu, a že nelze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby se uvolnění bytu domáhali žalobou na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle obč. zák. Dále dospěl k závěru, že bytovou potřebu nemohli žalobci uspokojit ani v dalších nemovitostech, na něž poukazovala pronajímatelka ve Výpovědi a nebyl naplněn ani uplatněný výpovědní důvod podle obč. zák. Pro závěr o naplněnosti výpovědních důvodů považoval za nevýznamné majetkové poměry žalobců.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 2. 2011, č. j. -176, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval za správná, posoudil je však jinak po právní stránce. Dospěl k závěru, že žalobci měli reálnou možnost uspokojovat svou bytovou potřebu v bytě v S., museli si být vědomi, že byť jsou vlastníci bytu, užívají nájemní byt jiného vlastníka, a situaci měli řešit dáním výpovědi manželům K. z důvodu § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. (neboť byt potřebovali pro sebe) a přivolením soudu k této výpovědi, měli i dostatečné finanční prostředky k zajištění bytové náhrady pro vypovídané nájemce. Přihlédl i k tomu, že žalobci svou bytovou situaci dlouhodobě nijak neřešili, že po doručení Výpovědi převedli byt v S. na syna, že po odstěhování manželů K. byl tento byt ponechán prázdný, a žalobci nadále užívali byt žalované. Uzavřel, že závěr o existenci dalšího bytu žalobců, tak odpovídá i spravedlivému uspořádání vztahů pronajímatele, vlastníka domu a nájemců. S ohledem na svůj závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. pro existenci bytu v S., se již odvolací soud nezabýval existencí dalších nemovitostí označených ve Výpovědi a tím, zda v nich mohli žalobci uspokojit svou bytovou potřebu, ani naplněností dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. d) obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, aniž by se zabývali jeho přípustností, namítali, že rozsudek odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, vychází z nesprávného hodnocení důkazů a písemné odůvodnění neodpovídá jeho ústnímu odůvodnění u odvolacího jednání. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že měli objektivní možnost uspokojit svou bytovou potřebu v bytě v S., tento byl po celou dobu užíván manžely K., kteří platili regulované nájemné, marně se pokoušeli dosáhnout přivolení soudu k výpovědi z nájmu tohoto bytu, nedisponovali ani náhradním bytem, který by v případě, že by v řízení uspěli, museli manželům K. zajistit. Vytýkali odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, zda byl byt v S. jako byt zkolaudován a zda byl způsobilý k užívání, ani tím, že Výpověď nebyla doručena jejich synovi, jenž předmětný byt rovněž užíval. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil mu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek považuje za správný, vyvracela námitky žalobců a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení ( a 4 ), a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Podle obsahu dovolání ( ) dovolatelé posléze uvedenou vadu řízení namítli (námitkou, že při odůvodnění rozhodnutí po vyhlášení rozsudku u odvolacího jednání, odvolací soud uvedl, že výpovědní důvod neužívání bytu podle obč. zák. nebyl dán, zatímco v písemném odůvodnění uvedl, že případné naplnění tohoto výpovědního důvodu není významné). O průběhu odvolacího jednání, u něhož byl vyhlášen napadený rozsudek, byl sepsán protokol, záznam jednání nebyl pořízen (, 2 ). V protokole obsah ústního odůvodnění napadeného rozsudku sice zachycen není, protože však vadou ve smyslu není jakákoliv vada řízení, ale jen taková vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a odvolací soud své rozhodnutí na (ne)naplněnosti výpovědního důvodu podle obč. zák. nezaložil, nemohlo by ani jeho případné odlišné odůvodnění rozhodnutí v této části mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolací důvod podle tedy nebyl užit opodstatněně; jiné vady řízení podřaditelné pod tento dovolací důvod z obsahu spisu nevyplynuly.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle zpochybnili dovolatelé správnost závěru odvolacího soudu, že je naplněn výpovědní důvod podle obč. zák., neboť mají kromě předmětného bytu i další byt, a to byt v Salmovské.

Soud posuzuje existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. vždy k okamžiku doručení výpovědi nájemcům bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 1999, pod číslem 68 a ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. ).

Dovolatelům v době doručení Výpovědi svědčilo právo nájmu k předmětnému bytu a zároveň byli i vlastníky bytu v S., byt v S. tak lze považovat za další byt dovolatelů. Jeden ze základních předpokladů naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák., existence dvou bytů, tedy byl splněn (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 20/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dalším předpokladem naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. je však kromě toho, že nájemce má dva byty, také to, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden z nich.

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že byt v S. získali dovolatelé v restituci a že již v té době (a tento stav se do doby doručení Výpovědi nezměnil) v něm bydleli na základě nájemní smlouvy manželé K., kteří platili regulované nájemné. Byt v S. byl tedy obsazen nájemníky, dovolatelé proto neměli objektivní možnost v něm bydlet a nelze tak po nich spravedlivě požadovat, aby užívali pouze tento byt (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2006, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 04. 2011, sp. zn. ). Mohli-li dovolatelé uspokojit svou bytovou potřebu v bytě v S. jen v případě, že by soud přivolil k výpovědi, kterou by dali nájemcům tohoto bytu podle § 711a odst. 1 písm. a) obč. zák., pak tímto bytem volně nedisponovali, ani neměli možnost v něm realizovat své bydlení bez obtíží a nelze jim klást k tíži, že manželům K. (z tohoto důvodu) výpověď nedali. Pro závěr, zda lze po dovolatelích spravedlivě požadovat, aby užívali k uspokojení své bytové potřeby jen byt v S., není významné jejich nakládání s tímto bytem po doručení Výpovědi.

Protože vzhledem k uvedenému není rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud ho zrušil ( část věty za středníkem ) a podle věty první vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V dalším řízení se odvolací soud bude zabývat naplněností uplatněného výpovědního důvodu i s ohledem na další tvrzené nemovitosti dovolatelů a naplněností dalšího uplatněného výpovědního důvodu (§ 711 odst. 2 písm. d/ obč. zák.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. března 2013 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu