Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2153/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) V. Š., a b)J. Š., zastoupených JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem v Praze, Vodičkova 736/17, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 70994234, a 2) České dráhy, a. s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, PSČ 110 15, identifikační číslo osoby 70994226, o zaplacení částky 465.288,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2011, č. j. -403, ve znění opravného usnesení ze dne 7. března 2011, č. j. -412, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „ “).

Dovolání žalobců proti v záhlaví označenému rozsudku v té části výroku pod bodem I, kterým Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 9. dubna 2010, č. j. -346, v zamítavém výroku o věci samé pod bodem I, není přípustné podle ustanovení , jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. , ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadně jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. , jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).

Dovolatelé se mýlí, spatřují-li zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že otázka přechodu závazku k náhradě škody podle ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dostatečně vyřešena, resp. byla odvolacím soudem řešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Právní věta formulovaná v rozhodnutích Nejvyššího soudu, jimiž dovolatelé argumentují, totiž v rozsudcích ze dne 22. června 2001, sp. zn. , a ze dne 13. listopadu 2002, sp. zn. , a v usnesení ze dne 5. září 2006, sp. zn. (shodně též rozsudek ze dne 26. července 2007, sp. zn. ), podle níž závazky z odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě škody, se mohly upínat jen k privatizovanému podniku jako celku, bez ohledu na to, ve které jeho organizační složce vznikly, a nepřecházely proto podle ustanovení na nabyvatele v tom případě, jestliže docházelo k privatizaci pouze části podniku (jeho organizační složky), se váže ke specifickému problému, který Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích řešil, totiž v jakém rozsahu přecházejí na nabyvatele privatizovaného majetku práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, konkrétně závazky z odpovědnosti státního podniku jako zaměstnavatele za škodu způsobenou jeho zaměstnanci. Nejvyšší soud na jejím základě dovozuje, že úvahu o přechodu závazku platit náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nelze odvíjet úspěšně ani z citovaného ustanovení, neboť tyto (tj. pracovněprávní) odpovědnostní závazky se upínají k podniku jako celku (srov. též důvody usnesení ze dne 28. června 2007, sp. zn. ). Uvedené judikatorní závěry tudíž nemají přesah postihující též občanskoprávní a obchodní závazkové vztahy, nejsou proto v rozporu s rozsudky ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. , a ze dne 30. července 2008, sp. zn. , v nichž Nejvyšší soud vyložil, že k závazkům, které podle ustanovení přecházejí s vlastnickým právem k privatizovanému majetku na jeho nabyvatele, patří též odpovědnostní závazky související s provozem privatizované organizační jednotky (v prvém případě se jednalo o závod, ve druhém o nemocnici spadající pod OÚNZ), a na otázku řešenou dovolacím soudem v souzené věci se nevztahují. Od příslušné judikatury, tj. od citovaných rozhodnutí senátu 25 Cdo, se dovoláním zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu neodchýlilo a je v souladu též s judikatorními závěry Nejvyššího soudu, podle nichž souvislost závazku s privatizovaným majetkem nutno zkoumat z hlediska ekonomicko-organizačního, tj. zda závazek se váže k majetku a hospodářské činnosti té či oné organizační jednotky, jež jsou předmětem privatizace, přičemž není rozhodné, čím je tato souvislost dána (srov. např. rozsudky ze dne 16. října 2002, sp. zn. , ze dne 12. března 2009, sp. zn. , a ze dne 26. května 2010, sp. zn. ).

Otázka zásadního významu po právní stránce není zahrnuta ani v obsahovém vylíčení uplatněných dovolacích důvodů.

Otázkou promlčení uplatněného nároku ani otázkou výše škody se odvolací soud nezabýval a zabývat neměl důvod, založil-li své rozhodnutí na závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných.

K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nemůže vést ani dovolací námitka zpochybňující souvislost uplatněného nároku na náhradu škody s privatizovaným bytovým domem, založená na argumentaci, že právní nástupnictví mělo být posuzováno z pohledu ustanovení (dále též jen „obč. zák.“) a v tomto smyslu mělo být vykládáno i ustanovení Ustanovení je zvláštním předpisem, jenž kogentním způsobem upravuje přechod práv a závazků souvisejících s majetkem privatizovaným podle tohoto zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. ), odkaz na ustanovení obč. zák. a judikaturu k němu vztaženou je tedy zcela nepřípadný. Rozhodnutí odvolacího soudu ostatně nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. ).

Otázku zásadního právního významu neotevírá ani argumentace odkazující na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ; o „přechod“ závazku toliko na základě smluvního ujednání se v souzené věci nejedná a skutečnost, že na nabyvatele privatizovaného majetku přecházejí jen ty závazky, které souvisejí s privatizovaným majetkem, odvolacím soudem v žádném ohledu zpochybněna nebyla. Závěry, které Nejvyšší soud učinil stran předpokladů pro přechod (správně pro převod) závazků, které s privatizovaným majetkem nesouvisejí, se v souzené věci neuplatní, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno právě na závěru, že tu taková souvislost je. Ten pak v plné míře odpovídá shora citované judikatuře, řešící otázku povahy souvislosti mezi privatizovaným majetkem a závazkem, mimo jiné též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2002, sp. zn. , jímž dovolatelé argumentují, ačkoliv podle jeho závěrů je rozhodující, zda závazek souvisí s privatizovaným majetkem, bez ohledu na to, v čem tato souvislost spočívá, resp. čím je dána, přičemž samotná otázka, zda konkrétní závazek či právo souvisí s privatizovaným majetkem, je otázkou skutkového zjištění, nikoli otázkou právní.

Zásadní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani námitka, že bytové družstvo předmětný závazek nepřevzalo, o čemž svědčí, že jeho převzetí neoznámilo věřitelům v intencích ustanovení Judikatura Nejvyššího soudu, včetně shora citovaných rozhodnutí, je založena na závěru, že závazky související s privatizovaným majetkem přecházejí na nabyvatele ze zákona, ke dni účinnosti smlouvy o převodu majetku, aniž by bylo třeba projevu vůle nabyvatele. Nejvyšší soud pak ve své rozhodovací praxi vysvětluje, že takto přecházejí i závazky, které nejsou označeny ve smlouvě a nejsou zachyceny ani v účetní evidenci (takže o nichž nabyvatel v době převodu privatizovaného majetku nemusí ani vědět); ustanovení výslovně řeší následky přechodu závazku nezachyceného v účetnictví (srov. např. závěry již citovaného rozsudku ze dne 20. května 2010, sp. zn. ).

Otázku právního významu nelze nalézt ani v námitce, že ke škodě došlo v důsledku porušování povinností pracovníků právního předchůdce žalovaných a „nárok žalobců na náhradu škody je zcela nezávislý na vlastnických vztazích k nemovitosti a nijak se změnou vlastnictví nesouvisí“. Není pochyb o tom, že právnická osoba nemůže způsobit škodu jinak, než že ji způsobí při její činnosti fyzické osoby, které k této činnosti použila (k § 420 odst. 2 obč. zák. srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. , a ze dne 20. září 2010, sp. zn. ). Pokud jde o druhou část námitky, pak pro její nepříliš zdařilou formulaci není zřejmé, co se jí sleduje. Prosazují-li dovolatelé názor, že s převodem privatizovaného majetku ze státu na třetí osobu (s nímž se pojí změna v osobě vlastníka) nepřecházejí na nabyvatele závazky související s převáděným majetkem, pak zpochybňují smysl ustanovení , jak je dovozován v ustálené judikatuře. Zpochybňují-li správnost závěru o souvislosti závazku k náhradě škody s privatizovaným bytovým domem, pak opomíjejí, že uplatněný nárok na náhradu škody založili na tvrzení, že České dráhy, s. o., jako státní organizace, jíž příslušelo právo hospodaření s bytovým domem ve vlastnictví státu, a jako pronajímatel jimi užívaného bytu, neodstranily vadu střechy bytového domu, v důsledku čehož do bytu zatékalo a došlo tak k poškození bytového zařízení dovolatelů. Již vůbec pak není zřejmé, co v této souvislosti dovolatelé sledují odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. , a jeho závěr,že Fond národního majetku na nabyvatele privatizovaného majetku převádí jen ty závazky související s privatizovaným majetkem, které na něj přešly rozhodnutím zakladatele o převodu majetku a závazků.

Dovolateli kritizovaný závěr, že „v rámci privatizovaného majetku lze převádět i jiný majetek, tedy pohledávky, případně závazky státního podniku, které s privatizovaným majetkem nesouvisí“, odvolací soud neučinil.

Výtkou, že soudy neprovedly navržené důkazy a že napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno, tj. námitkou vad řízení nezahrnující otázku právního významu, je uplatněn dovolací důvod stanovený v , jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení založit nelze (srov. , část věty za středníkem, ).

Nedostatečně zjištěný skutkový stav věci oproti přesvědčení dovolatelů není vadou řízení. Jde o samostatný dovolací důvod upravený v , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V dovolacím řízení, v němž může být přípustnost dovolání založena toliko podle ustanovení , je užití tohoto dovolacího důvodu zákonem výslovně vyloučeno a k okolnostem jím uplatněným se při posouzení přípustnosti dovolání rovněž nepřihlíží (srov. , část věty za středníkem, ).

V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle ustanovení ve spojení s odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a ; žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu svých nákladů právo a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2013

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu