Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3503/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. M., bytem v B. u Č. B., zastoupeného JUDr. Josefem Frydrychem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, L. B. Schneidera 2, proti žalovaným 1) J. H., bytem v Č. B. – N., 2) A. H., bytem v Č. B. – N., oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Piaristická 22/8, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2011, č. j. -193, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. ledna 2011, č. j. -174, zamítl žalobu, aby „bylo zřízeno právo věcného břemene chůze a jízdy žalobci po pozemku č. 341/2 v katastrálním území a obci H., který je veden u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Č. B., zapsaného na LV č. 574, jenž je ve vlastnictví žalovaných tak, jak je toto právo vymezeno geometrickým plánem ze dne 24. 9. 2008, číslo plánu 522-79-28 ve prospěch žalobce jako vlastníka parcely p. č. 342/2, p. č. 339/2, p. č. 340/2, p. č. 338 a stavby na st. p. č. 338 v katastrálním území a obci H., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Č. B., na LV č. 374“ (výrok I. rozsudku). Současně soud prvního stupně zamítl žalobu, aby „bylo žalovaným jako povinným z tohoto věcného břemene nařízeno a uloženo odstranit překážky na předmětu věcného břemene s právem volného přístupu chůzí a provozem k nemovitostem ve vlastnictví žalobce jako oprávněného“ (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku).

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. června 2011, č. j. -193, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu – výslovně všem jeho výrokům - podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle Uplatňuje v něm dovolací důvod postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ o. s. ř], nesprávného právního posouzení věci [ ] a skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování [ ].

Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. června 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání žalobce, jsou účastníkům známy a tvoří součást procesního spisu, dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. V této souvislosti nebyl vázán poučení odvolacího soudu, ze kterého se podává přípustnost dovolání proti jeho rozsudku bez dalšího, neboť přípustnost dovolání je oprávněn posoudit výhradně dovolací soud.

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolání žalobce není přípustné.

Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v ustanovení , uvedené zákonné ustanovení však v dané věci přípustnost dovolání nezakládá.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. , uveřejněném pod č. 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz, formuloval závěr podle kterého nenapadá-li dovolatel správnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím rozhodnutí, jímž bylo prvé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, přičemž tento právní názor vedl soud prvního stupně k tomu, aby v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím zrušeném rozhodnutí, může být o přípustnosti dovolání proti tentokrát potvrzujícímu rozhodnutí odvolacíhosoudu ve věci samé uvažováno jen z hlediska Jinak řečeno, nenapadá-li tedy dovolatel v rámci uplatněného důvodu dovolání podle nesprávnost právního názoru odvolacího soudu, který vedl soud prvního soudu k tomu, aby v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím odvolacím soudem zrušeném rozhodnutí, může být o přípustnosti dovolání v daném případě uvažováno jen z hlediska

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. října 2009, č. j. -67, žalobě vyhověl a věcné břemeno chůze a jízdy ve prospěch žalobce po pozemku parc. č. 341/2 v katastrálním území a obci H., zřídil.

Odvolací soud usnesením ze dne 7. září 2010, č. j. -144, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí zavázal soud prvního stupně závazným právním názorem potud, že zřízení věcného břemene cesty po pozemku parc. č. 341/2 je neúměrným zásahem do vlastnického práva žalovaných, neboť je vedeno přes pozemek parc. č. 341/2 – zahradu, který je přilehlý k obytné části domu na pozemku parc. č. 337 a navazuje na další pozemky ve vlastnictví žalovaných. Ani samotní žalovaní tento přístup ke své nemovitosti, přestože by byl možný, nepoužívají. Sami realizují přístup z veřejné komunikace přes pozemek parc. č. 340/1 terénem způsobilým k chůzi i jízdě bez jakýchkoliv překážek či terénních nerovností a zajišťujícím přístup i ke stavbě žalobce na pozemku st. parc. č. 338, kdy se tedy jedná o přístup z veřejné komunikace.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle dovolatel tento pro věc určující závěr dovoláním nenapadá, důsledkem čehož je závěr, že dovolání v dané věci přípustné podle není, a přípustnost dovolání je tak nutno posuzovat podle

Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. , zrušil ustanovení až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Protože dovolání opírající se o je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle

Rozsáhlá dovolací argumentace dovolatele naplňující dovolací důvody podle , odst. 3 tak je pro posouzení přípustnosti dovolání bez významu.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. , uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu (zjevně v přesvědčení, že je dovolání přípustné podle ), která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.

Jestliže odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že věcné břemeno nezbytné cesty nelze zřídit přes pozemek, ve vztahu ke kterému se žalobce takového zřízení domáhá, tj. pozemek parc. č. 341/2, neboť se jedná o neúměrné omezení vlastnického práva žalovaných, a dovolatel – jak vysvětlil dovolací soud výše – prostřednictvím dovolacího důvodu podle tento závěr odvolacího soudu nenapadá, potvrzující zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu bez dalšího obstojí.

Odvolací soud dále považoval za správné závěry soudu prvního stupně i potud, jestliže tento uzavřel, že nezbytnou cestu nelze zřídit pro přístup k pozemku ani ji nelze zřídit jako osobní věcné břemeno.

Tyto závěry pak dovolatel dovoláním prostřednictvím jím označeného důvodu podle napadá. Úvaze odvolacího soudu vytýká, že v dané věci nešlo o návrh na zřízení „osobního věcného břemene“ s tím, že v případě pochybností nalézacích soudů ho tyto měly poučit o formulaci žalobního petitu, k čemuž nedošlo (v této části pak jde o uplatnění dovolacího důvodu podle ). Názor o tom, že nelze zřídit věcné břemeno nezbytné cesty ve prospěch vlastníka pozemků měly soudy promítnout do svých rozhodnutí částečným zamítnutím žaloby ve vztahu k pozemkům a nikoliv ve vztahu k té části žaloby, kde se žalobce domáhal zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka stavby č. p. 77 na pozemku st. parc. č. 338.

Dovolací soud však nebyl nucen správnost těchto názorů posuzovat, neboť ani případná odůvodněná dovolací argumentace dovolatele nemůže mít vliv na celkový výsledek dovolacího řízení.

Dovolací soud totiž vychází z ustálené judikatury potud, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. ).

Jestliže obstojí závěr odvolacího soudu (dovolatelem po právní stránce dovolání nenapadený), že věcné břemeno nelze zřídit přes pozemek parc. č. 341/2, nemůže mít na výsledek dovolacího řízení vliv ani případný přezkum dalších důvodů vedoucích podle závěrů odvolacího soudu k zamítnutí žaloby, a to ani tehdy, pokud by v této části nebylo možné považovat závěry odvolacího soudu za správné.

Dovolatel výslovně napadl i tu část potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně „o odstranění překážky“. Dovolání v této části však dovolatel žádným způsobem neodůvodnil; dovolacímu soudu je nicméně zřejmé, že vyhovění takovému výroku z povahy věci předpokládá zřízení věcného břemene a dovolatel spojil napadení výroku „o odstranění překážky“ s dovoláním, podaným a odůvodněným, proti potvrzujícímu zamítavému výroku o zamítnutí žaloby na zřízení věcného břemene.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalovaný výslovně dovoláním napadl i výrok o rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.

Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení však není podle ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 42003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle věty první a odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a když žalovaným v průběhu dovolacího řízení náklady, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 16. září 2013 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu