Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1130/2013

30 Cdo 1130/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně Ochranná organizace autorská – Sdružení autorů děl výtvarného umění,architektury a obrazové složky audiovizuálních děl o. s., se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Žitná 1575/49, IČO 60166916, zastoupené JUDr. Martinem Piškulou, advokátem se sídlem v Praze 5, Neumannova č. 1476/5, proti žalované obchodní společnosti HOTEL AMBASSADOR ZLATÁ HUSA spol. s r.o., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 5–7, IČ0 45794898, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o zaplacení 55.899,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2012, č.j. – 107, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění( ):

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2011, č.j. –74, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 55.899,- Kč se 7 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 2.1.2010 do zaplacení, výrokem II. zastavil řízení v rozsahu požadovaného úroku z prodlení z částky 55.899,- Kč od 19.5.2008 do 1.1.2010 a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaná v období od 13. listopadu 2006 do 18. května 2008, ve své provozovně – Hotel Ambassador – Zlatá Husa Praha, aniž se žalobkyní uzavřela licenční smlouvu, zpřístupňovala televizní vysílání hostům v hotelových pokojích. Na základě tohoto zjištění pak dospěl k závěru, že žalovaná tak získala na úkor osob zastupovaných žalobkyní, coby kolektivní správkyní ve smyslu ,o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen “ ”), bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu . K námitce žalované, že v období od 23. února 2005 do 18. května 2008 se podle tato činnost nepovažovala za zpřístupňování díla, soud (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. října 2008, sp.zn. ) uvedl, že v tomto období bylo třeba užít Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1986, kterou je Česká republika vázána, a která tak má ve střetu s vyšší právní sílu. Výši bezdůvodného obohacení pak určil podle ustanovení .

K odvolání žalované proti výroku I. a souvisejícímu výroku III. o náhradě nákladů řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2012, č.j. – 107, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením posuzované věci.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 18.1.2013 a právní moci nabyl téhož dne.

Proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v naplnění ustanovení (dále jen „ “) ve spojení s , protože se domnívá, že napadené rozhodnutí má zásadní význam po stránce právní. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení , tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčena, že v rozhodném období bylo třeba použít ustanovení v tehdy platném znění, nikoli Bernskou úmluvu, protože použití této úmluvy by znamenalo porušení principu právní jistoty. Podotýká rovněž, že uvedená úmluva není koncipována jako self-executing mezinárodní smlouva.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.

Dovolání žalované není přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona.

Dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci soudem prvního stupně i soudem odvolacím, týkajícím se přednostní aplikace Bernské úmluvy. Dovolací soud k tomu konstatuje, že soudy obou stupňů vzaly správně v úvahu jeho rozsudek ze dne 22. října 2008, sp. zn. , kde se ke střetu ustanovení z roku 2000 s mezinárodními a (tehdy) komunitárními předpisy vyjádřil tak, že přináší-li ustanovení z roku 2000 (ve znění novely provedené ), resp. z roku 1965, odchylnou úpravu (od výše označených předpisů, pozn. Nejvyššího soudu), pak podle ústavního , y, ve znění pozdějších předpisů, by bylo nezbytné bezpodmínečně použít bis odst. 1 (písm. ii) a odst. 2 Bernské úmluvy, která má ve střetu s českým vyšší právní sílu (kolizní přednost). Tento svůj závěr pak zopakoval např. v rozsudku ze dne 14. června 2012, sp.zn. (obě citovaná rozhodnutí jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Protože odvolací soud z tohoto názoru, od něhož dovolací soud nemá důvod se odchylovat, vycházel, pak je jeho závěr o přednostním použití ustanovení Bernské úmluvy před ustanoveními souhlasný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Dané rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemůže být z hlediska ustanovení považováno za rozhodnutí zásadního právního významu, proti němuž by bylo přípustné dovolání podle ustanovení Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věty první ve spojení s a , když dovolatelka neměla se svým dovoláním úspěch, avšak žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. června 2013

JUDr. Pavel P a v l í k předseda senátu