Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4015/2011

U S N E S E N Í

L. P.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.900.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č. j. – 98, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze změnil napadeným rozsudkem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 7. 2010, č. j. – 70, tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 1.900.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy. Ta měla být žalobci způsobena

nezákonným rozhodnutím, rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 17. 12. 1970, sp. zn. , jež uznal žalobce vinným trestným činem zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1 trestního zákona v tehdy platném znění, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Pro účely výkonu daného trestu měl být žalobce dle svých tvrzení unesen z Maďarské lidové republiky do Československé socialistické republiky, kde v době od 12. 10. 1975 do 12. 10. 1980 uložený test odnětí svobody vykonal. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 10. 2003, sp. zn. 130/2003, byl rozsudek Vojenského obvodového soudu co do výroku o trestu zrušen; výrok o vině nebyl dotčen a žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce jednoho dne. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 9. 2007, sp. zn. , byla vyslovena žalobcova účast na soudní rehabilitaci podle o soudní rehabilitaci (dále také „ “).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “), odmítl jako zjevně bezdůvodné.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce uplatnil dva nároky se samostatným skutkovým základem, a to nárok na náhradu nemajetkové újmy spočívající v nezákonném výkonu trestu odnětí svobody v době od 12. 10. 1975 do 12. 10. 1980 a nárok na náhradu nemajetkové újmy související s jeho únosem z Maďarské lidové republiky do ČSSR dne 12. 10. 1975.

Zamítnutí žaloby ohledně prvého, odvolacím soudem identifikovaného nároku žalobce, stojí na závěru, že se nárok prekludoval podle odst. , nelze jej odškodnit podle tehdy účinného , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který nárok na náhradu nemajetkové újmy neznal, ani přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“).

Žalobce v dovolání zpochybňuje závěr odvolacího soudu o nemožnosti přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, nijak však již nebrojí proti závěru o prekluzi daného nároku, čímž pro posouzení dané otázky dovolací přezkum neotevírá. Dovolací soud je totiž vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů, nemůže rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (srov. ustanovení a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. ).

Jelikož dovoláním nezpochybněný závěr odvolacího soudu o tom, že prvý žalobcem uplatněný nárok je prekludován, obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby v daném rozsahu, nemůže mít věcný přezkum dovoláním zpochybněného závěru o nemožnosti přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy vliv na výsledek řízení a neprojeví se tak v poměrech dovolatele; i kdyby byl dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by z tohoto důvodu nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).

V případě žalobcem tvrzené újmy v důsledku jeho únosu z Maďarské lidové republiky do ČSSR dne 12. 10. 1975 je zjevné, že ji nelze odškodnit v režimu tehdy účinného , který institut náhrady nemajetkové újmy neznal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 41/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. ), ani přímou aplikací Úmluvy, který dopadá jen na újmu způsobenou zbavením svobody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. a nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. ), nadto za předpokladu, že k ní došlo poté, co se stala dnem 18. 3. 1992 Úmluva pro Českou republiku závaznou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. věty první, a , neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 28. května 2013

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu