Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2209/2013

U S N E S E N Í

E. S.

Hlavnímu městu Praha

, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2013, č. j. -57, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle (dále jen „ “), ve znění po novele provedené , v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. května 2012, č. j. -35, ve výroku I. určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 289/1 v katastrálním území Z., obci Praha, zapsaném na LV (dále jen ,,předmětný pozemek“). Ve výroku II. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. ledna 2013, č. j. -57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ). Důvod přípustnosti dovolání zakládá na tom, že by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel brojí zejména proti právnímu posouzení dobré víry žalobkyně odvolacím soudem. Ačkoliv odvolací soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. , nezohlednil při posouzení dobré víry žalobkyně tu skutečnost, že žalobkyně se žalovaným v roce 1997 uzavřeli nájemní smlouvu. Žalobkyně tak musela vědět, že jí předmětný pozemek nepatří, a nemohlo tak dojít k vydržení vlastnického práva k němu. Pokud by žalobkyně měla za to, že je vlastnicí předmětného pozemku, již v řízení před soudem prvního stupně by tvrdila, že je tato smlouva neplatná. Dovolatel také vytkl odvolacímu soudu, že se podrobněji nezabýval otázkou dobré víry žalobkyně ve vztahu k nabývacímu titulu, kterým bylo rozhodnutí státního notářství o dědictví. Z tohoto rozhodnutí a ze znaleckého posudku, který byl proveden v dědickém řízení, muselo být žalobkyni zřejmé, že zděděný pozemek má jiný tvar než pozemek, který žalobkyně skutečně užívá. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. ledna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „ “).

Podle v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V daném případě dovolání neobsahuje uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Podle dovolatele by právní otázka vyřešená odvolacím soudem měla být posouzena jinak; takové vymezení však bez dalšího nenaplňuje důvody přípustnosti dovolání podle , neboť toto ustanovení pojí přípustnost dovolání mimo jiné s případem, kdy právní otázka vyřešená dovolacím soudem má být (opětovně dovolacím soudem) posouzena jinak.

Z obsahu dovolání je zřejmý nesouhlas dovolatele se způsobem, jakým nalézací soudy posoudily otázku vydržení vlastnického práva žalobkyní. Pro úplnost dovolací soud dodává, že ani v rovině hmotněprávního posouzení věci nelze úvahám nalézacích soudů nic vytknout.

Dovolatel v dovolání naznačuje nesouhlas s „právním posouzení otázky dobré víry žalobkyně“. Ani tento poukaz nezakládá zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu, neboť dovolatel v této souvislosti neformuluje žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud řešit (nadto v režimu zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí) a která by snad měla být odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (dovolatel ostatně neuvádí ani žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl dovolací soud odchýlit).

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. , uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. ).

Nalézací soudy vyšly při formulací závěrů o dobré víře žalobkyně z toho, že žalobkyně se držby předmětného pozemku chopila v souvislosti s výsledky dědického řízení po její matce v roce 1971. Předmětný pozemek vždy byl připlocen k pozemkům a domu v katastrálním území Z. a žalobkyně i její právní předchůdkyně (matka) tento pozemek vždy užívaly v domnění, že nabývací titul k domu a pozemkům tvořícím zahradu se vztahuje i na něj, tj. na předzahrádku před domem.

Nalézací soudy uzavřely, že žalobkyně děděním po své matce ke dni 18. února 1971 získala do vlastnictví dům č. p. 171 s pozemkem parc. č. 287 a pozemkem parc. č. 288. Byť se děděním nestala vlastnicí pozemku parc. č. 289, tento pozemek spolu se zděděnými nemovitostmi převzala po smrti své matky do držby a předpokládala, že se stala vlastnicí i předmětného pozemku. Tento její omyl lze považovat za pochopitelný, neboť rodina žalobkyně předmětný pozemek užívala vždy jako součást zahrady domu č. p. 171 v rámci existujícího oplocení, a to v podobě tzv. předzahrádky. Faktická úprava předzahrádky a umístění plotu u silnice nijak nenasvědčovala tomu, že by žalobkyně nenabyla děděním vlastnické právo i k předzahrádce domu a rozhodnutí o nabytí dědictví u ní nemohlo vzbudit objektivní pochybnosti o tom, že její matka nevlastnila celý oplocený prostor kolem rodinného domu č. p. 171. Žalobkyně pak užívala pozemek parc. č. 289 ke stejnému účelu a ve stejném rozsahu jako její matka „jistě do konce roku 1991“. Od úmrtí své matky měla pozemek ve své držbě a byla přitom v dobré víře, že jí patří. Do doby oprávněné držby si mohla započítat svou držbu pozemku od 18. února 1971 do konce roku 1991, tj. necelých 21 let. Pokud se žalobkyně k 1. lednu 1992 stala vlastnicí pozemku parc. č. 289, je následně i vlastnictví předmětného pozemku parc. č. 289/1, který vznikl v pozdější době rozdělením pozemku parc. č. 289.

Takové závěry nalézacích soudů nelze považovat za zjevně nepřiměřené a jejich základ respektuje judikaturu dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. října 2011, sp. zn. , uveřejněném pod č. 90/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, že titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci. Tyto závěry soudy ve svých rozhodnutích respektovaly a promítly je do poměrů souzené věci.

Dovolatel namítá, že odvolací soud nezohlednil při posuzování dobré víry žalobkyně nájemní smlouvu ze dne 10. dubna 1997. Touto námitkou odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k jím tvrzené skutečnosti, a obsahově tak uplatnil tvrzenou vadu řízení. Ve smyslu však lze k případným vadám řízení přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) se neopomněly touto tvrzenou skutečností zabývat; naopak podrobně ve svých rozhodnutích vyložily, proč ani tato okolnost nebrání závěru o oprávněnosti držby žalobkyně, která měla za následek nabytí vlastnického práva. Dovolací soud na tyto závěry v podrobnostech v plném rozsahu odkazuje, neboť úvahy odvolacího soudu ani v této části nelze považovat za zjevně nepřiměřené.

Poslední dovolací námitkou vystihuje dovolatel nepřípustnou polemiku se skutkovým zjištěním, že žalobkyně byla seznámena s obsahem znaleckého posudku v rámci dědického řízení po matce žalobkyně, z něhož by jí byla známa informace, že namísto pozemku čtyřúhelníkového tvaru užívá pozemek, který má šestihranný tvar. Zpochybnění skutkových závěrů však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit ( ), neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud zjištění o tom, že žalobkyně by byla v rámci dědického řízení seznámena s obsahem znaleckého posudku, neučinil, naopak vyšel z toho, že z dědického spisu nevyplývá, že by byla žalobkyně seznámena s obsahem znaleckého posudku, resp. že by jí bylo umožněno do tohoto posudku nahlédnout a seznámit se s jeho obsahem a znalecký posudek nebyl žalobkyni ani doručován.

O existenci (dovoláním otevřené) dovolacím soudem neřešené právní otázky ani otázky, jež by měla být řešena jinak, tak v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro posouzení vydržení vlastnického práva k věci uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 16. srpna 2013Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.předseda senátu