Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 608/2013

26

Cdo 608/2013

ROZSUDEK

Městské části Praha 11,

se sídlem v Praze 4, Ocelíkova 672/1, IČO 00231126, proti žalované

G. N.,

bytem v P. 4, K. K. 1392/12, zastoupené JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II 1062, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2012, č. j. -86, takto:

I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, č. j. -54, uložil žalované povinnost vyklidit „byt č. 99 o velikosti 0+1 s příslušenstvím, standardní kvality, v 10. podlaží domu č.p. 1392 v ulici K. K., P. 4, k.ú. Ch.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Zjistil, že žalobkyně jako pronajímatel předmětného bytu doručila žalované dne 1. 12. 2008 výpověď z nájmu bytu z důvodu podle , , ve znění účinném do 31. 10. 2011, (dále jen „obč. zák.“) spočívajícího v nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu v částce převyšující trojnásobek sjednaného měsíčního nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu (ke dni 19. 11. 2008 činil dluh 178.694,- Kč) a že žaloba na určení její neplatnosti byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2009, č. j. -19, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2010, č. j. -39, a nabyl právní moci dne 10. 6. 2010. Žalovaná v předmětném bytě bydlí se svým nezletilým synem M. K., podílí se na péči o svého dalšího syna K. N., který byl zbaven způsobilosti k právním úkonům a je umístěn v psychiatrické léčebně. Žalovaná od 13. 7. 2006 nehradí žádné nájemné a ke dni 31. 10. 2011 dosáhl dluh částky 377.066,- Kč, neplnila ani sjednaný splátkový kalendář. Na základě tohoto skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že nájemní poměr žalované k předmětnému bytu skončil uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty počítané od prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi z nájmu bytu ( obč. zák.), tj. k 31. 3. 2009, a že užívá byt bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce ( obč. zák.). S odkazem na ustanovení obč. zák. vázal povinnost žalované byt vyklidit na zajištění náhradního ubytování s odůvodněním, že žalovaná má ve své výchově nezl. syna, podílí se na péči o dalšího nesvéprávného syna a je v tíživé ekonomické situaci

K odvolání žalované Městský soudu v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 3. 2012, č. j. -86, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vázal vyklizovací povinnost žalované na zajištění přístřeší, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho závěrem, že nájemní poměr žalované na základě výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. zanikl, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu a je povinna jej podle § 126 odst. 1 obč. zák. vyklidit. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro poskytnutí vyšší formy bytové náhrady než přístřeší (§ 712 odst. 5 obč. zák.) s ohledem na dlouhodobé nehrazení nájemného žalovanou, výši vzniklého dluhu i skutečnost, že sjednanou dohodu o splátkách žalovaná neplnila. Měl rovněž za to, že „po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby byla ve výkonu svého vlastnického práva omezována přiznáním bytové náhrady ve formě náhradního ubytování, natož žalovanou požadovaného náhradního bytu“

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení o.s.ř a uplatňuje v něm dovolací důvod podle Namítá, že odvolací soud při rozhodování o formě bytové náhrady dostatečně nezohlednil její tíživou ekonomickou situaci a nepřihlédl k tomu, že pečuje o dva syny – nezletilého M. K. a mentálně retardovaného, nesvéprávného a plně invalidního K. N. Rozhodnutí soudu o přidělení přístřeší považuje za rozporné s dobrými mravy, neboť zhoršuje její již tak omezené možnosti o své syny pečovat. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení

Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu o poskytnutí bytové náhrady ve formě přístřeší a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení o.s.ř oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o bytové náhradě, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutíNejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje na výrok, jímž byla žalované uložena povinnost vyklidit předmětný byt do 15 dnů od zajištění přístřeší; ostatně dovolatelka proti výroku o vyklizení nebrojí. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustné zkoumat), se při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Podle ustanovení je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly dovoláním uplatněny; existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.

Dovolatelka zpochybňuje právní posouzení nároku na bytovou náhradu; obsahově tak jde o uplatnění dovolacího důvodu podle

O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák. skončí-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 2 písm. a), b), c) a d), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. uvádí, že jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c) a d), může soud na návrh nájemce, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt; v těchto případech může být bytová náhrada poskytnuta i mimo obec, v níž se nachází vyklizovaný byt.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. , uveřejněném pod č. 36/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. je nutno vykládat tak, že se vztahuje na případy skončení nájmu výpovědí pronajímatele z důvodů upravených v § 711 odst. 2 písm. a) a b) obč. zák. Z ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. pak plyne, že při skončení nájmu z těchto důvodů se při vyklizení zásadně poskytuje pouze přístřeší. Vyšší formu bytové náhrady v podobě náhradního bytu nebo náhradního ubytování lze přiznat na návrh nájemce za současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi (uvedený předpoklad je v projednávané věci naplněn). Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. a ze dne 3. 2. 2004, sp.zn. ).

V této souvislosti je třeba poukázat i např. na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. , a ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. , z nichž se podává, že speciální úprava práva na bytovou náhradu obsažená v ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. ve znění do 31. 3. 2006 je úpravou kogentní, a že právo na bytovou náhradu nelze založit na základě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., přičemž přijaté závěry jsou využitelné i v poměrech úpravy účinné od 1. 4. 2006 do 31. 10. 2011 (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. , a usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. ).

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě není předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných naplněn. Na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných nelze bez dalšího usoudit jen z tíživé finanční (sociální) situace žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. ). Při posuzování naplněnosti uvedeného předpokladu nelze totiž „izolovaně“ zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost, navíc v tomto ohledu okolnost prospívající žalované (její tíživou sociální situaci), a opomenout další právně významné okolnosti, tj. nejen to, že nájemné neplatila řádně již od srpna 2004 a že ani částečně je nehradí od srpna 2006 a z tohoto titulu dlužila žalobkyni ke dni podání výpovědi z nájmu bytu částku 178.694,- Kč, která se ke dni 31. 10. 2011 zvýšila na 377.066,- Kč, nýbrž i to, že neplnila sjednanou dohodu o splátkách a dluh na nájemném neřešila. Nelze odhlédnout ani od okolností na straně pronajímatele, a to zvláště za situace, kdy pronajímatelem je obec (městská část), která má specifické postavení z hlediska zajišťování bytových potřeb občanů. Pro obec jako pronajímatele bytu by vyklizení bytu v případě zajišťování vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 60 v časopisu Soudní judikatura, ročník 1997) nemělo při neustále se zvyšujícím dluhu na nájemném žádný praktický význam.

Jelikož se žalované správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitého dovolacího důvodu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ( ), jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , a , neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 29. května 2013Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.předsedkyně senátu