Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2635/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce ICOM transport, a. s., se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 1424/78, IČ 46346040, zast. JUDr. Jaroslavem Širmerem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Královský Vršek 25, proti žalovanému Cola – transport, s. r. o., se sídlem v Brně, Javorová 374/31, IČ 48907049, zast. JUDr. Kryštofem René, advokátem, se sídlem v Brně, Luční 48, o zaplacení 1,551.137,80 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2011, č. j. – 648, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.948,- Kč vč. DPH do 3 dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. 4. 2011, č. j. – 648 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že zopakoval dokazování čtením vyjmenovaných listin (zejména smlouvou o přepravě věci ze dne 22. 1. 2003, dopisů žalovaného ze 17. 10. 2005, 31. 10. 2005, 14. 11. 2005, 2. 12. 2005, dohodou o vzájemném započítávání pohledávek a závazků ze dne 10. 11. 2005 a z 2. 12. 2005, fakturou ....., ......, ....).

Po zopakovaném dokazování odvolací soud s ohledem na ust. § 610 obch. zák. uzavřel, že žalobci vznikl nárok na zaplacení přepravného ve výši 1,551.137,80 Kč dle smlouvy o přepravě věci ze dne 22. 1. 2003.

Odovolací soud se dále zabýval tím, zda tato pohledávka žalobce nezanikla započtením ze strany žalovaného dle ust. § 580 obč. zák. či podle ust. § 364 obch. zák. na základě dohody stran.

Odvolací soud uzavřel, že dohoda o vzájemném započítání pohledávek a závazků z 10. 11. 2005, popř. tatáž dohoda z 2. 12. 2005 nemohla způsobit započtení v nich uvedených pohledávek (resp. zánik žalobou uplatněné pohledávky), neboť žádná z těchto dohod neobsahuje shodný projev vůle obou účastníků směřující k zániku pohledávek dohodou, neboť se jednalo pouze o návrhy žalovaného bez akceptace žalovaným.

Podle odvolacího soudu nelze uvedené „dohody“ hodnotit ani jako jednostranný úkon žalovaného způsobující započtení pohledávek, neboť z jejich textu nevyplývá projev vůle žalovaného započítat své pohledávky vůči pohledávce žalobce.

Odvolací soud dále konstatoval, že z obsahu spisu též vyplývá, že pohledávka žalovaného namítaná k započtení nebyla pohledávkou existující, neboť žalobci nevznikla povinnost poskytnout žalovanému peněžní plnění za odprodej 35 ks krycích plachet na návěsy vozidel s potiskem „Pilsner Urquell“, protože žalobce tyto plachty od žalovaného nekoupil, což nebylo mezi účastníky sporné (viz. faktura na částku 1,135.000,60 Kč).

Další dvě pohledávky žalovaného (viz. faktura ve výši 406.379,20 Kč „za škodu řidiče K. a faktura na částku 9.758,- Kč „za škodu řidiče“) byly podle odvolacího soudu zcela odlišné od pohledávek vymezených žalovaným v tvrzeném započtení.

Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pohledávka žalobce nezanikla započtením, a proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Dovoláním ze dne 2. 6. 2011 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu, ačkoliv v rubrice věc uvedl „dovolání proti rozsudku č. j. – 605, což je označení rozsudku soudu prvního stupně, v celém rozsahu s tím, že řízení bylo „postiženo zásadní vadou, která mohla mít za následek nesprávné „právní posouzení věci“ a že „následně rozhodnutí spočívá na tomto nesprávném posouzení věci“ a tak jsou dány dovolací důvody dle ust. a b)

V odůvodnění dovolání žalovaný konstatoval, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o přepravě věci, která byla ukončena ke dni 30. 9. 2005. Žalovaný po ukončení přepravní smlouvy požádal žalobce o vrácení autoplachet s logem „Pilsner Urquell“, jak to vyplývá z obsahu dovolání, jejichž byl vlastníkem, žalobce vrácení plachet odmítl, proto žalovaný navrhl odkup autoplachet za zůstatkovou účetní hodnotu. Žalobce tento majetek žalovanému nevrátil a jejich hodnotu neuhradil, proto dopisem ze dne 2. 12. 2005 odstoupil od smlouvy dle ust. § 344 a násl. obch. zák. s tím, že věc bude řešena vzájemným započtením dle § 580 obč. zák.

Dovolatel dále namítá, že v soudním řízení bylo provedeno neúplné dokazování a výslechem navrhovaných svědků by bylo prokázáno jeho tvrzení o vlastnictví autoplachet. Žalobce nedoložil, že autoplachty s logem „Pilsner Urquell“ pořídil a tyto autoplachty byl povinen podle smlouvy užívat pro přepravu zboží společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s. Z navrhovaných důkazů by bylo prokázáno, že žalobce autoplachty užívá a že tyto plachty byly ve vlastnictví žalovaného.

Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že úkon započtení nebyl projeven dostatečně určitě a odkazuje na dopis ze dne 2. 12. 2005, v němž jednoznačně projevil vůli jednostranným úkonem (popř. úkonem dvoustranným) provést zápočet svých pohledávek vůči pohledávkám žalobce, zejména pohledávky představující zůstatkovou cenu autoplachet.

Stejně tak dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se na žalobci nemohl domáhat zaplacení ceny autoplachet, ale pouze jejich vrácení a odkazuje na ust. § 344 a násl. obch. zák. a jeho odstoupení od smlouvy ze dne 2. 12. 2005 a tím vznik bezdůvodného obohacení žalobce.

V závěru dovolatel shrnul předmět sporu a konstatoval, že žalobce měl vůči němu pohledávku za přepravní služby. Naproti tomu měl žalovaný pohledávky vůči žalobci za „zapůjčení autoplachet“. Žalovaný jednostranným úkonem provedl zápočet a tak pohledávky zanikly okamžikem jejich setkání. Soudy obou stupňů tak nesprávně aplikovaly ust. § 580 obč. zák. a nesprávně vyložily právní úkon žalovaného (zápočet).

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil vč. výroku o náhradě nákladů řízení a protože důvody pro zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i tento rozsudek a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V podání ze dne 8. 8. 2011 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že v předmětné věci není dovolání přípustné podle ust. , neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam a pro posouzení přípustnosti dovolání nejsou přípustné skutkové námitky.

Žalobce dále uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že pohledávky nezanikly započtením. Taktéž souhlasí s tím, že nebyly provedeny důkazy navržené žalovaným, neboť nemohou prokázat vznik a existenci pohledávek žalovaného vůči žalobci ani jejich započtení.

Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalovaného zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) nejprve konstatoval, že daný případ je nutné posuzovat podle právní úpravy ( , )ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), jak to vyplývá z čl. II. bodu 7 , který se mění

Nejvyšší soud dále konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem ( , , ).

Dovolací soud se poté zabýval tím, zda je posuzovaném případě dovolání, směřující proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, přípustné.

V takovémto případě může být přípustnost dovolání dána pouze podle ust. a c)

Přípustnost dovolání podle ust. není v dané věci dána, neboť odvolací soud potvrdil prvé rozhodnutí soudu prvního stupně vydané v posuzované věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku (usnesení) odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Z uvedeného vyplývá, že jediným dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle ust. je nesprávné právní posouzení věci, nikoliv již vady řízení ( ), popř. nedostatky ve skutkových zjištěních ( ).

Vzhledem k tomu nemůže dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle přihlížet k námitkám dovolatele, které směřují k tzv. jiným vadám řízení, popř. nedostatkům ve zjištění skutkového stavu věci (viz např. námitky týkající se neúplného dokazování ohledně autoplachet).

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že „Dohoda o vzájemném započítávání pohledávek a závazků“ z 10. 11. 2005 a tatáž dohoda z 2. 12. 2005 nemohly mít za následek započtení pohledávky žalovaného proti pohledávce žalobce uplatněné v žalobě. Odvolací soud uzavřel, že žádná z těchto „Dohod“ neobsahovala shodný projev o zápočtu v nich uvedených pohledávek (dohody nebyly akceptovány žalobcem), tedy k zápočtu nedošlo dohodou účastníků dle § 364 obch. zák. Z těchto listin nebylo možné podle odvolacího soudu dovodit, že by v nich byl obsažen jednostranný úkon žalovaného směřující k započtení předmětných pohledávek, neboť z jejich textu výslovně vyplývá, že jde o dohodu o vzájemném započtení, tedy o návrhy k uzavření dohody o započtení.

Pokud dovolatel napadá tyto závěry odvolacího soudu, je nutné konstatovat, že jde o výklad těchto právních úkonů. Při výkladu předmětných „Dohod“ odvolací soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu týkající se určitosti a adresnosti úkonu započtení (viz rozsudek z 24. 2. 2010, sp. zn. , popř. rozsudek z 24. 4. 2007, sp. zn. ), popř. týkající se dohod o započtení (viz rozsudek z 30. 4. 2003, sp. zn. ) a byla taktéž respektována při výkladu těchto úkonů výkladová pravidla obsažená v ust. § 266 odst. 1 až 4 obch. zák., popř. § 35 odst. 2 obč. zák.

Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že tato námitka dovolatele, směřující proti právnímu posouzení výkladu „Dohod“, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nemůže založit přípustnost dovolání dle ust. , neboť nejde o otázku zásadního právního významu, protože tato otázka byla již dovolacím soudem řešena a odvolací soud toto řešení respektoval.

Vzhledem k tomuto závěru, tj. že nebyl učiněn úkon započtení, popř. že započtení nebylo realizováno na základě dohody, je v dané věci, kdy žalovaný proti nesporné pohledávce žalobce namítal pouze započtení svých pohledávek již bez právního významu otázka vlastnictví předmětných autoplachet, jejich vydání či peněžní náhrada, neboť toto nebylo předmětem řízení.

Nejvyšší soud proto podle v návaznosti na ust. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a a s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na jejich náhradu 17.948,- Kč vč. DPH (§ 1 odst. 1 a 2, § 7 bod 6, § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1976 Sb., ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 26. června 2013

JUDr. Ing. Jan H u š e k

předseda senátu