Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 710/2012

26

Cdo 710/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobce JUDr. L. M., bytem v P., zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 6, Vodňanského 538/4,proti žalovaným 1. hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, 2. A. M., bytem v P., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce a 2. žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2011, č. j. -61, takto: I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 4. 2011, č. j. -45 (po té, co jeho předchozí rozsudek ze dne 22. 4. 2010, č. j. -12, kterým žalobě vyhověl, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 11. 10. 2010, č. j. -36, a věc mu vrátil k dalšímu řízení), určil, že výpověď z nájmu bytu o velikosti 2+1 v pátém patře domu v P., kterou dala 1. žalovaná žalobci a 2. žalované dopisem ze dne 30. 11. 2009 (dále jen „předmětný byt“, „Výpověď“), je neplatná a rozhodl o nákladech řízení.

Zjistil, že dne 23. 3. 1998 uzavřela 1. žalovaná (pronajímatelka) s žalobcem a 2. žalovanou, jeho manželkou, smlouvu o nájmu předmětného bytu, že žalobce a 2. žalovaná jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci bytové jednotky v budově v k. ú. S. (dále též jen „bytová jednotka v P.), že žalobce má v této bytové jednotce sídlo své advokátní kanceláře a pro tyto účely ji také koupil, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako spoluvlastník jedné poloviny domu v k. ú. H. (dále jen dům v H.), vlastníkem druhé poloviny domu jsou jeho rodiče. Dále zjistil, že 1. žalovaná dala žalobci a 2. žalované Výpověď, kterou odůvodnila , , ve znění do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“), neboť mají kromě předmětného bytu bytovou jednotku v P. a dům v H. Na základě těchto zjištění pak dospěl k závěru, že provozuje-li žalobce v bytové jednotce v P. svou advokátní kancelář, nelze po něm spravedlivě požadovat, aby ji s 2. žalovanou užíval k bydlení a nelze ani po něm požadovat, aby se nastěhoval do domu v H., v němž bydlí jeho rodiče (spoluvlastníci domu), kteří si nepřejí, aby se k nim žalobce s 2. žalovanou nastěhovali. Uzavřel, že na žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt, a proto není dán výpovědní důvod podle obč. zák.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 10. 2011, č. j. -61, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, správně se zabýval naplněností uplatněného výpovědního důvodu, neboť Výpověď má všechny zákonem stanovené náležitosti, žaloba byla podána včas a řízení se účastní všichni věcně legitimovaní účastníci a za správný považoval i jeho závěr, že žalobce má dva byty. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt. Z pohledu spravedlivého uspořádání vztahu pronajímatele a nájemce není významné subjektivní rozhodnutí žalobce, že bude užívat bytovou jednotku v P. jako sídlo advokátní kanceláře, tedy k podnikání. Žalobce s 2. žalovanou, kteří jsou společnými nájemci bytu obce s regulovaným nájemným, mají objektivní možnost ji užívat - v souladu s jejím kolaudačním určením - k bydlení, tato bytová jednotka je s ohledem svůj stav a polohu objektivně vhodná uspokojit jejich bytové potřeby. Dále uzavřel, že na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že 1. žalovaná dala žalobci a 2. žalované Výpověď v období končící regulace nájemného. Pro nadbytečnost se již nezabýval užíváním domu v H.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a 2. žalovaná dovolání, namítali, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkali odvolacímu soudu, že nesprávně vymezil „spravedlnost požadavku“. Uvedli, že žalobce si bytovou jednotku v P. nepořídil k bydlení, ale proto, aby měl kde pracovat a odvolací soud za to „trestá“ žalovanou 2), „nutí“ ji, aby se přestěhovala do bytové jednotky a snášela provoz kanceláře. Mají za to, že závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. (… po nájemcích nelze spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden byt, jestliže si rodinný dům pořídili pro rekreační účely a pro tyto účely ho dlouhodobě užívají) by se daly aplikovat na projednávanou věc tak, že po nájemcích, kteří jsou manželé, nelze spravedlivě požadovat, aby užívali k bydlení pouze jeden byt, jestliže si jiný /další/ byt pořídili pro pracovní účely a pro tyto účely ho užívají. Dále uváděli důvody, pro které po nich nelze ani spravedlivě požadovat, aby užívali dům v H. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a „potvrdil rozsudek soudu prvního stupně“.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (dále též jen „”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( , za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existenci uvedených vad dovolatelé nenamítli a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.

Dovolatelé zpochybnili správnost právního závěru odvolacího soudu, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák.

Předpokladem naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. je nejen to, že nájemce má dva byty, ale také to, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden z nich.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že dovolatelé mají – ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. - dva byty, neboť jsou společnými nájemci předmětného bytu a kromě toho jsou i vlastníky bytové jednotky v P. Správnost tohoto závěru, nebyla zpochybněna ani v dovolacím řízení. Dovolatelé však nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že po nich lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden z těchto bytů, který je dalším předpokladem naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák.

Protože zákon blíže nestanoví důvody, které lze považovat za „spravedlivé“, jedná se o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Pořídí-li si nájemce další byt pro pracovní účely a pro tyto účely ho i užívá, může jít o situaci, kdy na něm nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Soud však musí vždy zvážit zjištěné okolnosti v konkrétní věci, přihlédnout nejen k oprávněným zájmům nájemce, ale i pronajímatele. V projednávané věci pak odvolací soud pečlivě posoudil všechny okolností významné pro posouzení, zda lze po žalobci (spolu s 2. žalovanou) spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudky ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. , ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. ) přihlédl k tomu, že předmětný byt je bytem obce, že v něm žalobce platí regulované nájemné, k velikosti obou bytů, i ke skutečnosti, že bytová jednotka v P. je zkolaudována jako byt. Jeho závěr, že s ohledem na poměry účastníků lze po žalobci (s 2. žalovanou) spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt, je tak správný.

Námitkami dovolatelů, týkajících se (ne)možnosti užívání domu v H., se dovolací soud nezabýval, neboť na těchto závěrech napadený rozsudek nespočívá.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn věty první, , a a tím, že podle obsahu spisu procesně úspěšné 1. žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 16. října 2013JUDr. Pavlína Brzobohatápředsedkyně senátu