Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2897/2012

U S N E S E N Í

Ing. L. U.,

České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí

se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1/376, o náhradu majetkové újmy ve výši 490.661,- Kč s příslušenstvím,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012, č. j. -139, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. srpna 2011, č. j. -89, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 490.661,- Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Takto rozhodl poté, co jeho dřívější (rovněž zamítavý) rozsudek ze dne 11. listopadu 2010, č. j. -49, k odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. května 2011, č. j. -69, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Při posouzení věci vyšel soud prvního stupně ze žalobních tvrzení žalobce, který uplatňuje náhradu škody, jež mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) a posudkové komise MPSV spočívajícím ve špatném výpočtu a posouzení předpokladů přiznání invalidního důchodu (příslušné orgány rozhodly na základě nepřesně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci), v jejichž důsledku mu nebyl přiznán nárok na výplatu plného invalidního důchodu za období od 22. 6. 1999 do 14. 7. 2004 v celkové výši 490.661,- Kč. S ohledem na takto vymezený nárok soud dovodil, že mu nepřísluší přezkumná činnost právních názorů a rozhodovací praxe ostatních orgánů státu (zde posudkové komise MPSV a ČSSZ) z hlediska věcné a faktické správnosti, neboť k tomu jsou povolány orgány posuzující opravné a přezkumné prostředky v rámci zmíněného řízení. Pokud by byl soud oprávněn přezkoumávat postup posudkové komise MPSV a dospěl by k závěru, že ta porušila své povinnosti, potom by musel ve věci sám konstitutivně rozhodnout, avšak takové pravomoci mu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nedává. Dále připomněl, že podle ustálené judikatury nemůže být nesprávným úředním postupem (ve smyslu ) postup orgánu státu, který koná činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí, neboť vady tohoto postupu se projeví v následném rozhodnutí a dají se zvažovat pouze z hlediska odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí (podle ), avšak z tohoto titulu žalobce náhradu škody neuplatňuje. Nesprávným úředním postupem by tak mohla být v projednávané věci jen nepřiměřená délka řízení, kterou však žalobce nenamítá. Dále soud zdůraznil, že samotným zrušením rozhodnutí ČSSZ v Praze ze dne 20. 7. 2009, č. j. 481204105 (a to rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2011, č. j. -87), se na posouzení věci nic nemění, neboť toto zrušené rozhodnutí by bylo podmínkou náhrady škody z nezákonného rozhodnutí ( ) nikoliv za nesprávný úřední postup ( ). Soud přitom podotknul, že ve věci neexistuje žádné (jiné) platné rozhodnutí ČSSZ, na jehož základě by se žalobce mohl domáhat úhrady dávek, přičemž teprve až poté, co bude vydáno nové rozhodnutí ve věci samé, bude najisto postaveno, jaká výše dávek žalobci náleží, a bude zřejmá i výše škody, proto byla žaloba podána předčasně.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2012, č. j. -139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Poté, co odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. listopadu 2011, č. j. -136, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2011, č. j. -87, se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a pro stručnost na ně odkázal. Navíc uvedl, že pokud soud prvního stupně při svém rozhodování o věci zohlednil i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2011, č. j. -87, jímž bylo zrušeno rozhodnutí ČSSZ v Praze ze dne 20. 7. 2009, č. j. 481204105, a tento byl v průběhu odvolacího řízení zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu, nemění to nic na správnosti jeho závěrů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení (dále jen „“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Po obsáhlé rekapitulaci průběhu celé věci připomněl, že jeho zdravotní stav byl opakovaně nesprávně zjištěn, a v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu mu nebyl přiznán nárok na výplatu plného invalidního důchodu za období od 22. 6. 1999 do 14. 7. 2004 v souhrnné výši 490.661,- Kč, což podle něj představuje škodu, kterou vypočetl na základě rozhodnutí ČSSZ ze dne 24. 11. 2009. Chybnou shledává argumentaci soudu, že pokud by přezkoumával postup, právní názory a rozhodovací praxi posudkové komise MPSV, musel by i konstitutivně rozhodnout, a namítá, že v tomto řízení nic takového nežádá, ale domáhá se náhrady škody, je proto přesvědčen, že soud je oprávněn věc posoudit a rozhodnout o jím uplatněném nároku. Výši škody pak dovozuje z rozhodnutí ČSSZ ze dne 24. 11. 2009 i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. listopadu 2011, č. j. -136, v jehož odůvodnění je uvedeno, že v případě žalobce se jednalo o dávku neprávem odepřenou. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2012, sp. zn. , současně namítá, že soudy nižších stupňů rozhodovaly v rozporu s ústavněprávní interpretací Ze závěrů v tomto nálezu obsažených pak dovozuje, že stát je absolutně, objektivně a neomezeně odpovědný za škodu, která mu vznikla tím, že byl opakovaně nesprávně zjištěn jeho zdravotní stav, a v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu mu byla neprávem odepřena dávka plného invalidního důchodu. Dále je přesvědčen o tom, že se nemůže domáhat náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí podle , přičemž tvrdí, že soudy zaujaly nepřiměřeně zužující výklad ustanovení a S ohledem na specifickou situaci proto trvá na tom, aby jeho nárok byl posouzen podle , a má zato, že jsou naplněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje napadený rozsudek za správný a proto navrhla, aby bylo podané dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Objektivně přípustné není dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustanoveních , a (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti výroku I., jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (aniž by šlo o případ předvídaný ustanovením , neboť žaloba byla zamítnuta i dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně, jenž byl zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10. května 2011, č. j. -69), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Hned v úvodu je třeba uvést, že odvolací soud správně dovodil, že odpovědnost státu za škodu, kterou žalobce odvíjí od postupu orgánů ČSSZ v souvislosti s nepřiznáním plného invalidního důchodu, se řídí ustanoveními , a uplatněný nárok podle tohoto zákona i posoudil. Jestliže odvolací soud dále uzavřel, že bylo-li v řízení k žádosti žalobce o přiznání plného invalidního důchodu vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel, spatřovat nesprávný úřední postup (ve smyslu ), protože shromažďování podkladů v podobě lékařských zpráv a hodnocení zdravotního stavu žalobce v souvislosti s posuzování podmínek významných pro přiznání invalidního důchodu se projeví právě v samotném rozhodnutí o přiznání (či nepřiznání) plného invalidního důchodu, je tak zřejmé, že odvolací soud o této otázce rozhodl v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 5, sešit 1, ročník 2000, dále rozsudek téhož soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000, sv. 14, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010, sp. zn. , proti němuž byla podaná ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. , odmítnuta). Jinými slovy řečeno, vyústil-li žalobcem tvrzený nesprávný úřední postup správního orgánu v posuzované věci ve vydání rozhodnutí, přichází v úvahu pouze odpovědnost státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí ( ).

Setrvává-li pak žalobce i nadále na tvrzení, že jím uplatněná škoda mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu ( ), resp. trvá na tom, aby byla podle citovaného ustanovení posouzena, je vhodné uvést, že tím by v projednávané věci mohla být především nepřiměřená délka řízení, kterou však žalobce v řízení netvrdí a ani neprokazuje.

Rozhodnutí odvolacího soudu stojí rovněž podpůrně na závěru, že i pro případ posouzení odpovědnosti státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí ( ) by v projednávané věci nebyly splněny všechny kumulativní podmínky vzniku odpovědnosti, neboť žalobci doposud nevznikla škoda, a jím podaná žaloba je proto předčasná, přičemž nedošlo, jak vyplynulo ze závěrů soudů nižších stupňů, ani ke zrušení původního chybného rozhodnutí s tím, že o tvrzeném nároku se stále jedná. Tento závěr odvolacího soudu žalovaný relevantními argumenty v dovolání nijak nezpochybňuje, když proti němu nevznáší žádné námitky (domáhaje se toliko posouzení uplatněného nároku na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu), a Nejvyšší soud proto nemůže tyto úvahy odvolacího soudu podrobit přezkumu.

Dále je nutno uvést, že výklad (ustanovení) provedený odvolacím soudem nelze považovat za nepřiměřeně zužující, jelikož byl učiněn v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu aprobovanou i rozhodnutím soudu Ústavního, přičemž nelze dovodit, že by se tento výklad dostal do rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2012, sp. zn. .

S ohledem na shora uvedené pak nelze než závěry odvolacího soudu (podrobené přezkumu dovolacím soudem) shledat zcela souladné s příslušnými ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle , pročež Nejvyšší soud dovolání podle a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. června 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu