Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1817/2011

32

Cdo 1817/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně RWE Energo, s. r. o.,se sídlem v Praze 9, Proseku, Prosecká 855/68, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 25115171, proti žalovanému B. Z.,zastoupenému Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem, se sídlem v Břeclavi, Jana Palacha 121/8, PSČ 690 02, o zaplacení částky 2,938.678,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. února 2011, č. j. -198, takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. února 2011, č. j. -198, v té části výroku pod bodem I, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2010, č. j. -155, v části výroku ve věci samé, kterou byla žalobkyni přisouzena částka 2,768.982,70 Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení, jakož i ve výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem II, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2010, č. j. -155, v části výroku ve věci samé, kterou byla žalobkyni přisouzena částka 2,768.982,70 Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se v souzené věci po žalovaném domáhala zaplacení částky 2,938.678,41 Kč s úrokem z prodlení, z toho částky 169.695,71 Kč z titulu nároku na zaplacení ceny sjednané ve smlouvě o dodávkách tepla a částky 2,768.982,70 Kč z titulu nároku na náhradu škody spočívající v tzv. základní ceně tepla za období, o něž byly v důsledku porušení smluvního závazku žalovaným zkráceny smluvní vztahy žalobkyně s žalovaným (tam co do částky 1,307.436,70 Kč) a s dalším odběratelem J. S. (tam co do částky 1,461.546,- Kč).

Vrchní soud v Olomouci rozhodnutím označeným v záhlaví potvrdil rozsudek ze dne 15. června 2010, č. j. -155, jímž Krajský soud v Brně žalobě vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,938.678,41 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5% ročně z částky 19.095,93 Kč od 29. února 2004 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 2,5% ročně z částky 130.567,50 Kč od 29. března 2005 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 20.695,71 Kč od 29. března 2005 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1,5% ročně z částky 1,307.436,70 Kč od 26. února 2005 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1,5% ročně z částky 1,461.546,- Kč od 31. října 2003 do zaplacení.

Odvolací soud zjistil poté, co zopakoval dokazování listinnými důkazy, že žalobkyně jako dodavatel a žalovaný jako odběratel uzavřeli dne 20. října 1999 smlouvu označenou jako Kupní smlouva (o dodávkách tepla), jejímž předmětem byly dodávky tepla pro vytápění a pro ohřev teplé užitkové vody (TUV) pro odběrné místo označené jako řeznictví a uzenářství, B., o požadovaném příkonu 90 kW a předpokládaném odběru 585 GJ za rok. Smlouva byla uzavřena na dobu 15 let počínaje dnem zahájení provozu zdroje, předpokládaným dnem zahájení dodávek tepla byl den 1. září 2000. Odběratel se zavázal umožnit dodavateli a investorovi ve svých objektech, které jsou jako odběrní místa zásobovány teplem, instalaci předávacích stanic. Výše ceny byla určena konstrukcí obsaženou v příloze č. 2, přičemž odběratel se zavázal hradit základní cenu ve výši 10.363,- Kč za měsíc nezávisle na množství odebraného tepla.

Podle přílohy č. 2 smlouvy se cena skládá z „pracovní ceny“ a „základní ceny“. Pracovní cena měla být určena na základě ceny skutečně spotřebovaného množství plynu a elektrické energie potřebné pro pohon zařízení. V základní ceně měly být obsaženy veškeré náklady na zajištění investice a provozu soustavy. Podle bodu 1.3 při požadovaném příkonu 90 kW a předpokládaném ročním objemu tepla v množství 585 GJ jsou propočteny náklady odběratele pro roční období (základní cena 124.350,- Kč, pracovní cena 87.750,- Kč, celkem 212.100,- Kč) a pro jeden měsíc coby zálohová platba (základní cena 10.363,- Kč, pracovní cena 7.313,- Kč, celkem 17.675,- Kč). Podle bodu 3.1. kupní cena může být dodavatelem při uzavření kupní smlouvy a v průběhu jejího trvání změněna pouze na základě změny cenových výměrů, změny cen vstupních topných médií, změny směnného kurzu a inflačního indexu, a to podle tam uvedených regulačních vzorců či změny výchozích parametrů. Přílohou č. 3 smlouvy jsou Všeobecné obchodní podmínky, podle jejichž článku 5.1. je odběratel povinen pro účely svého zásobování teplem na svých nemovitostech umožnit umístění a položení vedení (teplovodní přípojku) a umožnit umístění ostatního rozdělovacího zařízení. Podle bodu 9.1. odběratel nesmí provádět bez souhlasu dodavatele žádné opravy, zásahy a změny ovlivňující parametry topné soustavy oproti schválenému projektu. Podle bodu 9.2. za stav funkčnosti topné soustavy ve vytápěných objektech ovlivňujících plnění a dodržování dodávkových norem odpovídá odběratel.

Fakturou ze dne 14. ledna 2004 splatnou 28. února 2004 žalobkyně vyúčtovala žalovanému dodávku tepla za rok 2003, základní cena činila 124.350,- Kč, pracovní cena 45.462,31 Kč, připočtena byla DPH ve výši 5 % a odečteny zaplacené zálohy ve výši 159.207,- Kč. K úhradě zbývala částka 19.095,93 Kč. Fakturou ze dne 14. února 2005 splatnou 28. března 2005 žalobkyně vyúčtovala žalovanému úhradu za rok 2004, na základní ceně požadovala 124.350,- Kč, připočtena byla DPH ve výši 5 %, celkem 130.567,50 Kč. Fakturou ze dne 3. března 2005 splatnou 28. března 2005 žalobkyně vyúčtovala žalovanému úhradu za období od 1. ledna 2005 do 25. února 2005, na základní ceně požadovala 19.078,36 Kč, připočtena byla DPH ve výši 5 %, celkem 20.032,28 Kč. Dopisem ze dne 20. září 2004 žalobkyně vytkla žalovanému, že na konci roku 2003 nechal provést technologická opatření, jimiž jí znemožnil dodržení smlouvy o dodávkách tepla, a vyčíslila škodu, která jí tím vznikla, sestávající z nákladů spojených s odpojením stanice v částce 51.930,- Kč, z úhrady základní ceny do září 2015 a z úhrady základní ceny, kterou by byl odběratel J. S. povinen hradit po dobu trvání jeho smlouvy, pokud by žalovaný svým zákrokem tuto smlouvu nezmařil. Žalobkyně vyzvala žalovaného celkem k úhradě částky 2,974.296,- Kč.

Aniž to v odůvodnění rozsudku výslovně uvedl, odvolací soud vyšel též ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že smlouva o shodných náležitostech byla dne 9. srpna 2000 uzavřena i mezi žalobkyní a J. S., který provozoval drogerii v témže objektu, v němž podnikal žalovaný a který byl v jejich spoluvlastnictví. Tento smluvní závazek byl ukončen dohodou poté, co jej žalobkyně pro technický zásah žalovaného do vedení, spočívající v tom, že trubky rozvodu tepla byly zaslepeny, nebyla schopna plnit. Dopisem ze dne 23. února 2005 doručeným žalovanému dne 25. února 2005 žalobkyně odstoupila od smlouvy s ním uzavřené z důvodu jejího podstatného porušování.

Odvolací soud usoudil, že smlouva ze dne 20. října 1999 je platně uzavřenou kupní smlouvou v režimu obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák“). Dovodil, že ve smlouvě je dostatečně specifikován jak odběratel, tj. žalovaný, a odběrní místo, tj. provozovna žalovaného na uvedené adrese, tak předmět dodávek, tj. teplo pro vytápění a teplo pro ohřev TUV. Ve smlouvě jsou uvedena též data požadovaného příkonu a předpokládaného odběru tepla. Též vymezení ceny konstruované ze dvou složek, složky pevné („základní“) určené přímo smlouvou a složky „pracovní“, která závisí na ceně reálně spotřebovaného množství plynu a elektrické energie, nemá za následek neplatnost smlouvy ani pro neurčitost ujednání o ceně, ani pro jeho nepřiměřenost či jednostrannou výhodnost. Rovněž ustanovení tehdy platného energetického zákona nemohla vést k „neplatnosti smluvního závazku“, když údaje podle jeho ustanovení § 30 odst. 3 lze dovodit z textu smlouvy a jejích příloh a nelze učinit závěr o tom, že energetický zákon by byl „uzavřeným smluvním vztahem“ porušen tak, aby to mělo za následek neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení (dále též jen „obč. zák.“). Z dokazování provedeného před soudem prvního stupně přitom nelze usuzovat na absenci svobody projevu vůle žalovaného při uzavření závazku.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k zániku smluvního závazku mezi účastníky nedošlo dopisem žalovaného ze dne 3. listopadu 2003 (z tzv. „vypovězení služeb pro nadbytečnost“), nýbrž v důsledku odstoupení žalobkyně od smlouvy dopisem ze dne 23. února 2005, přičemž podstatné porušení smluvního závazku žalovaným shledal nejen v jeho technickém zásahu do teplovodního vedení, ale zejména též v neplacení kupní ceny v době po provedení tohoto zásahu. Odpojení teplovodního vedení do provozovny žalovaného a do provozovny vedlejšího odběratele posoudil jako porušení právní povinnosti žalovaného vedoucí ke vzniku škody, neboť žalovaný jím zabránil žalobkyni plnit smlouvu – provádět dodávky tepla žalovanému a dalšímu odběrateli. Odvolací soud upřesnil argumentaci soudu prvního stupně v tom ohledu, že částka 169.695,71 Kč je přiznávána z titulu smluvního závazku, totiž jako zůstatek kupní ceny (po zápočtu zálohových plateb ve výši 159.207,- Kč) vážící se k období, kdy smluvní vztah existoval.

Ve zbytku odvolací soud požadované peněžní plnění posoudil jako nárok na náhradu škody, jež spočívá v ušlém zisku žalobkyně v rozsahu základních cen za dodávky tepla, které by byl povinen hradit žalovaný i odběratel J. S., pokud by jejich smluvní závazky zmařené jednáním žalovaného trvaly. Odmítl názor žalovaného, že splatnost náhrady škody by měla nastat dle splatnosti kupních cen. Argumentoval, že jde o plnění z jiného právního titulu, neboť právo na náhradu škody vzniklo následkem jednání žalovaného po zániku obou smluvních závazků, z nichž se žalobkyni mělo dostat peněžního plnění, a ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně (který dovodil z konstrukce úroku z prodlení v jeho rozhodnutí), že „ušlý zisk“ ze smlouvy s žalovaným se stal splatným nejpozději odstoupením žalobkyně od smlouvy a „ušlý zisk“ ze smlouvy s třetí osobou pak zánikem závazkového vztahu s tímto odběratelem.

Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích napadl žalovaný dovoláním, a to, jak uvedl, „z dovolacích důvodů podle (dále též jen „ “), neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam“. Smísil tedy, ač zastoupen advokátem, dovolací důvody s předpoklady přípustnosti dovolání; zákonem stanovené dovolací důvody [srov. a b), odst. 3 ], které uplatňuje, odkazem na příslušná ustanovení neoznačil.

Otázky zásadního významu po právní stránce podmiňující přípustnost dovolání podle ustanovení dovolatel výslovně neformuloval. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje jednak v tom, že odvolací soud posoudil smlouvy o dodávce tepla a teplé užitkové vody jako platné, i když nesplňují „taxativní“ náležitosti stanovené energetickým zákonem, a tudíž „svým výkladem zásadním způsobem změnil pohled na aplikaci “, jednak v tom, že odvolací soud v otázce výše náhrady škody nezohlednil tu skutečnost, že žalovaný by podle „původní“ smlouvy žalobkyni plnil v měsíčních splátkách dalších třináct let, žalobkyně se tedy na jeho úkor neoprávněně obohatila, neboť dostala zaplaceno o mnoho let dříve, než by dostala podle smlouvy.

Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že obě smlouvy o dodávce tepla (tj. i smlouva uzavřená J. S.) jsou neplatné, neboť postrádají podstatné náležitosti předepsané v ustanovení a d) energetického , totiž výkon (smlouva uvádí pouze „požadovaný příkon“), množství odebraného tepla (smlouva uvádí toliko předpokládané množství), časový průběh odběru tepla (tzv. odběrový diagram), parametry vraceného teplonosného média (v článku 1.5 všeobecných obchodních podmínek jsou stanoveny pouze vstupní teploty teplonosného média, přitom poměr mezi těmito teplotami vypovídá o množství spotřebovaného tepla) a tlak, pod nímž je medium dodáváno (jenž ovlivňuje účinnost dodávaného tepla). Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí není přezkoumatelné, neuvedl-li konkrétně, na kterých místech smlouvy jsou tyto náležitosti uvedeny, a nelze-li z rozsudku zjistit jeho myšlenkové pochody.

Dovolatel zpochybnil též správnost přisouzení celého požadovaného plnění a jeho úročení zčásti od roku 2003 a zčásti od roku 2005. Poukázal na to, že „pokud by škoda nevznikla“, hradil by žalobkyni společně s pracovní cenou také tzv. základní kupní cenu do srpna 2015 ve výši 10.363,- Kč měsíčně, a stejnou částku by po stejnou dobu hradil i J. S.; peněžní prostředky by tak byly žalobkyni hrazeny postupně, nikoliv najednou, navíc úročené. Zdůraznil, že institut náhrady škody má sloužit k reparaci škody a nemůže nastat situace, kdy poškozená strana dosáhne po náhradě škody lepších podmínek, než pokud by škoda nevznikla. Dovolatel též vyjádřil mínění, že v daném případě se jedná o skutečnou škodu, nikoliv o ušlý zisk. Argumentoval, že žalobkyně byla majitelem pohledávek z titulu nároků na úhradu základní ceny a že odstoupením od smlouvy tyto existující pohledávky zanikly a došlo tak ke snížení majetku žalobkyně o tyto pohledávky „v jejich reálné době splatnosti“. Z toho dovolatel dovozuje, že „součástí výpočtu o výši škody musí být odpočet úroků z finančních prostředků za dobu, o kterou dovolatel uhradí žalobkyni více“. Podle názoru dovolatele by měl soud buď přiznat žalobkyni částky odpovídající měsícům, které v době vyhlášení rozsudku již uplynuly, úrok z prodlení vyměřit podle vzniku jednotlivých nároků a platby, které by měly být provedeny až v budoucnu, zamítnout jako nesplatné či uložit povinnost do budoucna, anebo od výše náhrady škody odečíst průměrnou výši úroků za období od první splátky do roku 2015. Obě řešení by pak měla vliv na náhradu nákladů a na výši úroků z prodlení.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů nižších stupňů, zpochybnila přípustnost dovolání a navrhla, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení ( , 4 ), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). Protože rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadeném výroku o věci samé rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v (o jehož zrušení uplynutím dne 31. prosince 2012 rozhodl Ústavní soud v nálezu ze dne 21. února 2012, sp. zn. ), tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil ( ), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).

Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. , jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).

První z dovolatelem nepřímo vymezených otázek zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tedy ani přípustnost dovolání podle ustanovení založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá. Odvolací soud nevyjádřil názor, že posuzované smlouvy o dodávce tepla a teplé užitkové vody jsou platné, ačkoliv nesplňují obligatorní náležitosti stanovené pro takovou smlouvu zákonem. Posouzení smluv jako platných založil na úvaze, že údaje předepsané ustanovením 30 odst. 3 , o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, účinného do 31. prosince 2000 (dále též jen „energetický zákon“), lze z textu smlouvy a jejích příloh dovodit, tedy že předepsané náležitosti ve smlouvách obsaženy jsou. Dovolatel se tudíž mýlí v názoru, že odvolací soud „zásadním způsobem změnil pohled na aplikaci “. Nejvyšší soud přitom, jsa vázán obsahovým vylíčením uplatněných dovolacích důvodů, ponechává stranou skutečnost, dovolatelem nenamítanou, že nedostatek podstatné náležitosti ve smlouvě má za následek, že smlouva nevznikla (nebyla uzavřena), nikoliv neplatnost smlouvy podle obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. ).

Není ovšem zřejmé, co vedlo odvolací soud k navazujícímu závěru, že zákon nebyl porušen tak, aby to mělo za následek neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem. Taková úvaha by totiž měla své opodstatnění pouze v tom případě, že k porušení zákona došlo, tj. v poměrech souzené věci že některá ze zákonem předepsaných smluvních náležitostí ujednána nebyla. V tomto ohledu je rozsudek odvolacího soudu nesrozumitelný a tudíž nepřezkoumatelný. Jedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě, jíž je naplněn dovolací důvod stanovený v , dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla dovolatelem uplatněna, ovšem jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ); závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení pak založit nemůže (srov. , část věty za středníkem, ), ledaže by zahrnovala otázku právního významu.

Z téhož důvodu nemůže přípustnost dovolání založit, bez zřetele na její důvodnost, ani dovolatelem uplatněná námitka, že napadené rozhodnutí je v otázce splnění předepsaných smluvních náležitostí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Oproti tomu, jak se pokusil vymezit otázku zakládající přípustnost dovolání, je z vylíčení dovolacích námitek patrno, že dovolatel správnost právního posouzení odvolacího soudu v otázce platnosti předmětných smluv o dodávce tepla zpochybňuje prostřednictvím polemiky se závěrem odvolacího soudu o tom, že tyto smlouvy obsahovaly náležitosti stanovené v § 30 odst. 3 energetického zákona. Ani tyto námitky však nezahrnují právní otázku, pro jejíž řešení odvolacím soudem by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní; samotná argumentace, že závěr odvolacího soudu o naplnění obligatorních náležitostí smlouvy je nesprávný, právní otázku odpovídající kritériím stanoveným v neotevírá.

Nejvyšší soud však shledává napadené rozhodnutí právně významným ve smyslu ustanovení , a potud má dovolání za přípustné podle ustanovení , v dovolatelem otevřené otázce vztahující se k náhradě škody, neboť dovolací soud tuto otázku řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

Podle ustanovení § 379 věty první obch. zák. nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk.

Podle ustanovení pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (odstavec 1). Jde-li o opětující se dávky, lze uložit povinnost i k plnění dávek, které se stanou splatnými teprve v budoucnu (odstavec 2).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že škodou zákon míní újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení , které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu [srov. již stanovisko bývalého Nejvyššího soudu , uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z rozhodnutí Nejvyššího soudu pak rozsudek ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 6/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a shodně např. rozsudek ze dne 30. června 2004, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck. (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 2822, rozsudek ze dne 1. září 2004, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod číslem C 3030, a usnesení ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. , uveřejněné v Souboru pod číslem C 3031].

V souzené věci má škoda, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá, spočívat v tom, že žalobkyně – v důsledku porušení smluvního závazku dovolatelem – neobdrží peněžní plnění ze smluv o dodávce tepla uzavřených s dovolatelem a dalším odběratelem, které by jinak postupně, jako tzv. základní kupní cenu, po částkách ve výši 10.363,- Kč měsíčně v jednotlivých měsících v období do srpna 2015 obdržela bez zřetele na to, v jakém rozsahu a zda vůbec by odběratelé teplo odebírali. Jestliže měli odběratelé povinnost platit základní kupní cenu v uvedené výši v jednotlivých měsících, pak žalobkyni škoda spočívající v tom, že tyto platby neobdržela, nevznikla v celém žalovaném úhrnu všech těchto nezaplacených plateb již v době, kdy byly tyto smluvní závazkové vztahy předčasně ukončeny (otázka, zda se tak stalo až odstoupením od smlouvy a dohodou smluvních stran, či dříve v důsledku dodatečné nemožnosti plnění, není otevřena dovolacímu přezkumu). Škoda spočívající v tom, že se jí v příslušném měsíci nedostalo plnění, které by jinak obdržela, vzniká žalobkyni postupně, po jednotlivých měsících, vždy uplynutím dne, kdy by, nebýt ukončení smluvních vztahů, nastala splatnost příslušného měsíčního smluvního plnění. Protože takto postupně vznikající (narůstající) škoda nemá povahu opětující se dávky v intencích ustanovení (k tomu srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2010, sp. zn. ), prosadí se obecné předpoklady pro úspěšné uplatnění práva u soudu. Žaloba na náhradu škody tedy může uspět pouze potud, pokud – ke dni rozhodnutí soudu (srov. ) – právo na náhradu škody již vzniklo a stalo se splatným (je-li actio nata), přičemž základním předpokladem pro vznik práva na náhradu škody je, že škoda již vznikla. V poměrech souzené věci to znamená, že soudy nižších stupňů pochybily, jestliže přiznaly žalobkyni náhradu též té škody, která by žalované měla vzniknout teprve v budoucnu, v době po vyhlášení jejich rozhodnutí.

Z uvedeného výkladu je zřejmé, že v souzené věci se se závěrem o přípustnosti dovolání pojí též závěr o jeho důvodnosti, neboť právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nároku na náhradu škody, je nesprávné a dovolací důvod stanovený v byl v tomto rozsahu uplatněn opodstatněně.

Důvodná je ostatně též námitka, jejímž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že škoda, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá, je ušlým ziskem (byť samotná argumentace dovolatele v této otázce je chybná). Jestliže podle zjištění odvolacího soudu tzv. základní cena odráží veškeré náklady na zajištění investice a též provozu soustavy (míněno zřejmě v rozsahu připadajícím na příslušného odběratele), pak nemůže obstát úvaha (alespoň ne bez dalších skutkových zjištění), že tato složka ceny za dodávku tepla představuje zisk dodávajícího podnikatele jako rozdíl mezi jeho výnosy a výdaji. Jestliže v intencích citovaných judikatorních závěrů je ušlý zisk ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení majetku poškozeného, pak obecně vzato není pro zjištění jeho výše rozhodné toliko plnění, jehož se poškozenému mělo dostat, leč nedostalo, ale též případné výdaje, které by při pravidelném běhu věcí musel poškozený vynaložit, aby takové plnění obdržel.

V tom rozsahu, v němž je dovolání přípustné (tedy ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody), je třeba přiznat důvodnost též námitce, že napadené rozhodnutí je v otázce, zda posuzované smlouvy o dodávce tepla obsahují předepsané náležitosti, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Jestliže se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí omezil na konstatování, že náležitosti požadované zákonem lze ze smlouvy a z obchodních podmínek dovodit, aniž uvedl, ze kterého konkrétního ujednání ta která náležitost vyplývá a cestou jaké úvahy ji dovodil, pak správnost jeho závěru nelze přezkoumat. Takové rozhodnutí nesplňuje požadavky, které jsou pro odůvodnění rozsudku stanoveny v (ve spojení s ), a již jen z toho důvodu nemůže v rozsahu, v němž je proti němu dovolání přípustné, obstát. Řízení je totiž zatíženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 14 a rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a naplněn je tedy též dovolací důvod stanovený v Zbývá dodat, že napadené rozhodnutí je v rozsahu, v němž je proti němu dovolání přípustné, nepřezkoumatelné též pro nesrozumitelnost, jak bylo blíže vyloženo shora.

Na adresu dovolatele, který napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, je třeba dodat, že dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné v žádném případě, jak Nejvyšší soud vyložil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není v části, v níž je proti němu dovolání přípustné, správné (tj. v části přisuzující žalobkyni náhradu škody v částce 2,768.982,70 Kč s příslušným úrokem z prodlení), Nejvyšší soud je v této části, aniž nařídil jednání ( věta první ), podle ustanovení , části věty za středníkem, zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů [ ]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v příslušné části výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu podle ustanovení věty druhé vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V rozsahu, v níž směřovalo proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. června 2010, č. j. -155, ve zbývající části potvrzujícího výroku ve věci samé (stran částky 169.695,71 Kč s úrokem z prodlení z titulu nároku na zaplacení ceny sjednané ve smlouvě o dodávkách tepla), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení ve spojení s odmítl.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( , část věty za středníkem, ve spojení s ).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. června 2013

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu